Zajistila jsem dveře a okamžitě jsem se pozvracela.
To mne překvapilo. Nejsem sice imunní vůči mořské nemoci, ale na téhle cestě jsem zatím neměla žádné problémy. Při jízdě Beanstalkem se mi vždycky zvedne žaludek a cítím to pak ještě dlouhé hodiny. Tady na Forwardu se mi sice udělalo špatně při přechodu do nadprostoru a podobný nepříjemný pocit jsem měla i včera těsně před večeří, když jsme se z něho vynořovali, jenže na to nás můstek vždy včas upozornil.
Že by kolísala umělá gravitace? Nebyla jsem si jistá. Cítila jsem závrať, to ale mohl být následek zvracení. Dávila jsem totiž tak mohutně, jako kdybych doopravdy jela tím zatraceným Beanstalkem.
Vypláchla jsem si ústa, vyčistila zuby bez pasty a pak opět vypláchla ústa, načež jsem si pomyslela: „Tak tohle byla tvoje snídaně, Friday. Nenecháš se přece nějakým pitomým žaludkem připravit o výlet na Hlídku. Stejně jsi přibrala dvě kila a je načase zas trochu omezit příjem kalorií.“
Když jsem takto bojovně pohovořila se svými vnitřnostmi a silou vůle se zkoncentrovala, vyšla jsem z koupelny a nechala si od Tilly alias Šizuko pomoci do těžké kombinézy obleku. Poté jsem zamířila k přechodové komoře pravého výsadkového modulu. Šizuko cupitala za mnou se dvěma těžkými kabáty. Původně jsem se k ní chtěla chovat přátelsky, ale poté, co jsem si domyslela a následně i potvrdila její pravou úlohu, cítila jsem k ní odpor. Bezpochyby jsem malicherná, ale agentovi je nadměrná péče služebnictva spíš na obtíž. Nebyla jsem k ní hrubá; jednoduše jsem ji většinu času ignorovala. A dnes ráno mi nebylo zvlášť do řeči.
Pan Woo, asistent lodního pokladníka pověřený péčí o exkurze, stál u přechodové komory s notesem v ruce. „Slečno Friday, nemám vás v seznamu.“
„Určitě jsem se přihlásila. Buď mne připište, nebo zavolejte Kapitána.“
„To nemohu.“
„Opravdu? Tak v tom případě si tady sednu přímo doprostřed komory a ani se nehnu. To se mi nelíbí, pane Woo. Jestliže chcete říct, že bych tu neměla být kvůli nějakému omylu ve vaší kanceláři, bude se mi to líbit ještě míň.“
„Hmm, nejspíš to bude omyl. Nemáme moc času, takže běžte dovnitř a ať vám ukážou místo k sezení. Dáme to do pořádku později, až zkontroluji ostatní.“
Když mne Šizuko následovala, nic nenamítal. Šli jsme rovně dlouhou chodbou — dokonce i přistávací moduly jsou na Forwardu obrovské — podle ukazatelů s nápisem „Směr můstek“ a došli jsme do rozlehlé místnosti připomínající vnitřek energobusu: dvojité řízení vpředu nahoře, za ním sedadla pro cestující a velké ochranné sklo, skrze které jsem poprvé od odletu ze Země uviděla „sluneční světlo.“
Oslnivě bílé světlo slunce Hlídky ozařovalo vzdálenou křivku povrchu planety zřetelně se vyjímající na tmavém pozadí oblohy. Samotná hvězda byla mimo dohled. Spolu se Šizuko jsme se usadily a připnuly si pětiramenné bezpečnostní pásy podobné těm, jaké se používají v semibalistických raketách. Věděla jsem, že poletíme antigravem, a proto jsem upevnila jenom pás okolo boků. Můj malý stín však nedal jinak a s rozčileným švitořením upnul i všechno ostatní.
Zanedlouho se vrátil pan Woo a po chvíli rozhlížení nás konečně spatřil. Naklonil se přes muže sedícího mezi mnou a uličkou mezi sedadly a praviclass="underline" „Je mi líto, slečno Friday, ale skutečně nejste na seznamu.“
„Vážně? Co tomu říkal Kapitán?“
„Toho jsem nezastihl.“
„Tak to je váš problém. Já zůstávám.“
„Je mi líto, ale to není možné.“
„Opravdu? A jak mne chcete vyvést? A kdo vám s tím pomůže? Protože to mne budete muset táhnout násilím a ujišťuji vás, že umím kopat a křičet.“
„To bychom neradi, slečno Friday.“
Muž sedící vedle mne pronesclass="underline" „Nezesměšňujete se trochu, mladý muži? Tato mladá dáma cestuje první třídou. Všiml jsem si, že v jídelně sedává u Kapitánova stolu. Takže si schovejte ten směšný notes a běžte dělat něco užitečnějšího.“
Pan Woo s ustaraným výrazem odkráčel (asistenti pokladníka se tváří v jednom kuse ustaraně). Po chvíli se rozsvítilo červené světlo, zazvonil akustický signál a zvučný hlas oznámiclass="underline" „Opouštíme oběžnou dráhu! Připravte se na kolísání váhy.“
Byl to mizerný den.
Tři hodiny trval let k povrchu, na kterém jsme pobyli dvě hodinky, načež jsme se další tři hodiny vraceli na stacionární oběžnou dráhu. Cestou dolů se střídala hudba s neuvěřitelně nudnou přednáškou o Hlídce. Cestou zpět už hrála jen hudba, což bylo lepší. Dvě hodiny strávené na povrchu by bývaly docela ušly, kdybychom mohli opustit modul. Jenže jsme museli zůstat na palubě. Dovolili nám, abychom se odpoutali ze sedadel a přemístili se na záď do něčeho, čemu říkali salón, co ale ve skutečnosti byl jen kousek prostoru mezi barem s kávou a sendviči na levé straně a průhlednými vraty vzadu.
Skrze vrata jsme mohli pozorovat, jak ze spodní paluby vycházejí přistěhovalci a jak je vykládán náklad.
V dálce se vinulo nízké pohoří pokryté sněhem a na půl cestě k němu bylo vidět pár zakrslých stromů. Nedaleko od modulu se krčila nízká stavení propojená sněhovými valy. Přistěhovalci, ač byli všichni ověšeni zavazadly, neztráceli čas a pospíchali směrem k budovám. Náklad se vezl na několika spojených plochých návěsech, které táhl nějaký stroj vypouštějící mraky černého kouře… byl to přesně ten druh stroje, který můžete spatřit na obrázcích v dětských učebnicích dějepisu. Jenže tady to nebyl jen obrázek.
Zaslechla jsem, jak nějaká žena povídá svému společníkovi: „Jak se jen někdo může rozhodnout se tady usadit?“
Společník poznamenal něco o „boží vůli“ a odešel. Jak se může někdo dožít sedmdesátky (bylo jí nejméně tolik) a přitom nevědět, že k životu na Hlídce se nikdo „nerozhoduje“… snad jen v omezeném smyslu slova, když příjme vyhnanství jako jedinou alternativu k trestu smrti nebo doživotnímu vězení.
Můj žaludek byl pořád ještě slabý, takže jsem nechtěla riskovat sendviče. Nicméně jsem si myslela, že šálek kávy mi může přijít vhod — dokud jsem neucítila její vůni. Pak jsem zamířila rovnou k toaletám umístěným v přední části salónu a vydobyla si titul „Ocelová Friday“. Získala jsem ho těžce a čestně, ale kromě mne o tom nikdo neměl ani tušení. Všechny kabinky byly obsazené a já musela se zaťatými zuby čekat a čekat. Asi tak za sto až dvě stě let se jedna kabinka uvolnila. Vtrhla jsem dovnitř a opět dávila. Většinou naprázdno. Neměla jsem čichat k té kávě.
Zpáteční cesta se nekonečně vlekla.
Na Forwardu jsem pak zavolala svému příteli Jerrymu Madsenovi, který byl sekundářem palubní kliniky, a požádala ho, aby mne prohlédl. Podle lodního řádu ordinují ambulantně každý den do devíti nula nula a mimo tuto dobu ošetřují pouze úrazy. Věděla jsem ale, že Jerry mne bez ohledu na důvod rád uvidí. Řekla jsem mu, že nejde o nic vážného, chtěla jsem po něm jen trochu těch tabletek, které předepisoval starším dámám se slabším žaludkem — prášky proti mořské nemoci. Požádal mne, abych za ním přišla do jeho kanceláře.
Místo toho, aby mně jednoduše předal připravené léky, zavedl mne na ošetřovnu a zavřel dveře. „Mám poslat pro sestru, slečno Friday? Nebo byste byla raději, kdyby vás prohlédla lékařka? Mohu zavolat doktorku Garcíovou, ale nerad bych ji budil. Skoro celou noc byla vzhůru.“
Řekla jsem: „Co to má znamenat, Jerry? Od kdy mi neříkáš Marjo? A k čemu ten úřední tón? Chtěla jsem jen hrstku tabletek proti mořské nemoci. Těch malých růžových.“