„Zničená košile mi nevadí,“ pronesl konverzačním tónem, „stačí mi svetr. Nerad bych si ale zničil kalhoty. Myslím, že než si budu moci opatřit nové, budu se v nich ještě muset objevit na veřejnosti. Vy dosáhnete na uzly lépe než já, slečno Friday. Mohla byste je rozvázat?“
„Neříkej mi slečno Friday, Pete. Oba jsme přece UČ.“ Začala jsem rozplétat uzly. „Proč jsi mi to neřekl už dřív?“
„Chtěl jsem. Ale vždy do toho něco přišlo.“
„Podívej! Máš studené nohy! Ukaž, promasíruju ti je. Ať se ti prokrví.“
Usnuli jsme. Aspoň já. Pete třásl mým ramenem a klidně říkal, „Radši se vzbuďte. Musíme se připravit na přistání. Objevila se nějaká světla.“
Ponuré světlo se rozprostíralo všude uvnitř, dole a kolem a my jsme usnuli pod plachtou, která přikrývala dinosaura. Zívla jsem.
„Je mi zima.“
„Nestěžujte si. Vy jste si hověla uvnitř. Tam je tepleji, než venku. Já jsem promrzl.“
„Přesně to si zasloužíš. Surovče. Jsi příliš vyzáblý, máš málo ochranné vrstvy. Pete, musíme tě trochu namastit. To mí připomíná, že jsme nesnídali. Ale když pomyslím na jídlo — myslím, že by se mi udělalo špatně.“
„Fuj — jděte ode mne a zkuste to vyhodit vzadu do toho rohu. Ne sem, kde bychom v tom museli ležet. A snažte se být co nejtišší, už by tam někdo mohl být.“
„To je surové. Necitelně surové. A právě proto zvracet nebudu.“ Celkem jsem se cítila docela dobře. Vzala jsem si jednu z těch modrých tabletek těsně předtím, než jsem opustila kabinu BB, a zdálo se mi, že účinkují. Měla jsem v žaludku jednoho nebo dva motýly, ale nebyli moc silní — nebyl to ten druh, co křičí: „Pusť mě odtud!“ Měla jsem sebou zbytek zásob, které mi dal dr. Jerry. „Pete, jaké máš plány?“
„Vy se ptáte mě? Vy jste naplánovala tento útěk z vězení, ne já.“
„Ano, ale ty jsi velký, silný a svalnatý muž, který chrápe. Myslela jsem, že si vezmeš náboje a všechno si naplánuješ, zatímco já budu dřímat. Není to tak?“
„Dobrá — Friday, a jaké plány máte vy? Plány, které jste dělala, když jste ještě nevěděla, že budu s vámi?“
„Neměla jsem žádný velký plán. Až přistaneme, budou muset otevřít nějaké dveře, buď ty pro lidi, nebo ty velké pro náklady, je mi jedno, jaké to budou, protože až to udělají, vyběhnu odtud jako vystrašená kočka a budu zběsile přeskakovat všechno a každého, kdo mi bude stát v cestě… a nezastavím se, dokud nebudu daleko od lodi. Nechci nikoho zranit, ale doufám, že se mě nikdo nepokusí příliš tvrdě zastavit… proto nechci, aby mě zastavili.“
„To je dobrý plán.“
„Myslíš? Vlastně to vůbec žádný plán není. Jenom rozhodnutí. Otevřou se dveře a já začnu utíkat.“
„Je to dobrý plán, protože nepočítá s tím, že by se nepovedl. A máte jednu velkou výhodu. Oni se neodváží vás poranit.“
„Přála bych si, abych si tím mohla být jistá.“
„Jestli vás zraní, bude to nehoda a ten, kdo to udělá, bude vytahován za palce rukou. Přinejmenším. Teď, když jsem slyšel zbytek vašeho vyprávění, vím, proč jsem dostal tak důrazné instrukce. Friday, oni vás nechtějí mrtvou nebo živou; oni vás chtějí perfektně zdravou. Než aby vás zranili, nechají vás utéci.“
„Pak by to mělo být snadné.“
„Nebuďte si tím zas tak jistá. Stále bude dost mužů, kteří si budou dokazovat, že takovou divokou kočku, jako jste vy, mohou uchvátit a vlastnit; víme to oba. Snad vědí, že jste utekla — já myslím, že ano; loď měla při opouštění dráhy hodinové zpoždění —.“
„Ach!“ Pohlédla jsem na své prsty. „Ano, teď už bychom měli přistávat. Pete, oni mě hledají!“
„Taky myslím. Ale nebylo důvodu budit vás dřív, než se objevila ta světla. Zatím měli asi čtyři hodiny na to, aby se ujistili, že nejste nahoře s výletníky 1. třídy. V každém případě nechají nastoupit přistěhovalce. Takže jestli jste tady a neskrýváte se jednoduše někde mimo loď — musíte být v tomto prostoru, který je velký jako tato loď. Ale budou sledovat oba průchody — nákladové dveře v tomto patře a dveře pro pasažéry v horním patře. Friday, jestli použijí hodně lidí — a to použijí — a jestli tito nohsledi budou vybaveni sítěmi a lepkavými lany — a to budou — chytí vás, aniž by vás poranili, jakmile vystoupíte z lodi.“
„Ano. Myslela jsem na to. Pete… jestli k tomu dojde, budou určitě mrtví a ranění. Sama se můžu smrtelně poranit — ale oni za mou porážku draze zaplatí. Díky za varování.“
„Možná to neudělají přesně takhle. Třeba to zařídí jako samozřejmost, že jsou dveře sledovány, aby vás přiměli zůstat pozadu. Pak nechají vyjít přistěhovalce — předpokládám, že víte, že budou vycházet nákladovými dveřmi?“
„To jsem nevěděla.“
„Ale oni to vědí. Nechají je vystoupit, odškrtají si je a pak zavřou dveře a vystříkají v tom prostoru plno uspávacího plynu. Nebo slzného. Budete nucena vyjít ven s uslzenýma očima a bude vám špatně.“
„Brrr! Pete, jsou opravdu v lodi vybaveni těmito plyny? Ráda bych to věděla.“
„Těmito a ještě horšími. Podívejte, kapitán této lodi už spoustu světelných let jedná podle zákonů a nařízení a má jen hrstku lidí, na které se může spolehnout v kritickém okamžiku. Ve čtvrté třídě převáží tato loď téměř při každé jízdě skupinu všeho schopných zločinců. Samozřejmě, že kapitán je vybaven plynem — pro každé odděleni jiné množství. Friday, ale vy tady už nebudete, až použijí plyn.“
„Cože? Pokračuj.“
„Přistěhovalci budou procházet střední uličkou mezi sedadly. Asi tří sta jich to tak udělá. Budou natlačeni do svých oddělení těsněji, než je bezpečné. Mnoho jich tedy půjde tou střední uličkou, protože předpokládám, že se asi nemohou všichni navzájem znát za tu krátkou dobu, kterou měli k seznámení. Toho využijeme. A ještě jedné velmi velmi staré metody, kterou už použil Odyseus…“
Zůstávali jsme s Petem v temném koutě, který byl tvořen vysokým koncem generátoru a něčím, co bylo ve velké dopravní kleci. Světla se změnila a my jsme slyšeli šum mnoha hlasů.
„Už jdou,“ špitl Pete. „Pamatujte si, že pro vás bude nejlepší vsadit na někoho, kdo toho hodně ponese. Bude jich takových hodně. Naše oblečení je v pořádku — nevypadáme na první třídu. Ale musíme něco nést. Přistěhovalci jsou vždycky hodně obtíženi zavazadly. Vím to dobře.“
„Pokusím se nést nějaké ženě dítě,“ řekla jsem mu.
„Výborně, jen jestli ho umíte chovat. Pozor, už jdou.“
Byli opravdu hodně obtěžkáni — a proto mi to připadalo jako politika ubožáků: Každý přistěhovalec si může do těch kamrlíků, co jim říkají kanceláře ve třetí třídě, vzít na svůj lístek cokoli, pokud to dokáže vynést z lodi bez cizí pomoci; to je definice této společnosti o „příručních zavazadlech“. Ale za všechno, co musí být umístěno v nákladovém prostoru, zaplatí dopravní poplatek. Vím, že společnost z toho těží, ale taková politika se mi nelíbí. Dnes jsme se ale snažili využít ji v náš prospěch.
Když nás míjeli, většina z nich si nás ani nevšimla a ostatní se o nás nezajímali. Vypadali unaveně a příliš zaujati sami sebou, což myslím také opravdu byli. Měli hodně dětí, které většinou plakaly. Prvních pár tuctů bylo vytlačeno z řady těmi, kteří spěchali dopředu. Pak se řada hýbala pomaleji bylo tam víc dětí, víc zavazadel — a lidé se hromadili. Pomalu nadešel čas udělat ze sebe „ovečku“.