„Já jsem žádný džbán nerozbila.“
„.Rozbitý džbán“ je Greuzův obraz, ale vy.“
„Přestaňte, pane Sauere!“
Emě bylo příjemné poslouchat ho, ale skrývala své city, protože se bála Elsina hněvu. Elsa je už jednou při takovém rozhovoru přistihla. Důstojně prošla kolem nich, ale Ema cítila, že její „šéfka“, jak jí teď žertem říkala, všechno vidí a chápe.
„Pane Sauere, já vás nepoznávám!“
„Já sám sebe nepoznávám, dítě. Filosofové ujišťují, že poznat sama sebe je nejtěžší úkol na světě. Víte co, drahá slečno Fitová, už jste se dost naklepala na tomto nevděčném hudebním nástroji. Je načase toho nechat. Pojďme nahoru do zimní zahrady, ukážu vám v akváriu nové zlaté rybky, které nedávno Stirner daroval naší šéfce.“
Ema zaváhala.
Sauer se usmál a významně se podíval na dveře pracovny.
„Bojíte se šéfky?“
Ema zrudla a vstala.
„Jen na chvilku, pospíchám domů.“
Ta chvilka však trvala déle než půl hodiny.
Sauer ustavičně mluvil a flirtoval. Ema rudla ze skryté obavy, že bude přistižena. Podívala se na hodinky a rychle vstala.
„Bože, vždyť přijdu pozdě.“ A upravujíc si účes vyšla ze zimní zahrady do prázdného sálu.
„Poslyšte, Emo, pojďme dnes do divadla a pak povečeříme v Continentalu a poslechneme si džez.“
Ema, zvyklá vidět Sauera vážného, se nemohla zdržet smíchu. Sauer ji vzal pod paží, klouzal po parketách a táhl ji k východu.
Tuto scénu pozorovala Elsa, stojící mezi stojany s obrazy.
Když Sauer s Emou odešli, pobledlá Elsa vyšla ze svého kouta do zimní zahrady a unaveně usedla na lavičku před akváriem. Svěsila hlavu, a tu spatřila na zemi aktovku ze žluté kůže se stříbrnými iniciálami O. S. Vtom uslyšela blížící se kroky.
„Otto Sauer tu zapomněl aktovku a vrací se pro ni,“ pomyslela si. Chtěla se skrýt v jeskyni, aby se s ním nesetkala, ale rozmyslela si to a zůstala.
Sauer vešel. Popěvoval si nějaký šanson. Když uviděl Elsu, byl překvapen, trochu zrozpačitěl, ale hned se zas tvářil nenucené.
„Á, ráčíte se procházet v zahradách? Jak se vám líbí zlaté rybky? Myslím, že s dobrou omáčkou by byly výtečné!“
Elsa se však jeho žertu nesmála.
„Poslyšte, pane Sauere, co to má všechno znamenat?“
„O čem to mluvíte, velitelko?.“
„O tom, co se stalo před chvílí, a vůbec o celém vašem chování v poslední době.“
Sauer se začervenal.
„Slečno Glucková, mohu vám položit tuto otázku: Co znamená vaše chování? Splnila jste svůj slib? Cožpak jste už moje žena a Stirner je propuštěn? Jak to, že si osobujete právo omezovat mou svobodu jednání?“
„Žádné právo si neosobuji. Neruším sliby, i když jsem je nesplnila.“
„A proč jste je nesplnila?“
Teď zase upadla do rozpaků Elsa. Proč? To sama nevěděla. Tady zas byla mezera v jejím vědomí. A ona pocítila, jako už dříve, že ztrácí paměť. Její mysl narážela na neviditelnou zeď jako moucha na průzračné sklo. Elsa svěsila hlavu a mlčela.
Sauer si pozorně prohlížel rysy jejího obličeje i její postavu a s údivem si pomysliclass="underline"
„Jak jsem ji jen mohl milovat? Nic zvláštního. Takových krásných živých manekýnek je co hrdlo ráčí v každém módním domě. Krk má krásný, ale trochu dlouhý, to je divné, že jsem si toho dříve nevšiml. A ta úzká ramena. A mateřské znaménko u levého oka — to tam vůbec nepatří, hyzdí ji.“
„Neodpovídáte? Nemáte co říct?“
Konečně Elsa odpověděla:
„Vždyť ani vy jste nedal výpověď. Proč?“
Tím se dotkla Sauerova bolavého místa. On skutečně neodešel a nevěděl proč. Před měsícem jeho poměr k Else náhle ochladí a zamiloval se do Emy Občas se toho lekal, stejně jako jiných svých činů. Tyto vnitrní rozpory ho vyváděly z rovnováhy. Pociťoval jakési rozdvojení osobnosti, a to ho trápilo. Aby na to zapomněl, začal hýřit a vést prázdný život. Ale nechtěl si přiznat, že ani sobě nedovede odpovědět na otázku, proč odtud neodchází. Byl podrážděn, a proto otázku překroutil.
„Á, tak vy toužíte po tom, abyste se mě co nejdřív zbavila? Teď je mi všechno jasné.“
Elsa na něho pohlédla vyčítavě:
„Otto, vy mě zase chcete urážet?“
„Můžete být úplně klidná. Dost jsme se jeden druhého natrápili, a musíme s touto hrou přestat. Chcete-li vědět, neodešel jsem odtud proto, že mám rád Emu Fitovou. Ano, mám ji rád a ještě dnes jí nabídnu sňatek.“
Toto vysvětlení se mu zdálo nejpravděpodobnějším, i když někde v podvědomí cítil, že klame sám sebe: copak nemohl odejít i s Emou?
Elsa se zvrátila do opěradla a jen tiše zvolala: „Otto! “
Mlčeli. V Sauerově duši se ozvalo něco jako soucit. Ale okamžitě mu bleskla hlavou myšlenka: lže, přetvařuje se jako vždycky. A začal podrážděně:
„A co jste ode mě čekala? To by ještě tak scházelo, abych hrál úlohu domácího přítele, jak to bylo kdysi zvykem v Benátkách. Oficiální domácí přítel! Tuto čestnou funkci odmítám. Při vašem bohatství najdete jiné zájemce. A mě vynechte. Ema Fitová mi nemůže snést modré z nebe, miliardy nemá, její duše se skládá z jediné prosté pružinky, ale dokáže být čestnou ženou.“
Elsa nic nenamítala, skláněla hlavu níž a níž jako pod ranami biče.
Sauer zvedl aktovku.
„Sauer je chudý, ale nedá se koupit ani za padesátiprocentní přídavek k platu! Promiňte, jsem očekáván.“
S přehnanou úctou se uklonil a odešel. Jeho kroky se v ohromném sále jasně rozléhaly.
Elsa seděla jako neživá. Odbíjení hodin ji vzpamatovalo. Trhla sebou.
„Pět hodin, tak pozdě!“ Snášel se zimní soumrak.
Elsa vešla do sálu a rozhlédla se. Její pohled náhodou zavadil o klavír. A tu pocítila touhu hrát. Nadzvedla víko nástroje, usedla a hrála. Zdálo se jí, že ještě nikdy nehrála s takovou chutí.
Pojednou se zachvěla. Přímo před sebou spatřila Stirnerovu tvář. Kdy vešel? Opíral se o klavír a díval se na ni. Jeho obličej byl bledší než obvykle, byl vážný a smutný. Rty se mu nervózně chvěly. Elsa vykřikla a přestala hrát.
„Hrajte, prosím vás,“ řekl upřímně a prostě. Elsa se vzpamatovala z leknutí a hrála dál. Stirner chvíli pozorně naslouchal a pak začal pomalu a tiše hovořit:
„Hrajete tak krásně. Je to Labuť? Saint-Saensova Labuť? Říká se, že labuť zpívá před smrtí. Ale labutě žijí dlouho, velmi dlouho, a předčasně umírají jen smrtelně raněné Copak i vy jste raněná? Kým? Copak stojí za to kvůli němu zemřít?“
„O kom to mluvíte?“ zeptala se Elsa, přestala hrát a spustila ruce do klína.
„O něm, o Sauerovi. Copak je to tajemství?“
V Else se ozvala ženská hrdost.
„Pane Stirnere,“ řekla tiše a vstala od klavíru, „žádám vás, abyste se nepletl do mých soukromých záležitostí!“
„Vždyť to ale jsou taky moje osobní záležitosti, slečno Elso, vy přece víte, že vás miluju.“
„Ale vy víte, že nemiluju já vás.“
„A v tom je právě celé neštěstí. moje i vaše. ano, ano, i vaše, i když to nechápete. Jak by to všechno bylo krásné, kdybyste mě milovala. Kdybyste se sama do mě zamilovala,“ řekl Stirner významně.
„A jak jinak je možno se zamilovat?“
Stirner neodpověděl.
„Poslyšte, Elso, promluvme si vážně. V tomhle zracionalizovaném sále si ani není kde sednout. Pojďme do zimní zahrady, prosím vás.“