„Cože? Ne, s Mosbym jsem se setkal jen jednou, a to ještě pod falešným jménem. Na tuhle práci mě najal agent, který dělá pro kulturního atašé ambasády Říše v Ženevě. Vážně se nemám za co stydět. Staráme se o vás, jak nejlépe umíme.“
„Bez znásilňování to musí být dost nezáživné.“
„Ehm…“
„Jaké máš ohledně mne pokyny? A kolik vás tu je? Ty jim velíš, že?“
Zaváhal. „Slečno Friday, chcete po mně, abych prozradil tajemství svého zaměstnavatele. V téhle branži se takové věci nedělají, to nejspíš víte.“
„Nesmysl. Když jsi sem vešel, věděl jsi, že tvůj život závisí na tom, jak budeš odpovídat na mé otázky. Vzpomeň si na ten gang, co mne přepadl na Baldwinově farmě — vzpomeň si, co se jim stalo. Takže to hezky vyklop.“
„Na to jsem si vzpomněl už mockrát. Ano, velím jim… snad s výjimkou Tilly…“
„Kdo je Tilly?“
„Omlouvám se. Je to Šizuko — to je její krycí jméno. V UCLA se jmenovala Matilda Jacksonová. Všichni jsme čekali skoro dva měsíce v hotelu Sky High…“
„Říkáš 'my', takže vás bylo víc. Řekni mi jména. Tak, jak jsou zapsána v lodním seznamu. A nezkoušej na mě tu habaďůru s kodexem žoldáka, Šizuko je za pár minut zpátky.“
Žádné ze jmen, které udal, mne nepřekvapilo. Odhalila jsem je všechny už dřív. Nešiky. Něco takového by Šéf nikdy netoleroval. „Pokračuj.“
„Čekali jsme a Dirac odletěl bez nás. Pouhých čtyřiadvacet hodin před odletem Forwardu nás najednou vyzvali, abychom letěli s ním. Pak jsem dostal vaše barevné hologramy, abychom si vás mohli podrobně prohlédnout a když jsem uviděl vaši fotku, slečno Friday, málem jsem omdlel.“
„To byly ty obrázky tak mizerné? No nic, pokračuj.“
„Cože? Ne, byly docela dobré. Uvědomte si ale, kde jsem vás viděl naposledy. Myslel jsem, že jste uhořela. Já, ehm, dobrá… dá se říct, že jsem vám tak trochu ublížil.“
„Děkuji. To bych řekla. Dobrá, je vás sedm a ty jsi velitel. Tahle cesta ale není laciná. Macu, k čemu mi je sedm gardedám.“
„Myslel jsem, že to mi prozradíte vy. Nestarám se o to, proč podnikáte tuhle cestu. Můžu vám říct jen jaké jsou moje pokyny. Máme vás dopravit do Říše v perfektním stavu. Nesmíte mít ani škrábnutí. Jakmile dorazíme, na palubu se dostaví důstojník palácové stráže a od té chvíle jste jeho problém. Za doručení nám však nezaplatí dřív, než vás prohlédne lékař. Pak teprve dostaneme peníze a poženeme se domů.“
Přemýšlela jsem o tom. Vysvětlením mohla být obava pana Sikmaa o „nejcennější zásilku, jakou kdy kurýr vezl“ — něco mi tady ale nesedělo. Starý známý princip několikanásobného redundantního jištění byl pochopitelný — jenže zaměstnat sedm lidí na plný úvazek jenom proto, abych nespadla ze schodů a nezlámala si vaz? Na tom mi něco nevonělo.
„Nevím, na co bych se tě teď ještě mohla zeptat, Macu, a Šizuko — totiž Tilly — se už má vrátit. Popovídáme si později.
„Výborně. Proč mi pořád říkáte Macu, slečno Friday?“
„Je to jediné jméno, kterým jsem kdy slyšela někoho na tebe volat. Bylo to při oné nechutné události, které jsme oba měli tu čest se zúčastnit. Každopádně jsem přesvědčená, že nejsi 'Howard J. Bullfinch.' Jak chceš, abych ti říkala?“
„No ano. Při té akci jsem byl Mac. Ale normálně mi říkají Pete.“
„Jmenuješ se Petr?“
„Ne tak docela. Jmenuju se Percival. Ale neříkají mi tak.“
Skoro jsem se musela smát. „Nevím proč, Pete. Řada vážených a statečných mužů se jmenovala Percival. Myslím, že Titly je už za dveřmi a touží po tom, aby mne vykoupala a oblékla. Takže už jenom pár slov na závěr: Víš, proč ještě dýcháš? Proč už nejsi po smrti?“
„Ne.“
„Protože jsi mne nechal jít se vyčůrat. Tisíceré díky za to, že jsem se mohla vyčůrat ještě než jsi mne přivázal k posteli.“
Ušklíbl se. „Pěkně mě za to sjeli.“
„Vážně? Proč?“
„Major chtěl, abyste se v té posteli pomočila. Myslel si, že mu to pomůže vás zlomit.“
„Opravdu? Hnusný břídil. To byl ten okamžik, Pete, kdy jsem si řekla, že ještě nejseš úplně ztracenej.“
XXX
Hlídka není nic moc. Její slunce je hvězda typu G8, což ho řadí až někam na konec seznamu hvězd slunečního typu, protože Slunce je hvězda G2. Je tedy o poznání chladnější než hvězda naší sluneční soustavy. Dokud je však hvězda slunečního typu (typu G), není zase tak moc důležitá. (Možná, že jednou budeme schopni kolonizovat i jiné typy, ale zatím je asi nejrozumnější držet se těch, jejichž rozložení spektra je lidskému oku přizpůsobeno a které nevydávají příliš mnoho letálního záření — teď cituji Jerryho. Ostatně celkem existuje více než čtyři sta hvězd typu G, které nejsou od Země dále než Říše — to tvrdí Jaime Lopez — takže ještě pár let bude co dělat.)
Předpokládejme tedy, že máte hvězdu typu G. Pak ještě potřebujete planetu, která je od ní právě tak daleko, že je dost teplá, ale zase ne příliš horká. Její gravitace musí být dost silná, aby kolem sebe udržela atmosféru. Ta pak ještě musela mít dost času na to, aby v důsledku vývoje života uzrála natolik, že obsahuje vzduch vhodný pro známé formy živých organismů. (Neznámé formy živých organismů jsou fascinující námět, který však nemá co dělat tam, kde se jedná o kolonizaci pozemšťany. Alespoň ne dnes. Nebavíme se přece o koloniích živých artefaktů nebo kyborgů. Jde o lidi z míst, jako je Dallas nebo Taškent.)
Hlídka vyhovuje jen tak tak. Je to vlastně úplný chudák. Kyslík je na úrovni moře tak řídký, že musíte chodit pomalu jako na vrcholku vysoké hory. Hlídka je natolik vzdálená od své hvězdy, že má jenom dva druhy počasí: chladno a mráz. Její osa je téměř svislá; roční období se tu střídají díky excentrické oběžné dráze, takže na zimu nemůžete jet na jih, protože zima je prostě všude. Asi dvacet stupňů na obě strany od rovníku se rozprostírá pásmo růstu vegetace, avšak zima tu pochopitelně trvá mnohem déle než léto. Tím „pochopitelně“ narážím na Keplerův zákon o průvodičích a stejných plochách. (Většinu z toho všeho jsem opsala z Daily Forwardu.) Když byly oznámeny ceny, Hlídka už byla skoro za dveřmi. Strašně jsem toužila ji vidět.
Proč? Protože zatím jsem nikdy nebyla dál než na Měsíci. A Měsíc, to je téměř doma. Hlídka je od Země vzdálena přes čtyřicet světelných let. Víte kolik je to kilometrů? (Ani já jsem to nevěděla.) Přesně tolik:
300 000 * 40.7 * 31 557 600 = 385 318 296 000 000. Zaokrouhlete to a vyjde vám čtyři sta miliónů miliónů kilometrů.
Podle lodního rozvrhu jsme se na stacionární oběžnou dráhu (22.1 hodinovou orbitální periodu, což je délka dne na Hlídce) měli dostat ve dvě čtyřicet sedm a pravý přistávací modul měl odstartovat časně ráno („ráno“ podle palubního času) — přesně ve tři nula nula. Moc lidí se na projížďku nepřihlásilo — jednalo se jen o projížďku, protože cestující neměli vystoupit na povrch — jelikož doba těsně po půlnoci není mezi cestujícími příliš oblíbená.
Raději bych však propásla Armageddon. Opustila jsem příjemný večírek a šla spát ve dvaadvacet nula nula, abych před úsvitem užila ještě trochu spánku. Vstala jsem přesně ve dvě a šla se umýt do koupelny. Dveře jsem za sebou zajistila petlicí — kdybych to neudělala, Šizuko by vešla hned za mnou, to jsem na lodi zjistila už první den. Když jsem se probudila, byla již vzhůru a ustrojená.