Bankéř lehkým krokem odcházel, a když už byl za dveřmi, zvolaclass="underline"
„Kdepak jste, Stirnere?“
„Okamžik!“ Stirner rychle odešel do vedlejší místnosti a zavolaclass="underline" „Falku! Brute!“
S radostným štěkotem vyběhli proti němu dva psi, setr, kterého měl s sebou na výletě, a Brutus, ohromná pruhovaná doga.
Když Stirner procházel kolem Gluckové, sklonil hlavu na stranu, a posměšně se j í, zeptaclass="underline"
„Ještě jste se nerozhodla?“
„O čem?“
„Zda se za mne provdáte…“ A s hlasitým smíchem běžel se svými psy za šéfem.
Elsa se zamračila. Sauer u svého psacího stolu něco bručel. Pod oknem bylo slyšet odjíždějící auto. V místnosti nastalo ticho. Fitová ťukala na psacím stroji a Sauer nervózně listoval v nějakých spisech.
„Milovník psů!“ pronesl tiše.
„Co si to tam bručíte?“ zavolala na něho Glucková.
„Všude bere s sebou ty své psy,“ odpověděl Sauer. „Nemohu toho komedianta vystát, ještě včera div o Gottliebovi neprohlašoval, že požívá lidské maso, zřejmě tím narážel na jeho přísnost k dlužníkům, a všimli jste si, j ak se choval dnes? Jak se kolem šéfa vrtěl? Do očí se mu dívá skoro jako Falk. Proč myslíte, že vzal ty psy s sebou? Bude jimi bavit starého pána v lůně přírody…“
„Zdá se, pane Sauere, že začínáte být malicherný,“ řekla Elsa. „A Topfera & Co. Gottlieb spolkl. To Stirner uhádl.“
„Přitom jistě sám přesvědčil Gottlieba, aby předložil směnky k proplacení, o tom nemůže být pochyb,“ zachmuřeně namítl Sauer.
„Pan Sauer prostě žárlí,“ ozvala se Fitová a zasmála se. „Přepište laskavě tento výkaz!“ Sauer podal Fitové listinu.
Fitová ztichla jako provinilé děcko a plaše odpověděla: „Prosím.“
Všichni se zahloubali do práce, přerušované jen zvonky telefonu.
Kolem jedenácté opět zazvonil telefon. Aniž přestal pročítat spis, Sauer zvedl sluchátko.
„Haló! Ano, ano. Kancelář osobního tajemníka bankéře Gottlieba. Cože? Neslyším! Mluvte hlasitěji! Cože se stalo? Cože? To není možné!..“
Plnicí pero vypadlo Sauerovi z ruky. Zbledl. Jeho hlas byl tak nervózní, že Glucková a Fitová přestaly pracovat a zneklidněny ho zvědavě pozorovaly.
„Že spadl pod vlak? Jak se to stalo? Promiňte, ale to je plně odůvodněná zvědavost. Ano. ano. poslouchám. ano. Všechno připravíme!“
Sauer zavěsil, přejel si rukou po vlasech a vstal.
„Co se stalo, pane Sauere?“ rozčileně se ptala Fitová a také vstala. „Kdo spadl pod vlak? Tak honem, mluvte! “
Sauer však znovu usedl do křesla a mlčel.
„Ano. Čekal jsem něco takového,“ řekl po chvíli, nervózně vstal a rychle pokračovaclass="underline" „Karel Gottlieb spadl pod vlak.“
„Je živ?“ zeptaly se najednou Glucková a Fitová.
„Podrobnosti nej sou známy…“
„Pěkná podrobnost — jestli někdo žije, nebo ne,“ rozhořčila se Fitová.
„Prosil jsem, aby mi řekli, co se stalo, ale teď prý není na vysvětlování čas. Musíme rychle připravit lůžko a zavolat lékaře.“
„Tak je tedy živ?“ vyslovila naději Glucková.
„Snad.“ Sauer tiskl tlačítka elektrických zvonků, přivolával sluhy, dával rozkazy, telefonoval lékařům. V domě byl zmatek. Přiběhla vyděšená hospodyně.
Gottlieb žil sám a o celou jeho domácnost pečovala „správkyně domu“, jak jí říkali, vždy pěkně upravená stará dáma, paní Schmidthofová.
Byla tak zdrcená, že se jí Elsa musela ujmout.
Ozvala se houkačka přijíždějícího auta.
„To je lékař!“ zvolala Fitová.
„Ne, to je klakson našeho automobilu,“ prohlásil Sauer. „,Hansi, jděte rychle dolů!“
Sluha Hans rychle vyšel.
Všichni netrpělivě čekali. Paní Schmidthofová, polomrtvá strachy a rozčilením, seděla v křesle a těžce dýchala.
Ze vzdálených pokojů se ozval těžký dupot.
„Už ho nesou,“ zašeptala Fitová. „Jen aby byl živ!“
Dveře se otevřely dokořán.
Čtyři muži nesli zohavené, zkrvavené tělo Karla Gottlieba.
Paní Schmidthofová hystericky vykřikla a omdlela.
Gottlieb měl nohy uříznuty nad koleny.
Pátý muž v železničářské uniformě nesl nějaký balík.
Fitová a Glucková poznaly Gottliebovu přikrývku. Vyčnívala z ní laková bota.
„Nohy! To jsou jeho nohy! To je hrozné,“ pomyslela si Glucková. „Proč je sem přinesli? K čemu je teď potřebuje?“ bleskla jí hlavou podivná myšlenka.
Rysy Gottliebova obličeje byly jen nepatrně změněny, ale jeho tváře byly bílé jako křída.
„Ztratil mnoho krve,“ pomyslela si Elsa.
I jiná podrobnost Elsu rozrušila: v knoflíkové dírce Gottliebova saka zůstala netknuta kytička fialek.
Smutný průvod prošel pracovnou do Gottliebovy ložnice a zanechával na parketách kapky krve.
Za Gottliebovým tělem šel Stirner. Jeho tvář byla bledší než jindy, ale klidná. Opatrně se vyhýbal kapkám krve, aby do nich nešlápl, jako by to byly kaluže uprostřed cesty. V patách mu běžel Falk. Pes nervózně očichával krev.
Glucková s netajenou hrůzou pohlédla na Stirnera. Když se jejich pohledy setkaly, měla Glucková dojem, že v jeho očích zahlédla úsměv.
Sauer se vrátil z ložnice, přistoupil k Stirnerovi, a zahleděl se mu pátravě do oči:
„Jak se to stalo?“ zeptal se ho.
Stirner vydržel jeho pohled, jen obočí se mu zachvělo. Odpověděl klidně:
„Nebyl jsem při tom. Gottlieb mě požádal, abych odeslal spěšný telegram. Trvalo mi to asi pět minut, ne víc. Když jsem se vrátil, bylo po všem. Očití svědci říkají, že můj pes Brutus se lekl lokomotivy, uskočil stranou a padl Gottliebovi pod nohy. Stařec neudržel rovnováhu a spadl z nástupiště na koleje i se psem. Bruta to přeřízlo vpůli. Chudák pes!.. A Gottliebovi to uřízlo nohy.“
„Vám je líto jen psa?“
„Nepovídejte hlouposti, Sauere. A nepřikládejte příliš velký význam formálním projevům soustrasti. Gottlieb byl milý stařík, a je mi ho líto. To ale vůbec neznamená, že nemohu projevit lítost nad ztrátou svého čtyřnohého druha,“
To je divné,“ zamyšleně řekl Sauer, jako by vkládal zvláštní smysl do svých slov. „Gottliebovu smrt způsobil Brutus.“
„Můj Brutus nebyl člověk, ale pes, a Gottlieb nebyl Caesar, ale bankéř,“ prohlásil Stirner s posměšným úsměvem a odešel do Gottliebovy ložnice.
3
DVĚ ZÁVĚTI
Zpráva o tragické smrti Karla Gottlieba, největšího bankéře v Německu, znepokojila celý finanční svět. Bankéřova pracovna byla jedním z center finančního a průmyslového života země. Gottlieb financoval nejen banky, ale i velkoprůmysl. Není proto divu, že jeho smrt byla velkou událostí. Noviny psaly o možných následcích jeho smrti pro ty či ony věřitele, uvažovaly o tom, jak se změní poměr finančních sil, zamýšlely se nad osudem banky, která ztratila svého šéfa. Vyskytly se dohady, zda přijde na jeho místo někdo jiný, anebo zda banka bude zlikvidována. Zpravodajové listů informovali čtenáře o dědicích — Gottliebových příbuzných: o mladším bratru zesnulého, Statkáři Oskaru Gottliebovi, který měl čtyřiadvacetiletého syna a čtyři dcery. Jeden z listů dokonce vypočítal, jaké jmění připadne mladému muži a jaké bohatým nevěstám, ačkoli nikdo ještě přesně nevěděl, jak velký byl majetek zesnulého.
Ve finančních kruzích vládlo rozčilení, tisk přinášel senzační zprávy, a v Gottliebově domě zatím končilo poslední jednání tragikomedie lidského života.