Stirner pozoroval tuto proměnu s bolestnou zvědavostí.
„To je sál Karla Gottlieba, zesnulého bankéře. Stenografka Elsa Glucková tu nikdy nebyla. A před vámi je Ludvík Stirner. Nepoznala jste mě? Elso!.. Provinil jsem se na vás a neprosím za odpuštění. Jediné, co mě může ospravedlnit, je to, že jsem vás skutečně miloval a. miluji vás., miluji hluboce a upřímně.“
Elsa sklesla na stoličku u klavíru a téměř s hrůzou hleděla na Stirnera.
„Nedívejte se na mě tak, Elso!“ Stirner si hladil čelo dlaní, jako by sbíral myšlenky. „Ano, miluji vás. Byl jsem snad první, koho láska dohnala k zločinu? Dlouho jsem sváděl vnitřní boj. Vzpomínáte si na náš rozhovor, tehdy dávno na výletě, v loďce? Tehdy jsem mluvil o mohutné síle, kterou ovládám. To nebyla prázdná slova. Skutečně jsem takovou sílu ovládal. Dřív než jiní jsem objevil způsob přenosu myšlenek na dálku. V mých rukou se octla síla, kterou dosud neovládal ani jediný člověk na světě. A mně se. zatočila hlava. Nejvelkolepější plány mi probleskovaly hlavou. Použil jsem této síly a vsugeroval vám lásku k sobě.“
Elsa se od něho v hrůze odvrátila.
„Sauerovi jsem vsugeroval lásku k Emě. Pohyboval jsem lidmi jako loutkami,
vodil jsem je jako na nitce, a oni tančili podle mého přání. Zatoužil jsem po bohatství a získal jsem je. Ale dokud jsem se o své všemohoucnosti plně nepřesvědčil, by] jsem opatrný. Postupoval jsem oklikami. Křivka? Bezpečněji vede k cílí. O tom jsem mluvil tehdy, v loďce. Abych nevzbudil podezření, zařídil jsem to tak, že jsem dědictví po Gottliebovi nedostal já, ale vy. a já vás dostal s pěkným věnem! Cha, cha, cha!“
Elsa se široce rozevřenýma očima zahleděla na Stirnera.
„Natropil jsem lidem mnoho zla. Nemyslete si však, že zlo samo o sobě mi působilo potěšení. Chtěl jsem se stát velkým. Zdálo se mi, že moje moc je bezmezná, Bylo by stačilo zatoužit po slávě, a lidé by mi byli začali tleskat, opěvovat má nejhloupější díla. Ale vždyť by to koneckonců byla jen sebechvála, stejný sebeklam jako vaše láska ke mně.“
Stirner nervózně pohlédl na hodinky.
„Myslím, že neříkám to pravé. Tolik vám toho musím říct. Elso, kdybyste věděla, jak jsem trpěl, zahnán jako zvíře do temného kouta, obklopen spoustou nepřátel, stále ve střehu, v neustálém, neslábnoucím nervovém vypětí.
Kdybych byl měl aspoň jediného přítele, upřímného, oddaného přítele. Kdybyste mě byla milovala, ale ne umělou láskou, kterou jsem vám vnutil. Možná, že bych ještě bojoval. Byl jsem však osamělý. Jsem unaven. Jsem nesmírně unaven.“
Stirner se odmlčel a svěsil hlavu.
Elsa se na něj dívala a pomyslela si, že v té bledé, zmučené tváři není nic tajemného ani hrozného. Je to tvář neurastenika, vyčerpaného člověka. Kdo je vlastně Stirner? Snad nadaný vynálezce a experimentátor, ale i obyčejný člověk, který náhodou objevil způsob, jak si podřídit vůli jiných lidí, a který ze své „všemohoucnosti“ téměř zešílel. Způsobil tisíce běd, a aniž se stal pánem světa, byl sám rozdrcen nadměrnou tíhou, kterou vzal na svá bedra. Elsa to pochopila spíš citem než rozumem. Neviděla před sebou hrdinu nebo nadčlověka, ale prostě trpícího muže, který krutě doplácí na své zločiny. Takového Stirnera chápala a probouzel v ní soucit.
„Musel jste strašně trpět,“ pronesla tiše.
„Děkuji vám. Vaše účastná slova jsou mi dražší než uměle vynucené polibky!.. Ano, jsem k smrti unaven!“ Stirner se na chvilku odmlčel a pak pokračovaclass="underline" „Rozhodl jsem se vzdát se boje. Rozhodl jsem se skoncovat se vším, i se samotným Stirnerem!“
Znovu vytáhl hodinky a pohlédl na ně.
„Stirner bude žít už jen několik minut“
Elsa na něho hleděla s hrůzou.
„Vy jste si vzal j ed?“
„Ano, jenže ne obyčejný jed. Hned se to dozvíte. Ale dříve než skoncuji se Stirnerem, rozhodl jsem se alespoň poněkud odčinit svoje provinění vůči vám. Vrátil jsem vám vaše dřívější vědomí. Vsugeroval jsem vám v jedenáct hodin v noci, že přesně o půlnoci se stanete bývalou Elsou. Všechen umělý život s vás spadne jako slupka. Buďte volná, buďte sama sebou. Zařiďte si život jak chcete, milujte koho chcete, buďte šťastná.“
Elsa hluboce povzdechla.
„A Stirner? Co udělat se Stirnerem, kterému poctiví lidé odmítají stisknout ruku?“ pokračoval. „Stirner musí zemřít. Dal jsem rozkaz svému přístroji pro přenos myšlenek. Nařídil jsem ho na plný výkon. Přesně v jednu hodinu v noci,“ Stirner opět pohlédl na hodinky, „za pouhých šest minut, vyzáří přístroj rozkaz poslaný Stirnerem Stirnerovi. A Stirner zapomene, že je Stirner. Ztratí svou osobnost. Zapomene všechno, co se v jeho životě odehrálo. Bude to nový člověk s novým vědomím. Bude to Stern. Stern odtud odejde tam, kam mu nařídil Stirner. Stern nebude mít ani tušení, že v kovové kleci jeho podvědomí bude vláčet svou existenci spoutaný Stirner!.. To je smrt. Smrt vědomí!“
„Ale mohou vás přece dopadnout?“
„Kdo by v tom poustevníkovi poznal Stirnera? S vousy mě nikdo neviděl. Všechno jsem napřed promyslel. Dnes v noci nepřátelé vyzařovat nebudou. A i kdyby, pak to pro nějakého Sterna nebude nebezpečné. Záření je nasměrováno a má zasáhnout vědomí Stirnera. A ten už nebude!“
Elsa byla jako u vytržení. Mělo se před ní odehrát jakési tajemné převtělení.
„Ještě něco, Elso. Až odejdu, bude to tu vzhůru nohama. Vám jistě odeberou všechen majetek. Postaral jsem se, abyste netrpěla nouzi. Tady,“ Stirner podal Else baliček, „najdete peníze na cestu a adresu jednoho muže, na „jehož jméno jsem převedl velkou částku. Bylo by nebezpečné, aby peníze byly uloženy na vaše jméno. Podrobil jsem toho muže silné sugesci a s penězi bude všechno v pořádku, jeďte tam. Je to velmi daleko. Ale tím líp. Musíte si odpočinout od všeho, co jste prožila. Je načase! Sbohem, Elso!“
„Počkejte, ještě jednu otázku. řekněte, Ludvíku, zavinil jste smrt Karla Gottlieba?“
Hodiny odbily jednu. Stírnerův obličej se pojednou křečovitě stáhl. Stirner se zachytil klavíru a těžce dýchal.
Elsa se zatajeným dechem pozorovala tuto proměnu.
Stirner se zachvěl a pozvolna přicházel k sobě.
„Odpovězte přece na mou otázku!“
Stirner se na ni podíval úplně nechápavě a řekl jakýmsi novým, změněným, klidným hlasem:
„Promiňte, paní, já vás bohužel neznám a nevím, o jaké otázce to mluvíte.“ Pak se uklonil a odměřeným krokem, jaký u něho neznala, vyšel ze sálu.
Stirner už neexistoval.