Tyhle zdokonalené schopnosti samozřejmě podstatně vylepší vaše sexuální chování. Naštěstí většina chlapů má sklon si vysvětlovat moje úctyhodné sexuální výkony jako výsledek svých vlastních vynikajících schopností. Popravdě řečeno, chlapská ješitnost je přednost, nikoliv vada. Když ji umíte využít, je to pro vás opravdové potěšení. To, co na vás vždycky zapůsobí na Šéfovi a co vás vždycky vytočí, je jeho naprostý nedostatek ješitnosti. Tohleto teda není způsob, jak s ním manipulovat!
Nedělala jsem si starosti, že by mě někdo vyhmátl. Protože všechny stopy o mém laboratorním původu odstranili a zmizely i značky na mém těle včetně tetování na horním patře. Jednoduše neexistuje žádný způsob jak zjistit, že jsem nebyla počata při biologické ruletě, kde miliardy slepých spermií zuřivě soutěží o jediné vajíčko, ale jednoduše vyprojektována.
Od manželky v S-skupině se spíš očekává, že rozmnoží houf děcek ve velké společné rodině.
Dobrá, proč ne.
Z mnoha důvodů ne.
Byla jsem bojový kurýr v polovojenské organizaci. Zkuste si představit, jak zdolávám prudkým útokem nepřítele a mám osmiměsíční bříško.
Umělé ženy se najímají nebo kupují jako reverzibilně sterilní. Nutkání mít děti, nosit je ve vlastním těle, to pro nás není pochopitelné a přirozené, ale spíš směšné. Ve zkumavce vám to všechno připadá jaksi vhodnější, elegantnější a přiměřenější. Když jsem poprvé v životě uviděla ženu těsně před porodem, už jsem nebyla malá holka. Přesto jsem si myslela, že je nějak smrtelně nemocná. Když jsem zjistila, co s ní je, udělalo se mi z toho špatně od žaludku. Kdykoliv jsem o tom v Christchurchu přemýšlela, chtělo se mi zvracet. K čertu, dělat to jako kočky! S krví a bolestí!
Proč? A proč to vůbec dělat? I když se nás do vesmíru ještě určitě vejde dost, tahle lehkomyslná planeta je beztak už dost malá pro všechny, co na ní musí žít. Tak proč to ještě zhoršovat?
Se strašným zármutkem jsem se rozhodla, že se budu muset vyhnout manželství a vymluvit se, že jsem neplodná. Prostě žádné děti. Tohle tvrzení se sice pravdě dost blížilo, ale pochopitelně to celá pravda nebyla.
Neptali se mě na to.
Během několika příštích dní jsem na vlastní kůži pocítila radost z rodinného života, jak jen to bylo možné. Znáte ten hřejivý pocit ze ženského tlachání při umývání nádobí po odpolední svačině, tu uličnickou radost z kluků a domácích mazlíčků nebo tichý hřejivý vnitřní pocit při klábosení na zahrádce? Prožívala jsem naplno každou minutu oněch dní, kdy jsem někam patřila.
Jednou ráno mě Anita pozvala do zahrady. Poděkovala jsem jí a zdůraznila, že mám teď hodně práce, protože pomáhám Vickie. Přesvědčila mě, a tak jsem si s ní šla sednout na vzdálený konec zahrady. Děti jsme odsud důrazně vyhnaly.
„Milá Marjorie,“ řekla Anita, „obě víme, proč tě sem Douglas pozval. Jsi s ním šťastná?“
V Christchurehu se jmenuju Marjorie, protože jsem se tak oficiálně jmenovala ve chvíli, kdy jsem v Quitu potkala Douglase.
„Hrozně šťastná!“
„Šťastná natolik, že si myslíš, že bys to chtěla napořád?“
„Ano, ale…“
Nikdy jsem neměla šanci říct „Ano, ale jsem neplodná.“ Anita mě vždycky rázně přerušila.
„Drahoušku, snad jsem ti měla napřed říct pár věcí a bylo by to všechno lepší. Musíme probrat věno. Kdybych to nechala na našich mužských, nikdy se před tebou o penězích nezmíní. Albert a Brian jsou v tomhle stejní jako Douglas. Jsou hrozně dětinští a já je docela chápu. Ale naše rodina je nejen manželská skupina, ale i rodinná obchodní firma a někdo musí dohlížet nad účetnictvím… A proto jsem předsedkyní správní rady a zároveň výkonná ředitelka. Nepodléhám totiž emocím natolik, abych v obchodě neměla úspěch.“
Usmála se a její jehlice na pletení cvakaly o sto šest.. „Zeptej se Briana. Říká mi držgrešle. Ale nikdy se nenabídnul, že se o finance bude starat sám. Klidně můžeš zůstat s námi jako host tak dlouho, jak budeš chtít. Co je to pro nás živit jeden krk navíc? Nic. Ale jestliže se k nám chceš připojit oficiálně a po právní stránce, musím být zase držgrešle a vykoumat, jakou smlouvu by bylo nejvhodnější uzavřít. Pochopitelně nechci nijak poškodit rodinu. Brian vlastní a hlasuje za tři podíly. Albert a já máme každý dva podíly a tím i dva hlasy, Douglas a Victorie a Lispeth po jednom, a tak i oni mají hlasovací právo. Jak vidíš, mám jen dva hlasy z deseti… ale když pohrozím rezignací, tak mně hned všichni vyjadřují důvěru. Až mně to všechno zamítnou, tak toho nechám a budu zase domácí puťka u plotny. A ten samý den budu mít pohřeb.
Prozatím to ale zvládám. Každé dítě má jeden podíl… děcka o něm nikdy nehlasují, protože když opouštějí domov, tak se jim nakonec vyplácí v hotovosti jako věno nebo kapitál do začátku… nebo o něj přijdou, ale to se mi moc nelíbí. Samozřejmě že takové snížení aktivit se musí plánovat. Kdyby se tři naše děvčata vdávala ve stejném roce a já s tím nepočítala, mohlo by nám to podstatně zkomplikovat život.“
Řekla jsem jí, že to vypadá jako velmi citlivé a lidské opatření a že o většinu dětí na světě tak starostlivě asi postaráno není… Ve skutečnosti jsem o takových věcech nevěděla vůbec nic.
„Snažíme se, aby jim bylo dobře,“ souhlasila. „Koneckonců, jaká je to rodina, když nemá děti. Teď už asi sama uznáváš, že dospělí akcionáři naší rodiny si musí koupit svůj podíl. Jinak by celý systém nemohl fungovat… Lidé se žení nebo vdávají a mají přitom hlavu v oblacích… Ale účty se musí platit tady na zemi.“
„Amen.“ To už jsem viděla, že se vlastně všechny moje problémy vyřešily. Ovšem v záporném smyslu. Bohatství skupinové rodiny Davidsonových jsem nedokázala odhadnout. Bohatí byli určitě. I když ve svém staromódním domě neměli ani služebnictvo, ani úplnou automatizaci. Ale ať už byli jakkoliv v balíku, svůj podíl jsem si koupit nemohla.
„Douglas nám řek, že nemá ani ponětí o tom, jestli máš nebo nemáš peníze. Peníze, to je přeci kapitál.“
„Já si to zrovna nemyslím.“
Nepřerušila šití. „Když jsem byla tak stará jako ty, taky jsem si to myslela. Máš práci nebo ne? Nemohla bys žít v Christchurchu a vydělat si na svůj podíl? Vím, že hledat práci v cizím městě může být problém… Ale mám dost známých. Co vlastně děláš? Nikdy jsi nám o tom nevyprávěla.“
A divíte se? Znova jsem se vyhnula odpovědi a stručně jí řekla, že pracuji v tajném obchodě a nemohu se o tom bavit. Ale dost dobře toho nemohu jen tak nechat a shánět si práci v Christchurchu. Takže neexistuje žádná možnost, že bych mohla pracovat zrovna tady. Ale určitě by bylo báječné, kdyby to všechno klaplo a věřím, že…
Přerušila mě: „Drahoušku, jsem zplnomocněna sjednat tuhle smlouvu tak, aby to klaplo. Jen tak se nespokojím s tvrzením, že to nejde. Musím přijít na to, aby to šlo. Brian se nabídl, že ti dá jeden ze svých tří podílů… A Douglas a Albert by ho vyplatili, i když asi ne okamžitě. Ale já to celé zamítla. Nebyl by to totiž vhodný precedens a taky jsem jim tohle řekla. Přiznám se, že přitom padlo i nějaké to slovo o starých kozlech, co se na jaře dočista zbláznili. Místo toho jsem přijala jeden Brianův podíl jako pojistku na to, že se tahle smlouva uskuteční.“
„Ale já pořád žádnou smlouvu nemám.“
„Budeš mít. Když budeš nadále zaměstnaná, kolik bys tak mohla platit každý měsíc? Neskrbli a zaplať to co nejrychleji, protože každá splátka snižuje nejen tvůj dluh, ale i úrok, takže větší splátka je pro tebe výhodnější.“