Kapitán Tormey vypadal zatrpkle a já náhle uviděla, že je ve skutečnosti starší, než jsem mu napoprvé hádala.
Řekla jsem: „Iane, není nakonec ANZAC dceřinnou společností Interworldu?“
„Možná proto se vám zdám tak cynický.“
Zdvihnul se. „Váš trajekt už dorazil. Ukažte, vezmu vám zavazadla.“
VI
Christchurch je to nejkrásnější místo na zeměkouli. A můžeme klidně říkat, že ve vesmíru, protože mimo naši matičku Zemi neexistuje žádné pěkné město. Luna City je v podzemí, L-5 vypadá zvnějšku jako smetiště a má pouze jeden jediný oblouk, co vypadá dobře aspoň zevnitř. Města na Marsu, to jsou jenom takové úly, a většina měst na zemském povrchu trpí tím, že se naprosto zavádějícím způsobem snaží za každou cenu vypadat jako Los Angeles.
Christchurch v sobě nemá nedostižnou velkolepost Paříže, polohu San Francisca nebo úchvatnou zátoku jako Rio. Místo toho v něm najdeme zákoutí, která vás spíš potěší, než aby vás ohromovala. Řeku Avonu vinoucí se ulicemi v centru města. Lahodnou krásu Chrámového náměstí. Ferrierovu fontánu před radnicí. Bujnou krásu našich světově proslulých botanických zahrad, oživujících přímo střed města. Říká se, že Řekové si chválí svoje Atény. Ale já nejsem rodačka z Christchurchu, protože slovo rodák v mém případě neznamená vůbec nic. Nejsem dokonce ani Novozélanďanka. Douglase jsem potkala v Ekvádoru ještě před tím, než došlo ke katastrofě stanice v Quitu a s rozkoší prožila zuřivou milostnou aféru. Prostě z poloviny konzumace whisky s citrónem, z poloviny propocená prostěradla. Když mi nabídl sňatek, nejdříve jsem se polekala. Ale pak se uklidnila. Vysvětlil mi, že po mně nechce žádný slib, ale že mi nabízí jenom zkušební návštěvu jeho S-skupiny. Prostě jen tak okouknout, jestli bych se jim líbila a omrknout, jestli se mi budou líbit oni.
To byla jiná. Svištěla jsem zpátky do Říše a hned podala zprávu. Řekla jsem Šéfovi, že si beru prodlouženou dovolenou. Anebo že by byla lepší rovnou moje rezignace. Zamručel něco v tom smyslu, abych vypadla a uklidnila svoje pohlavní orgány a pak se zahlásila, až budu schopná pracovat. A tak jsem se řítila zpět do Quita a Douglas byl stále ještě v posteli. Tenkrát doopravdy vůbec nešlo se dostat z Quita na Nový Zéland… A tak jsem jela metrem do Limy a chytla raketoplán přímo nad jižním pólem, směrem do západoaustralského přístavu Perth, se zvláštním zakřivením dráhy do tvaru písmene S kvůli Coriolisově zrychlení, metrem do Sydney, z voleje do Aucklandu, pak převozem do Christchurchu, to všechno za 24 hodin. Největší divočina byla cesta napříč Pacifikem. Winnipeg a Quito jsou z Aucklandu skoro stejně daleko. Nenechte se mýlit dvourozměrnou mapou, ale zeptejte se svého počítače. Winnipeg je jenom o osminu vzdálenosti dál.
Co je čtyřicet minut proti dvaceti čtyřem hodinám? Mně další výlet nevadil. Byla jsem s Douglasem, a tak zamilovaná, až se mi z toho točila hlava.
Za dalších čtyřiadvacet hodin jsem byla tak zamilovaná do jeho rodiny, až se mi z toho točila hlava.
Nečekala jsem to. Těšila jsem se na prima prázdniny s Douglasem a na lyžování, co mi slíbil, stejně jako na sex. No, na tom lyžování jsem netrvala. Věděla jsem, že mám za povinnost jít do postele se všemi jeho bratry, kdykoliv mě o to požádají. Ale s tím jsem si vůbec nedělala starosti, protože umělí lidé neberou soulož tak vážně jako většina lidí. Většina ženských z mé třídy v dětském domově byla vychovávána od první menstruace jako děvky a potom oficiálně podepsaly smlouvy jako ženy do společnosti v multinacionálních státech. Předtím, než mě šéf objevil, zaplatil za mě podle smlouvy a změnil mé životní plány, jsem taky prošla základním výcvikem štětky. A já smlouvu nedodržela a na pár měsíců se ztratila. Ale to už je jiná historie. Ale ani kdybych neprošla výcvikem štětky, mohla jsem se bezstarostně zapojit do přátelského sexu. Takový nesmysl si umělí lidé vůbec nepřipouštějí a nikdy se o tom ani neučili.
Ale my jsme se neučili vůbec nic ani o životě v rodině. Úplně první den, co jsem tady byla, jsem přišla pozdě na odpolední svačinu, protože jsem válela sudy se sedmi kluky od jedenácti let po měkoučkém koberci… A přidali se k nim dva až tři psi a taky mladý kocour, který slyšel na jméno Pan Podnožka, protože měl neobvyklý talent zabrat i tu největší podlahu v domě.
Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.
Nakonec mě na lyže nevzal Douglas, ale Brian. Ubytovny pro lyžaře na Mount Hutt jsou sice pěkné, ale v ložnicích se po desáté večer netopí, a tak se musíte k sobě dost silně přitisknout, abyste se zahřáli. Pak mě Vickie vzala sebou ven, aby mně ukázala ovce patřící rodině. Seznámila jsem se se společensky pokročilým psem, co uměl mluvit. Ta velká kólie slyšela na jméno Lord Nelson. Lord měl docela nízké mínění o ovcích. V tom měl podle mého názoru úplnou pravdu.
Bertie mě vzal do Milford Soundu. Jeli jsme lodí do Dunedinu, nazývaného Edinburgh Jihu, a přenocovali tam. Dunedin je senzační, ale přece jen to není Christchurch. Kolem kraje, ležícího u fjordu, jsme pluli maličkým baculatým parníkem s mrňavými kajutami tak akorát pro dvě osoby. Protože tam dole na jižním konci ostrova je zima, opět jsem se musela těsně přitulit.
Nikde na světě nenajdete fjord, který by se mohl srovnávat s Milford Sound. Ano, byla jsem na výletě na Lofotech. Velmi hezké. Ale můj názor na Milford Sound to vůbec neovlivnilo.
Jestliže si myslíte, že jsem zaslepena opičí láskou k Jižnímu ostrovu jako matka ke svému prvorozenému dítěti, tak máte úplnou pravdu. Jsem. Severní ostrov je pěkná země s horkými prameny a gejzíry a jedním z divů světa — Glowwormskými jeskyněmi. A ostrovní zátoka vypadá jako země z pohádek. Ale Severní ostrov nemá jižní Alpy a nemá Christchurch.
Douglas mně ukázal rodinnou mlékárnu a prohlédla jsem si ohromné bedny vynikajícího baleného másla. Anita mě uvedla do místního Oltářního spolku. Začala jsem se v něm uplatňovat, jak jen to bylo možné, a málem se stala jeho stálou členkou. A zjistila jsem, že jsem prošla vývojem od „bože, co budu dělat, když se mě zeptají“ přes „bože, co budu dělat, když se mě nezeptají“ až na jednoduché „bože, co budu dělat“.
Víte, nikdy jsem Douglasovi neřekla, že nejsem člověk. Slyšela jsem, že se někteří lidé chvástají tím, že kdykoliv rozeznají umělého člověka. Nesmysl. Samozřejmě, každý může rozeznat živé artefakty, které se vůbec nepodobají lidem, třeba zrůdu se čtyřmi rameny nebo skřeta. Ale když genetičtí inženýři záměrně zdůrazní váš lidský vzhled a vy jste spíš umělý člověk než živý artefakt, nikdy to nikdo nepozná. Dokonce ani žádný jiný genetický inženýr.
Jsem imunní proti rakovině a většině infekčních chorob. Ale nesmím to nikomu ani naznačit. Mám neobvyklé reflexy. Ale nebudu je předvádět tím, že chytám mouchu ve vzduchu mezi palec a ukazováček. Zkrátka, nikdy nesoutěžím s jinými lidmi v obratnosti a postřehu.
Mám neobyčejnou paměť, neobyčejnou vrozenou chápavost na čísla a prostorové vnímání a vzájemné vztahy, a taky neobyčejný talent na jazyky. Ale pokud si říkáte, že právě tohle je vlastně definice geniálního IQ, musím dodat, že ve škole jsem byla vycvičená tak, abych v IQ testu dosáhla přesně předem určeného počtu bodů a přitom neprozradila svou opravdovou inteligenci. Na veřejnosti mě nikdo nepřistihne, že bych byla bystřejší než ti kolem mne. Ovšem pokud nejde o mou práci, nebo o můj krk, anebo o obojí.