Zatímco jsme takto hovořili beze slov, Betty odešla do pokoje a vrátila se s červeným sarongem. „To je skutečně svačina jak ve vyšší společnosti,“ oznámila a nepatrně si přitom říhla. „Takže si sundej ty šaty, co se hodí tak na ulici, a vezmi si tohle.“
Byl to její nápad? Nebo jeho? Později jsem se přesvědčila, že její. Zatímco Ianova přímočará, zdravá smyslnost byla nápadná jako liliput mezi basketbalisty, celkově byl poněkud neohrabaný. Ale Betty ne. To byla zcela divoká a nespoutaná žena. Já jsem se o to moc nestarala, protože všechno se vyvíjelo tak, jak jsem chtěla. Nahé nohy jsou stejně dráždivé jako nahá prsa, ačkoliv se nezdá, že by to většina lidí věděla. Žena, oblečená jen do krátkého sarongu, je daleko dráždivější než úplně nahá. Večírek se rozběhl tak, že mi to sedělo, ale pořád jsem čekala na Iana, kdy se zbaví společenského doprovodu své sestřičky. Asi až to bude nutné. Zdálo se, že by Betty nakonec sama mohla sbalit kufry. Tak jsem se kvůli tomu moc netrápila.
Cákla jsem se.
Co jsem dělala potom, si už vůbec nepamatuju. Příštího rána jsem se probudila v posteli s mužem, který nebyl Ian Tormey.
Několik minut jsem byla zticha a poslouchala jeho chrápání, zatímco jsem se přehrabovala v mé džinem potemnělé paměti, abych si na něj upamatovala. Zdálo se mi, jako by mě nějaká žena představovala muži ještě předtím, než jsem s ním strávila noc. Představili jsme se navzájem? Seznámili jsme se vůbec?
Všecko jsem to dávala dohromady po kouscích. Jméno: Profesor Federico Farnese, zvaný buď Freddie nebo Bucláček? Přitom moc buclatý nebyl. Byl to spíš takový soudeček, jako důsledek profesionální deformace, kdy se hodně sedí na otáčivých židlích. Byl to manžel Betty, Ianův švagr. Z toho večera předtím jsem si na něj upamatovala, ale nemohla jsem si teď ráno vzpomenout, kdy odjede, anebo proč vůbec bude pryč… I kdybych to věděla.
Když jsem si ho takhle zařadila, nebyla jsem zvlášť překvapena, že jsem, aspoň to tak vypadalo, s ním prožila noc. Úplně to zapadalo do mého myšlení předcházející noci, kdy si přede mnou nemohl být jistý žádný chlap. Ale jedna věc mě trápila. Obrátila jsem se zády k svému hostiteli, abych ulovila jiného muže. To je nezdvořilé, Friday, a taky nehezké. Zaštrachala jsem hlouběji v paměti.
Ne, přinejmenším jednou jsem zcela určitě Ianovi košem nedala. To mě trošku uklidnilo a měla jsem z toho radost. A protože Ian byl vděčný, muselo se mu to líbit. Pak jsem ho nechala, ale na jeho žádost. Ne, ke svému hostiteli jsem se zachovala slušně a také on byl ke mě velice laskavý. Takže když jsem se snažila zapomenout, jak mě Anitin gang samozvaných rasistů podvedl a odkopl, tak to bylo podle příručky o správném chování.
Teď si vzpomínám, že mi můj hostitel nějak pomohl s mým odjezdem. To přece není žádné velké překvapení, že emotivně zklamaná žena potřebuje víc utěšování a laskání, než jí může poskytnout jeden jediný muž. Že by poctivá výměna? Nešťourej do toho, Friday! Umělý člověk se přece nemůže vcítit do duše jiných lidí nebo chápat různá lidská tabu kolem pohlavního styku. Ale když jsem procházela základním výcvikem děvky, uložila jsem si co možná nejpečlivěji do paměti všechny způsoby a druhy soulože. Takže jsem teď věděla, že tenhle byl jeden z nejsilnějších a nejdivočejších. Ten, co se lidé při něm zakryjí, i když všechno ostatní doširoka otevřou. To jsem si připomněla, abych nepředstírala ani sebemenší náznak zájmu.
Freddie přestal chrápat a otevřel oči. Zívnul a protáhl se, pak mě uviděl a vypadal zmateně. Vtom se náhle zasmál a sáhl po mně. Odpověděla jsem na jeho úsměv a chňapnutí, když vešel Ian. „Dobré ráno, Marjo. Freddie, nerad tě vyrušuju, ale už jsem získal místo v kabině. Marja musí vstávat a obléct se. Hned odjíždíme.“
Freddie se mě nechtěl pustit. Krátce zakvokal a pak začal recitovat:
„Ptáček se žlutým ocáskem vyskočil na okenní rám. Mrkl na mě a řekclass="underline" 'Styď se, spíš už sám'.“
„Kapitáne, tvoje péče o blaho našeho hosta zvyšuje moje mínění o tvé maličkosti. Kdy tam musíte být? Dvě hodiny před odjezdem? A ty vyrážíš přesně ve dvanáct, až kukačka zakuká, nebo ne?“
„Ano, ale…“
„Ale Helena, jmenuje se Helena, je košér, když se přihlásí u mola nejpozději 30 minut před odjezdem. To bych risknul.“
„Frede, zatraceně nerad něco nechávám na poslední chvíli. Ale sám víš, že to trvá asi hodinu, než získáš kabinu. Jedna už tu na nás čeká.“
„Máš pravdu, kabiny se nám nějak vyhýbají. Jejich koně nemají rádi naše kopce. Proto, milý švagříčku, jsem si včera najal kočár a musel slíbit měšec zlata. Právě teď stojí stará, věrná Rosinanta ve stáji správce domu a z kukuřičných jader nabírá sílu pro své další obtížné zkoušky a hrdinské kousky. Zavolám dolů, promluvím se správcem, správně naznačím úplatek, takže zapřáhne ono drahé zvíře a přistaví žebřiňák s Rosinantou ke vchodu. Takže Helenu dovezu k molu nejpozději třicet a jednu minutu před odjezdem. K tomu ale potřebuji kousíček tvého srdce.“
„Chtěl jsi říct svého srdce?“
„Vyjádřil jsem se co nejopatrněji.“
„Dobrá. Marjo.“
„Cože? Iane, je všechno v pořádku? Opravdu se mi nechce hned teď vyskočit z postele. Ale nechci nechat ujet tvou raketu.“
„Ta ti neujede. Freddie je spolehlivý, i když teď na to asi nevypadá. Ale vyjeďte odsud do 11 hodin. Pak to stihneš pěšky. Můžu pozdržet tvou rezervaci, i když nepřijedeš včas. Kapitán má určitá privilegia, takže to je fajn. V duchu si dej dohromady, co jsi to všechno vůbec dělala.“
Ian se rychle podíval na svůj prst s hodinkami. „Skoro devět. Čau.“
„Hej, a co pusa na rozloučenou?“
„Proč? Uvidíme se na lodi. A máme rande ve Winnipegu.“
„Ksakru, polib mě, nebo nechám tu zatracenou loď ujet.“
„Tak se zbav toho tlustého frantíka a měj na paměti, že sis ještě neprohlédla mou vypranou uniformu.“
„Neměj péči, starý brachu. Políbím Helenu v tvém zastoupení.“
Ian se sklonil dolů a důkladně mě políbil a já se snažila moc mu nepomačkat jeho parádní uniformu. Pak dal Freddiemu pusu na vršek hlavy na jeho malou plešku a řekclass="underline" „Mějte se fajn, kámoši. Ale buďte na molu včas, čau!“
Právě v tom okamžiku se objevila Betty. Její bratr ji objal jednou paží a nechal ji odejít.
Začala jsem si Freddieho všímat trochu víc. „Heleno, připrav se,“ řekl. To jsem taky udělala a celá rozradostněná uvažovala, že Ian a Betty a Freddie byli přesně to, co Friday potřebovala, aby si vynahradila ty puritánské předsudky s nimiž žila už dlouho.
Betty přinesla ranní čaj tak přesně, že si myslím, že poslouchala za dveřmi. Sedla si na postel se zkříženýma nohama a vypila šálek s námi. Pak jsme sedli a posnídali. Měla jsem ovesnou kaši s hustou smetanou, dvě skvělá vajíčka, pravou anglickou šunku, tučnou kotletu, opékané brambory, teplý máslový vdolek s jahodovým džemem a s nejlepším máslem na světě a pomeranč. A to všechno zapíjela silným černým čajem s cukrem a mlékem. Kdyby celý svět co nejrychleji přešel na novozélandský způsob života, nemuseli bychom mít žádné politické problémy.