„Ano, pane.“ Nepokoušela jsem se mu vyprávět o dětském domově a laboratoři. Lidé si myslí, že všechny dětské domovy musí být podobné těm, které viděli na vlastní oči. Nevykládala jsem mu o lžičkách z umělé hmoty, kterými jsem jedla až do desíti let, protože jsem nechtěla vysvětlovat proč. Když jsem se poprvé pokoušela najíst vidličkou, píchla jsem se do rtu tak, až mi tekla krev a všichni se přitom na mě usmívali. To nebylo zdaleka všechno. Výchova dítěte a výchova zvířete se liší milióny detailů.
„Projdeš opakovacím kursem boje beze zbraně, ale budeš pracovat jenom se svým instruktorem. Až budeš chtít navštívit svou rodinu v Christchurchu, nikdo ti v tom nebude překážet. Dostaneš rozšířený výcvik v ručních zbraních, včetně těch, o nichž jsi nikdy neslyšela. Až změříš hřiště, bude se ti to hodit.“
„Šéfe, nehodlám se stát profesionálním zabijákem.“
„Nebudeš to ani potřebovat. Jsou chvilky, kdy i kurýr může použít zbraně a musí zkusit každou možnost úniku. Friday, neopovrhuji profesionálními zabijáky. Jako ve všem je i tady jádro pudla v tom, jak věc použijeme. Úpadek a krach bývalých Spojených států amerických můžeme částečně připsat na vrub atentátům a úkladným vraždám. Ale zas ne všechno, protože vraždy neměly žádné zákonitosti a byly neúčinné. Co mi můžeš říct o prusko-ruské válce?“
„Moc ne. Hlavně, že Prušáci měli zabedněné stáje a garáže a že vítěze to ani moc nestálo.“
„Myslím, že jsem ti to vykládal, tenkrát dvanáct lidí vyhrálo válku, sedm mužů a pět žen. Nejtěžší zbraň, kterou použili byla pistole ráže šest milimetrů.“
„Nemyslím si, že byste někdy lhal. Jak je to možné?“
„Friday, dobře fungující mozek je to nejvzácnější zboží a taky jediná věc, která má opravdickou cenu. Každou lidskou organizaci můžeš vyřadit z provozu, zneschopnit a udělat nebezpečnou samu pro sebe, když podle určitého výběru odstraníš její nejlepší mozky a nenápadně tam necháš ty hloupé. Tenkrát to chtělo jen pár jakoby nehod a celý slavný prušácký vojenský stroj se zhroutil a změnil se na klopýtající chátru. Ale na to se přišlo až tehdy, když se rozběhly boje, protože hloupí šaškové vypadají, jako vojenští géniové až do chvíle, dokud se nezačne střílet.“
„Jenom tucet lidí, Šéfe? Byli jsme to my?“
„Vidíš, a to je zase otázka, kterou mě zase odstrašuješ. Nebyli. Byla to práce malé a specializované organizace, takové, jako jsme my. Ale nechtěl jsem, abychom se zapletli do válek mezi národy. Mám už takovou holubičí povahu. Občas se jaksi nehodí.“
„Pořád nechci být profesionálním zabijákem.“
„Nepřipustím, abys byla zabijákem, a už se o tom víckrát nebudeme bavit. Zítra v devět bud připravená na odjezd.“
V
Za devět týdnů jsem odjela na Nový Zéland.
Šéfovi jsem řekla: „Kdejaký nafoukaný rváč nebo pasák vždycky ví, o čem je řeč.“ Když mě doktor Krasny pustil, nebyla jsem nejzdravější. Byla jsem jednoduše jenom uzdravená pacientka, která už nepotřebuje péči na lůžku.
Za devět týdnů jsem mohla snadno udělat terno, aniž bych se moc zapotila. Když jsem vstupovala na palubu semibalistické rakety Abel Tasman ve svobodném přístavu Winnipeg, padl mi do oka její kapitán. Vypadal dobře a já jsem se začala při chůzi k svému sedadlu loudavě kolébat a vrtět zadečkem, což nikdy při svém poslání kurýra nedělám. Jako kurýr se naopak vždycky snažím zmizet v davu. Ale teď jsem necestovala služebně, takže si člověk klidně může vymýšlet nejrůznější dobrodružství. Dosud si pamatuju, že kapitán přišel zpátky k mému sedadlu, kde jsem byla stále ještě připoutaná. Nebo to možná bylo tím, že jsem na sobě měla hodně přiléhavou kombinézu značky Superskin, hit téhle sezóny. Tehdy jsem ji měla na sobě vůbec poprvé, protože jsem si koupila pár věcí v bezcelním svobodném přístavu a přímo v obchodě se hned převlékla. Jsem si jista, že je to jen otázka času, než sekty, tvrdící, že sex je hřích, prohlásí oblečení značky Superskin za hřích přímo smrtelný a uvrhnou je do klatby.
„Slečna Baldwinová, že? Čeká na vás někdo v Aucklandu? Válka a všechno kolem ní, to není příliš vhodné pro ženu, která nemá doprovod. Zvlášť v mezinárodním přístavu.“
Neřekla jsem: „Koukni se, hošánku, posledně jsem jednoho takového chlapa zabila.“ Kapitán měl dobrých 195 centimetrů a vážil metrák nebo více a nic z toho nebyl tuk. Bylo mu maličko přes třicet a byl to typ blonďáka, kterého očekáváte spíše ve skandinávských SAS, než v australsko-novozélandských ANZAC. Jestliže mi nabízel ochranu, byla jsem rozhodnuta se na chvilku zdržet. Odpověděla jsem: „Nikdo mě nečeká, ale přestupuju na trajekt na Jižní ostrov. Jak tihle frajeři pracují? A znamenají tyhle prýmky, že jste kapitán?“
„Rád vám je ukážu. Ano, jsem kapitán. Kapitán Ian Tormey.“ Začal mne připoutávat. Nebránila jsem se.
„Kapitán! Jémine! Ještě nikdy jsem nepotkala kapitána.“ Takové nevinné lži se dělaly při onom kouzelném rituálu namlouvání v době, kdy se ještě tancovalo na mlatě. Řekl mi: „Jsem na lovu a vy vypadáte dobře. Zajímá vás to?“
A já mu odpověděla: „Vypadáte docela přijatelně, ale je mi líto, dneska nemám čas.“
V tom okamžiku mohl bezbolestně sklapnout kufry anebo se pokoušet vymámit možnost nějakého dalšího setkání v budoucnosti. Vybral si to druhé. Připoutal mě sice těsně, ale zas ne tak moc, ale přesto jsem byla bez šancí se dostat ven. Docela profesionál.
„Čas na takové setkání si najdu třeba hned dneska. Když nebudete po přistání zrovna dvakrát spěchat, milerád vás dovezu k těm vašim kiwiům. Bude to rychlejší, než abych vás hledal někde v tlačenici.“
Čas na setkání je 27 minut, kapitáne. Vlastně zůstalo mi jedenadvacet minut, abych se z toho vyvlékla. Ale zůstaňte sladký a dohodneme se.
„Tedy díky, kapitáne. Jen jestli vám to nebude dělat velké potíže.“
„Berte to jako službu naší firmy ANZAC, slečno Baldwinová. Ale já to dělám rád.“
Strašně ráda jezdím semibalistikou. Miluju prudký start, při němž máte pocit, že vám něco uvnitř praskne a vy vyprsknete tělní tekutinu po celé kabině. Ty minuty bez dechu při volném pádu, kdy cítíte, že z vás vylézají všechna střeva, a pak znovu návrat k zemské přitažlivosti. A dlouhý, dlouhý klouzavý let. To ve vesmíru sotva kdy zažijete. Kde si užijete víc legrace během čtyřiceti minut a máte přitom na sobě šaty?
Pak se naskytne zajímavá otázka. Je rozjezdová dráha volná? Semibalistika totiž nemá žádnou možnost opravy. Prostě ji mít nemůže. Ve všech reklamních brožurách se říká, že semibalistická loď nikdy nevyletí, dokud neobdrží povolení od místa, kde přistává. Jistě, jistě. A to už rovnou věřím na to, že čápi nosí děti. A co ten pitomec v soukromém energomobilu, který si vybral na přistávací dráze špatný pruh a klidně si tam zaparkoval? A co v Singapuru, když jsem seděla v baru v úplně posledním patře a sledovala přistávání tří semibalistických raket? Celých devět minut. Ne, přiznám se, nikoli na stejném pruhu, ale v křižujících se pruzích. Řeknu vám, je to hotová ruská ruleta.