„Kéž bych si mohla vzít nějaké. Ale nemohu.“
„Probereme to později. Jdi se dát do pořádku. Chceš se před večeří vysprchovat? Já si sprchu dám. Než se jelo do přístavu, strávila jsem hodně času hřebelcováním Černé krásky a Démona. Všimla sis, že voním konírnou?“
A tak se stalo, že mi za deset nebo dvacet minut Georges umýval záda, zatímco Ian mě myl vpředu a má hostitelka se myla sama, smála se a dávala mi rady, které jsem ignorovala. Bylo zřejmé, že každý krok mají dokonale promyšlený a že tihle jemní požitkáři nedělají nic, aby se mě zmocnili. Ani v nejmenším se nepokusili mě svádět, dokonce ani nedělali narážky na to, že jsem byla minulou noc znásilněna, aspoň symbolicky znásilněna, svými hostiteli.
Pak jsem se účastnila jejich poživačné hostiny v obývacím pokoji, který navrhoval Ian. Byl to vlastně ateliér nebo velká hala s krbem, můžete si vybrat. Měla jsem na sobě jedno z Janetiných negližé. Za to, co si Janet představovala pod pojmem večerní negližé, by ji v Christchurchu zavřeli.
Ale žádný muž mě neobtěžoval. Když přišla na řadu káva a brandy, z pití před jídlem a z vína během večeře se mi už trošku zatočila hlava, a tak jsem na požádání odložila to vypůjčené negližé a pětkrát šestkrát pózovala Georgovi. Zatímco jsme se bavili, vyfotografoval mě na stereografické a holografické snímky, jako kdybych byla nějaké dobytče. Trvala jsem na tom, že musím zítra ráno odjet, ale mé protesty postupně slábly a Georges jim vůbec nevěnoval pozornost. Říkal něco v tom smyslu, že jsem „dobré maso“. Možná, že to byla lichotka, ale určitě to nebylo žádné svádění.
Udělal několik děsně pěkných fotografií, zvlášť jak vyzývavě a nenuceně ležím na nízké pohovce s pěti koťaty, plazícími se mně přes prsa, nohy a boky. Požádala jsem o tuhle fotografii a ukázalo se, že Georges má zařízení na kopírování.
Pak mě vyfotografoval dohromady s Janet a já si opět řekla o kopii, protože jsme tvořily hezký kontrast a Georges měl čich na to, že jsme na ní vypadaly ještě lépe než ve skutečnosti. Ale krátce potom jsem začala zívat a Janet řekla Georgovi, aby toho už nechal. Omlouvala jsem se, že nemám důvod spát, protože v časové zóně, kde jsem vstávala, byl teprve podvečer.
Janet mi pikantně připomněla, že má potřeba spánku nemá nic společného s časem a s časovými pásmy. „Pánové, jde se spát.“ A odvedla si mě.
Zastavily jsme se v nádherné koupelně, ale Janet mě objala kolem ramen. „Marjo, chceš společnost nebo budeš spát sama? Od Betty vím, že jsi se minulou noc vůbec nenudila. Teď dáš zřejmě přednost klidu a samotě. Nebo možná ne. Vyjádři se.“
Řekla jsem jí co nejroztomileji, že nerada spím sama.
„Já taky,“ souhlasila. „A jsem strašně ráda, že si to taky myslíš. Místo abychom kolem toho chodily jako kolem horké kaše a hledaly, jak se dostat ven z té přetvářky. Koho chceš do postele?“
Drahoušku, určitě máš právo na svého manžela, když se jednou začas dostane domů. „Možná, že otázku obrátíme. Kdo chce spát se mnou?“
„Myslím, že všichni. Nebo po dvou. Nebo každý zvlášť. Vyjádři se.“
Zamrkala jsem a podivila se, kolik jsem toho vypila. „Čtyři v jedné posteli?“
„Líbí se ti to?“
„Nikdy jsem to nezkoušela. Vypadá to jako legrace, ale myslím si, že v té posteli bude těsno.“
„Ale ne, ještě jsi nebyla v mém pokoji. Má velkou postel. Protože oba mí manželé dost často se mnou spí a pořád je tu dost místností na to, abychom pozvali hosty, co se rádi připojují.“
Ano, pila jsem v jednom kuse už dvě noci za sebou a mnohem víc než jsem byla zvyklá. „Dva manželé? Nevěděla jsem, že Britská Kanada přijala australský program.“
„Britská Kanada ne, ale britští Kanaďané ano. Přesněji statisíce britských Kanaďanů ano. Hráze se protrhly a už to nikdo nezastaví. Chceš si vyzkoušet tu velkou postel? Když budeš chtít opravdu usnout, můžeš se přeplazit do svého pokoje. Proto jsem je oba tak navrhla. Dobře, miláčku?“
„Ano. Ale rozhodnu si o tom sama.“
„Zařídíš si to, jak budeš chtít. Pojďme…“ Přerušilo ji hlasité vyzvánění terminálu.
„Ksakru, čert aby to vzal! Skoro určitě to znamená, že Ian musí do přístavu, i když se právě teď vrátil z letu.“ Přistoupila k terminálu a něco na něm zapnula.
„… To je poplach. Naše hranice s Chicagským impériem byla uzavřena a už chytají uprchlíky. Útok Quebecu je vážnější, ale to může být způsobeno jen nějakou chybou tamějšího velitele. Nikdo přece nevyhlásil válku. Je vyhlášen stav ohrožení, takže nevycházejte na ulici, zůstaňte klidní a poslouchejte úřední zprávy a pokyny na této vlnové délce.“ Začal Krvavý čtvrtek.
X
Předpokládám, že každý má dosud ještě v paměti nějaký obrázek Krvavého čtvrtku a toho, co po něm následovalo. Ale když to mám vysvětlit, nebo si spíš vysvětlit sama sobě, musím vyprávět o tom, co jsem prožila na vlastní kůži. Včetně různých nesmyslných závěrů a subjektivního hodnocení.
My čtyři jsme nakonec skončili v Janetině velké posteli, ale spíš kvůli společnému bezpečí a vzájemnému pohodlí než kvůli sexu. Všichni jsme pozorně poslouchali zprávy a oči měli upnuté na obrazovku terminálu. Opakovali na něm pořád dokola víceméně stejné zpravodajství: Nezdařilý útok Quebecu, předseda Chicagského impéria zabit ve vlastní posteli, hranice s Impériem uzavřeny, nové informace o neověřených sabotážích, vyklízení ulic, opakovaná uklidňování obyvatelstva. Ale bez ohledu na to časté opakování jsme vždycky vstali a poslouchali, protože jsme čekali na něco, co by mohlo mít další význam pro budoucnost.
Místo toho se všechno v průběhu noci jenom zhoršovalo. Ve čtyři ráno jsme už věděli, že se po celé zeměkouli vraždí a páchají sabotáže. Když se rozednívalo, přišly neověřené zlé zprávy z L-5, Tycho de Brahe, Stacionární a přerušená zpráva z Ceresu. Neexistoval žádný způsob, jak se dopídit, zda se ono zlo rozšířilo i na Alfa Centauri nebo Tau Ceti… Ale úřední hlas na terminálu to netušil, protože okatě odmítal nad čímkoliv spekulovat a radil nám, abychom všechny škodlivé úvahy pustili z hlavy.
Asi ve čtyři Janet připravila chlebíčky a podávala kávu. Trošku jsem jí přitom pomáhala.
Vstala jsem v devět, protože se Georges pohnul. Zjistila jsem, že jsem měla při spaní hlavu na jeho hrudi a přidržovala se ho paží. Ian napůl spal, napůl jen tak ležel napříč postele, opíral se o polštáře a oči měl neustále upřené na obrazovku.
Ale nedíval se. Janet někam zmizela. Šla do mého pokoje a vplížila se do postele, původně určené jen pro mě.
Začala jsem se jen velmi pomalu hýbat a přišla na to, že se dokážu vymotat a vstát z postele tak, abych George nevzbudila. Vstala jsem a vklouzla do koupelny, kde jsem si dala hlt už odstáté kávy a začala se cítit trošku lépe. Nakoukla jsem do svého pokoje a uviděla svou ztracenou hostitelku. Byla vzhůru, zakývala na mě a pak mě pozvala dovnitř. Pohnula se a já se k ní vrhla. Políbila mě. „Jak se mají kluci?“
„Oba ještě spí. Nebo spíš ještě před třemi minutami spali.“
„To je dobře. Potřebují spánek. Oba si všechno moc berou. Já ne. Už mě od dívání na ten Armageddon bolely oči a tak jsem vešla k tobě. Myslím, že jsi v té době spala.“
„Asi to tak bylo. Nevím, kdy jsem usnula. Zdálo se mně, že jsem slyšela ty špatné zprávy snad už tisíckrát, tak jsem se probudila.“