Luders pokrčil rameny, ale pomyslel si, že je to asi správné. Hlavní je nepromeškat lhůtu a později se třeba okolnosti změní.
Odvolání bylo podáno. Ale Oskar Gottlieb stále nedával o sobě vědět a Gottliebové prohráli spor ve všech instancích. Elsa Glucková se stala pravoplatnou dědičkou.
8
SKLENĚNÝ DŮM
Zájem zesnulého bankéře o racionalizaci se projevil i v architektuře jeho domu, vybudovaného podle poslední zamerikanizované stavební techniky. Mohutná, dlouhá dvoupatrová budova byla vystavěna ze železa, skla a betonu a její vzhled byl nudně jednotvárný. Žádná křivka, která by lahodila oku, žádná ozdoba. Velká okna dodávala domu vzhled ohromného akvária. Zdálo se, že sklo poskytuje slabou ochranu miliónům Gottliebovy banky. Ale Gottliebovy „zlaté rybky“ byly chovány hluboko pod domem. Ocel a beton této pokladny byly schopny odolat nejen útoku lupičů ze země, ale i ze vzduchu. Stovky automatických zvonků a světelných signálů, speciální periskopy, které umožňovaly strážím v přízemí pozorovat, co se děje ve sklepení, automatické dveře, elektrické překážky a filmové kamery odsuzovaly k nezdaru každý pokus proniknout sem násilím nebo lstí. Svého času vynaložil Gottlieb nemálo prostředků na to, aby za pomoci reportérů, kteří vylíčili všechny zázraky bezpečnostní techniky, ukázal světu nepřístupnost své bankovní tvrze a odradil milovníky snadného výdělku od pokusů vniknout do jeho sklepení. A skutečně, během deseti let došlo k jedinému pokusu, který skončil pro odvážlivce velice smutně: dva lupiči, mistři svého oboru, byli lapeni automatickými dveřmi jako myši v pasti.
Automatická filmová kamera zachytila tuto příhodu a film byl promítán ve všech kinech jako příklad potrestané špatnosti. Zlé jazyky ovšem tvrdily, že celou tuto loupež inscenoval Gottlieb sám. Že za slušnou odměnu pozval proslulé „mistry“ ze zločineckého podsvětí a slíbil jim, svobodu, až pokřik kolem celé věci utichne, přesto však film zapůsobil. Bankéř a jeho vkladatelé mohli klidně spát.
V přízemí byla banka a všechna její oddělení. Střežily ji ozbrojené stráže, což bylo vlastně zbytečné. Bankéř si je vydržoval „pro dekoraci“.
Gottliebův byt byl v prvním poschodí. Uprostřed byla jídelna, přijímací salón, osobní sekretariát a bankéřova pracovna. V pravém křídle budovy byly dva pokoje spojené s pracovnou. Jeden z nich byla Gottliebova ložnice, druhý Stirnerův pokoj. Obě tyto místnosti Stirner vždy zamykal a nepouštěl do nich ani sluhy uklízet. V levém křídle byl Stirnerův „zvěřinec“: jeho cvičení psi, vlci, vepři, kočky, medvěd. Žili tu společně v dojemné shodě. Když se Stirner vzdal vědecké kariéry, pokračoval, jak říkal, „amatérsky“ ve studiu psychologie zvířat.
Téměř dvě třetiny nejvyššího, druhého poschodí, celý jeho prostředek, zaujímala obrazová galerie, Gottliebova pýcha i předmět žertů znalců. Zde v stejně dojemné shodě jako Stirnerova zvířata visely vedle sebe originál od Andrea del Sarta s hrubým padělkem Correggia, mazanice neznámého diletanta s kresbou Leonarda da Vinci.
Uprostřed sálu stálo na stupínku křídlo. S tímto sálem sousedila příjemná zimní zahrada. Široké listy palem zakrývaly velké akvárium. Popínavé rostliny obrůstaly umělou jeskyni. Zářivé orchideje působily příjemně pestrostí svých barev.
Pohodlné lenošky mezi vavříny a oleandry lákaly k odpočinku a k poslechu volně poletujících zpěvných ptáků. S druhou stěnou sálu sousedila knihovna, umístěná nad oběma Gottliebovými pracovnami v prvním poschodí a v přízemí. Všechny tyto tři místnosti byly spojeny zdviží s křeslem na plošině. Do knihovny s přepychovými svazky v drahých pozlacených vazbách Gottlieb rád „vzlétal“ ve svém zvedacím křesle, aby si tu po práci vykouřil doutník.
Obě postranní místnosti byly prázdné. Jedna z nich byla nad Gottliebovou ložnicí, druhá nad Stirnerovým pokojem. Když si Elsa prohlédla celý dům, zavedl ji Stirner do místnosti nad svým pokojem.
„To je tedy celé vaše království. Myslím, že se tu budete cítit dobře. Je tu hodně světla a vzduchu stejně jako v celém domě. Proto byl Gottlieb tak svěží.“
Při zmínce o Gottliebovi se Elsa zachvěla a lehký stín jí přelétl tváří.
Stirner se zamračil.
„Elso, copak z toho všeho nemáte radost? Teď jste přece jednou z nejbohatších žen na světě. Každý váš rozmar může být splněn, jestli se vám nelíbí tenhle dům, můžete se nastěhovat do kteréhokoli ze svých šestadvaceti domů ve městě, můžete žít v některé ze svých vil v Nizze, v Mentoně, v Ospidaletti, na Mallorce, v Alžíru, a ani nevím, kde ještě…“ Na chvilku se zamyslil a pak pokračovaclass="underline" „Ale vám se tu musí líbit,“
„Ano, mě se tu musí líbit,“ odpověděla Elsa. „V sousedním pokoji budou vaše služebné. V tomto pokoji, jako všude jinde, je víc zvonků než hřebíků v nábytku a telefonů ještě víc než zvonků. Ani nemusíte vstát z křesla, abyste požádala o cokoli. Šálek kávy k vám přijede sám na běžícím pásu. Na brzkou shledanou!“
Když odešel, sklesla Elsa unaveně do křesla, svěsila hlavu a zakryla si obličej dlaněmi. Někde v dálce odbíjely hodiny a jejich zvuk se hlasitě rozléhal prázdným pokojem. Dlouho seděla Elsa bez hnutí.
Přemýšlela o svém životě, který se tak podivně utvářel. Jako sirotek poznala brzy bídu. Zámožná stařenka, paní Bekkerová, osamělá vdova, si povšimla Elsy v útulku a vzala si ji k sobě. Tehdy.bylo Else dvanáct let. Do sedmnáctí žila u paní Bekkerové. Bylo to pět nejšťastnějších let jejího života. Stařenka ji milovala, dokonce ji rozmazlovala, dala jí dobré vzdělání a Elsa k ní přilnula jako k matce. Ale stařenka náhle zemřela a nezanechala závěť. Její příbuzní nabídli Else nepatrnou almužnu tak urážlivě, že jejich pomoc odmítla a začala pracovat. Nadešla dvě těžká léta, během nichž Elsa poznávala stinné stránky života. Protože byla krásná, snadno nacházela zaměstnání v obchodě. Brzy však odcházela, protože její chlebodárci příliš zjevně oceňovali její krásu. Rozhodla se změnit povolání. Po večerech se učila stenografovat a pak se jí poštěstilo dostat se do Gottliebovy banky. Tady se seznámila se Sauerem a zamilovala si ho už proto, že jí projevoval úctu, že byl korektní a klidný.
Dědictví po Gottliebovi ji vyvedlo z míry.
Vůbec nemohla pochopit, jak a proč přijala dědictví poté, co se rozhodla je odmítnout. „Proč? Proč jsem to vlastně udělala?“ ptala se sama sebe.
Pojednou nabyla její tvář klidného výrazu. Nadechla se jako člověk, který z dusné místnosti vyjde na čerstvý vzduch. S údivem zjistila, že po smutku a nepochopitelném rozčilení nezůstalo ani stopy. Vstala, sladce se protáhla a se zájmem nahlédla do pokoje.
„Je to tu opravdu hezké. A ten pěkný vzor na koberci! Co je tu světla a jak se tu lehce dýchá.“
Zvědavě si prohlížela svůj nový byt: knihovnu, obrazovou galerii a kouzelnou zimní zahradu.
„A to všechno je moje!“
Poprvé si pomyslela: „Vždyť Stirner má pravdu, jsem šťastná!“
9
PADESÁTIPROCENTNÍ PŘÍDAVEK
Když Stirner opustil Elsu, seběhl do prvního poschodí. V kanceláři osobního sekretariátu zastihl Sauera, Emu Fitovou a hospodyni paní Schmidthofovou.
Sauer na něho hleděl nevraživě, Fitová a Schmidthofová s obavami. Poté, co se Elsa stala plnoprávnou majitelkou banky, nikdo z nich nevěděl, co bude dál.