V domě už poroučeli jako pravoplatní dědici narychlo povolaný Oskar Gottlieb, snědý, těžkopádný muž, a jeho děti.
Oskar Gottlieb chodil zachmuřen, se sevřenými rty. Jen v jeho přivřených očích tu a tam zableskl plamínek radostné naděje na velké bohatství. Protože vsak byl taktní a také upřímně želel smrti svého bratra, choval se zdrženlivě. Zato jeho děti se nepokrytě a nezkrotně oddávaly sladké vidině bohatství. Oskarův syn. Rudolf a jeho starší dcery Luisa a Gertruda chodili z pokoje do pokoje, prohlíželi si obrazy, brali do rukou různé drobnosti, sedali si do měkkých křesel, ohmatávali potahy, rozdělovali si věci, hádali se, smáli a spřádali plány do budoucna.
Gottliebovo zohavené tělo i s uříznutýma nohama pohřbili do drahé procovské hrobky. Den po pohřbu měla být otevřena závěť. Tento akt byl připraven dost slavnostně a pozvali k němu i některé Gottliebovy úředníky včetně Sauera, Stirnera, Gluckové a Fitové.
Stirner seděl znuděně u psacího stolu a kreslil si na papír psy.
„Poslyšte, vy jste tajemník mého zesnulého dědečka?“ oslovil ho Rudolf Gottlieb. „Buďte tak laskav, doprovoďte mě nahoru, chci se podívat.“
Stirner mlčky stiskl tlačítko zvonku. Ve dveřích se objevil sluha.
„Hansi, doprovoďte pana Gottlieba mladšího nahoru!“ požádal ho Stirner a znovu se věnoval kreslení psů. Rudolf na to neřekl ani slovo, ale jeho pihovatá tvář zrudla hněvem.
Sauer pozoroval tuto scénu ze svého kouta, kde seděl s Gluckovou a Fitovou, a usmál se:
„Jen se podívejte, Elso, Stirner se chová jako by byl dědicem on. Přiznám se, že jeho hru nechápu. Přímo si koleduje o to, aby ho nové panstvo vyhodilo.“
„Ani my nevíme, co bude s námi,“ řekla znepokojeně Ema.
„Když mě propustí, nezbude mi nic jiného než dělat pokladní v kočovném cirkusu,“ rozesmála se Elsa.
„Přestaňte žertovat, Elso, mluvím docela vážně. Stirner zřejmě hraje velkou hru.“ A tišeji pokračovaclass="underline" „Nezdá se vám, že Gottlieb zahynul za podivných okolností?“
Elsa pohlédla na Sauera.
„Co tím chcete říct, Otto? Vždyť tam Stirner v okamžiku neštěstí ani nebyl…“
„Hm. Nenapadlo vás, že Gottliebova smrt není náhodná? Pes! A jestli pes jednal pod vlivem nějaké nevysvětlitelné sugesce? Jestli se nemýlím, zabýval se Stirner ve své vědecké práci právě otázkami sugesce a přenosem myšlenek na dálku. Víte, jaké zázraky dokáže se svými psy? Vzpomeňte si, jak ten večer, když j sme se vraceli z výletu, přiběhl Falk k vám…“
„To je hrůza!“ zašeptala Fitová, „a co když jednou vsugeruje těm svým psům, aby nás zakousli?“ Sauer se usmál.
„Z toho by nic neměl. Stirnerovi psi, promiňte, se honí jen za vysokou. Co však získá Gottliebovou smrtí? Tenhle podivín je obklopen hlubokým tajemstvím. Víte, že s ním společně pracujeme už asi rok, denně se s ním vídáme, ale ani já, ani nikdo jiný jsme nikdy nebyli v jeho pokoji. Co tam dělá? Jaké plány tam v tichosti kuje?“
„Ani mě nenapadne! Můžeš si vzít Corotovu krajinku, ale Svatého Sebastiána se nevzdám.“
Gottliebovy dcery prošly kolem nich, hádajíce se o rozdělení dědečkova majetku. Sauer zmlkl.
Ozval se zvonek svolávající všechny přítomné do velké pracovny zesnulého. Tam už seděl za psacím stolem notář, suchoučký stařík v brýlích s tmavými želvími obroučky. Choval se velmi komisně a kategoricky odmítal sdělit dědicům cokoli o obsahu závěti dříve, než bude otevřena. A teď se Gottliebové neklidně dívali na jeho tlustou aktovku, skrývající tajemství závěti. Notář pomalu vyjmul z aktovky obálku, dal prozkoumat neporušenost pečetí, pak ji otevřel a začal číst.
Podle závěti připadal všechen majetek bratru zesnulého, Oskaru Gottliebovi, kromě dost značné částky pro paní Schmidthofovou a drobnějších částek pro staré sluhy. Po přečtení závěti si Gottliebové ulehčené vydechli. Tváře se jim však protáhly, když notář v nastalém tichu pokračovaclass="underline" „To je první závěť…“
„Copak je ještě druhá?“ neklidně se otázal Oskar Gottlieb. „Ano, je, a já ji otevřu,“ odpověděl notář. Po přezkoumání pečeti notář otevřel a přečetl i druhou závěť, sepsanou pouhý měsíc před Gottliebovou smrtí.
„Na rozdíl od dříve sepsaných závětí odkazuji všechen mi náležející, čestně nabytý movitý i nemovitý majetek, ať v jakékoli formě, do plného vlastnictví své zaměstnankyni stenografce Else Gluckové. Z osobních příčin nemohu vysvětlit důvody, pro které vyděďuji své příbuzné a odkazuji svůj majetek Else Gluckové; avšak aby první nevedli soudní spor o dědická práva s jmenovanou, poukazuji na to, že mě k mému rozhodnutí vedla za prvé jedna úsluha Elsy Gluckové, úsluha, o které nebudu mluvit, která se však nedá zaplatit ani zůstaveným kapitálem, a za druhé některé okolnosti čistě osobního rázu, které mě přiměly vyškrtnout mého bratra Oskara Gottlieba ze seznamu blízkých mi lidí.“
„Majetek zůstavovatele, převedený na dolary, obnáší podle předběžných údajů asi dvě miliardy,“ končil notář.
Oskar Gottlieb se zvrátil do křesla. Oči se mu zakalily. Sípavě dýchal otevřenými ústy a nervózně poklepával prsty. Zdálo se, že má záchvat mrtvice.
Sestry Gottliebovy se objaly a plakaly.
Rudolf zbledl tak, že mu na tváři vystouply všechny pihy.
„To není možné! To není možné!“ křičel hystericky. „To je lež! Podvod! Zločin!.. My to tak nenecháme! Všichni jste podvodníci!“
Notář pokrčil rameny.
„Mladý muži, vyjadřujte se opatrněji. Splnil jsem pouze svou povinnost. Shledáváte-li závěť nesprávnou, můžete použit zákonných prostředků. Zatím však jsem nucen předat ji dědičce.“
Notář vstal, přistoupil k Else Gluckové a předal jí závěť.
Udivená a nic nechápající Elsa mechanicky listinu převzala.
Překvapený Sauer se upřeně zahleděl na Elsu. Ema Fitová nevěděla, má-li se radovat, nebo plakat. Jen notář a Stirner zachovávali klid.
Pojednou se Oskar Gottlieb zakymácel a svezl se z křesla.
Běželi mu na pomoc.
4
ŠŤASTNÁ NEVĚSTA
Do ověření závěti Karla Gottlieba byla nad jeho majetkem zřízena správa, přičemž Oskar Gottlieb dosáhl toho, že správcem majetku byl j menován on. Proto Gottliebovi dále žili v bankéřově domě a mladý Rudolf Gottlieb nadále vystupoval jako nezávislý budoucí majitel, v pevné víře, že spravedlnost „obnoví práva zákonných dědiců“.
K zjištění obrovského majetku zesnulého byla nutná přítomnost všech Gottliebových zaměstnanců. Proto nazítří po ohlášení závěti se vrátili do práce všichni včetně Elsy.
„Vy?“ překvapeně ji uvítal Sauer. „V jaké funkci jste sem přišla?“
„Jako stenografka.“
„Miliardářky nepracují jako stenografky!“ Odvedl ji stranou a řekclass="underline" „Prosím vás, sedněte si. Musíme si spolu vážně pohovořit.“
Posadili se. Otto, pobledlý po bezesné noci, si přejížděl po čele rukou a snažil se soustředit se.
„Od včerejška mám v hlavě takový zmatek, že nejsem s to říct souvislou větu. Buď jsem podezříval Stirnera ze zločinu neprávem, anebo. anebo je nebezpečnější, než jsem myslel. Ale jedno je mi jasné, že mezi mnou a vámi vyvstala nepřeklenutelná zeď. Ztrácím vás, Elso!“ Elsa na něho nechápavě a vyčítavě pohlédla. „Elso, řekněte mi upřímně, s rukou na srdci, vy jste opravdu nic nevěděla o štěstí, které vás čeká?“