„Ne, nic,“ odpověděla pevně.
„Musíte ale přece vědět o té neobyčejné,“ zdůraznil Sauer, „úsluze, kterou jste vykonala pro Karla Gottlieba a které si cenil víc než veškerého svého bohatství.“
„O žádné takové úsluze nevím.“ Sauer si opět položil ruku na své rozpálené čelo. „Z toho by se člověk zbláznil. Připusťme, že je do toho zapleten Stirner, ale tomu už ani já nevěřím, připusťme, že nějak ovlivnil starého Gottlieba a dovedně ho přesvědčil o té neexistující úsluze, která ho zavazovala k vděčnosti vůči vám. Ale proč potom Stirner nenechal sepsat závěť na své jméno? Nebo.“ Sauer se náhle napřímil a tvář se mu stáhla bolestí. „Promiňte, Elso, ale musím se vás ještě zeptat na jednu velmi choulostivou věc. Nebyly mezi vámi a Karlem Gottliebem blízké.“
Elsa pohoršené vstala.
„No tak, no tak, už mlčím, uklidněte se. Sedněte si, prosím vás. Vidíte přece,
jak jsem rozčilený. Napadají mě ty nejnesmyslnější myšlenky. Ach, to je utrpení!.. Musím vám povědět o všech svých pochybnostech, které mě trápily celou noc. Na co na všechno jsem nemyslel! Napadlo mi, jestli snad nejste. Gottliebova dcera! “
„Poslyšte, pane Sauere, já okamžitě odejdu, jestliže…“
„Anebo snad. cha, cha, cha, jednáte v dohodě se Stirnerem a on vás používá jako svého štítu.“
Elsa znovu vstala, ale Sauer ji uchopil za ruku a přinutil ji, aby si sedla.
„Musíte mě vyslechnout. Pochopte, že to, co já vám říkám tak nepokrytě přímo do očí, budou říkat a už říkají jiní za vašimi zády. Copak nechápete, že ta závěť vrhá stín na vaše dobré jméno?“
„Víte, pane Sauere, já vás miluji, vidíte, říkám vám to otevřeně, ale i moje trpělivost má své meze. Jestliže z vás mluví dokonce šílenství, to. nesnáším takové projevy šílenství. Kdo vám dal právo mě beztrestně urážet?“
„Právo, právo! Kdo má právo vystavovat mě takovým mukám strašlivých podezření? Odkud se berou?“ Sauer umlkl a unaveně svěsil hlavu.
Else ho bylo líto. Jemně se dotkla jeho ruky a tiše řekla:
„Nikdo vás nemučí, vy sám se trápíte. A proč? Pochopte přece, Otto, že se mezi námi nic nezměnilo, a já nevím, o jaké zdi to mluvíte.“
„Jak to, že se nic nezměnilo? A Gottliebovy miliardy? Teď jste jedna z nejbohatších žen v zemi, a já. Mám svou mužskou hrdost. Jsem chudý a nechci, aby se o mě říkalo, že jsem se oženil pro peníze. Peníze! Copak to není zeď?“
„Ale kdopak vám řekl, že ta zeď z pytlů zlata bude stát mezi námi? Žádná zeď není a nebude.“
Otto Sauer se díval na Elsu, a aniž ji plně chápal, měl pocit ulehčení.
„Co tím chcete říci, Elso?“
„To, že vůbec není třeba být právním poradcem Ottou Sauerem, po nocích nespat, dovést sama sebe k šílenství, aby bylo jasné, jak trapné by bylo přijmout takové dědictví. Já vůbec nehodlám přijmout Gottliebův dar. Vzdám se dědického práva, a to je všechno.“
„Elso, vy?“ Sauer to vykřikl tak hlasitě, že Ema Fitová, která pracovala na druhém konci místnosti, přestala klepat na stroji.
„Co je vám, pane Sauere? Já jsem se tak lekla!“
„Nic, slečno, to jen radostí, to proto, že jsem tak náhle zbohatl. Jsem nesmírně bohatý!“
„Tak se tedy oženíte s Elsou?“ pochopila to Ema po svém, přiběhla k smějící se přítelkyni, líbala ji a blahopřála zářícímu Sauerovi.
„Co je to za rodinnou scéna? K čemu vám blahopřejí?“ uslyšeli náhle Stirnera, vcházejícího do místnosti.
„Takové štěstí! Elsa se vdává za Sauera! A budou strašně bohatí!“ volala Ema, obracejíc se k Stirnerovi.
„Je to pravda?“ zeptal se Stirner.
Elsa a Sauer na sebe pohlédli. Elsa po chvilce váhání pevně prohlásila:
„Ano, je to pravda. Můžete nám blahopřát.“
Sauer byl tak šťastný, že stiskl ruku, kterou mu Stirner podal.
„Tak vám tedy blahopřeji, moji nastávající chlebodárci. Ovšem, budete-li o moje služby stát. A když ne, tak mé úcta. Hodím si kufr na rameno, seberu své psy a odejdu s kočovným cirkusem. Nedá se nic dělat, budu si muset vyhledat jinou pokladní. Panenka snad bude souhlasit. Emo, souhlasíte? Co je vám, dítě, vy pláčete?“
„To z radosti.“ zajíkala se Ema.
„Opravdu?“ usmál se Stirner, pohrozil jí prstem a řekclass="underline" „Panenky musejí také umět skrývat své city. Přiznejte se, vám je trochu líto i Ludvíka, že? Kapánek jste ho měla ráda, ne?“
Vešel sluha.
„Pan Gottlieb starší prosí pana Sauera, aby přišel k němu do pracovny.“
Sauer pokývl Else a neochotně vyšel z místnosti.
Když Ludvík Stirner s Elsou osaměl, pojednou zvážněl.
„To je vaše rozhodnutí, slečno Glucková?“
„Ano.“
Stirner se zamyslel a pak se otázaclass="underline"
„A já? Já nemám u vás ani nejmenší naději na úspěch?“
„Teď menší než jindy. Poslyšte, pane Stirnere, vy jste tuším jediný člověk, který může objasnit celou tu záležitost. Odpovězte mi na několik otázek.“
„Poslouchám.“
„Můžete mi vysvětlit tajemství závěti?“
„Zemřelo spolu s Karlem Gottliebem.“
„Tato odpověď mě neuspokojuje. A ještě jedna, nejtěžší otázka: je nějaká souvislost mezi sepsáním závěti a náhlou smrtí Karla Gottlieba?“
„Co nejužší: jakmile Karel Gottlieb zemřel, naskytla se možnost předložit závěť a stát se pravoplatným dědicem. To vám řekne každý právník.“
„Buď mi nechcete rozumět.“
„Řekněte přímo: myslíte si, že jsem způsobil Gottliebovu smrt?“
Elsa zrudla.
„Sám jste si tím vinen, pane Stirnere. Vzpomeňte si, jak jste nazval poctivost vadou. A těžko se mohu smířit s myšlenkou, že mezi známými, kterým tisknu ruku.“
„Je ruka potřísněná krví nevinného šedesátníka? A s takovýma rukama si dovoluji požádat vás o ruku.“
„Poslyšte, pane Stirnere, kde vězíte? To přece nejde. Tak dlouho už na vás čekáme,“ volal Oskar Gottlieb, který se objevil ve dveřích.
Stirner neochotně vstal a vyšel.
„O čem s tebou tak dlouho mluvil?“ přiběhla k Else zvědavá Ema.
„Nabízel mi ruku, srdce a zeměkouli jako svatební dar.“
„A ty? Dvě nabídky k sňatku v jeden den! Ty jsi šťastná!“;
„Emo, víš, zřekla jsem se dědictví.“
5
ZAMOTANÁ HISTORIE
Oskar Gottlieb nezemřel, ale neočekávaná ztráta dědictví, které mu vyklouzlo z rukou, otřásla jeho starým organismem. S přepadlou, popelavou a opuchlou tváří seděl v pracovně proslulého advokáta Luderse. Při řeči měl hlavu skloněnu na stranu a nervózně otáčel v rukou tužku.
„Celá ta dědická záležitost je nějaké ďáblovo dílo. Možná že má můj syn Rudolf pravdu, když říká, že tam jsou všichni jedna banda. Banda zločinců nebo šílenců. Posuďte sám. Druhý den po ohlášení závěti jsem si pozval Ottu Sauera, právního poradce svého zesnulého bratra, abych si s ním o věci pohovořil. Sauer jako blízký spolupracovník zesnulého Karla mohl podle mého mínění vysvětlit neuvěřitelnou historu závěti. Ale buď opravdu o změně závěti nic nevěděl, anebo mi nechtěl říci pravdu. Zato mi Sauer neočekávaně sdělil jinou novinu — že se Elsa Glucková vzdává dědictví. Zavolal jsem si Gluckovou a ta mi to potvrdila. Spadl mi kámen ze srdce. Ale už po několika dnech byla závěť předložena k ověření týmž Sauerem v zastoupení Elsy Gluckové. „Co to děláte?“ zeptal jsem se ho. Sauer jen pokrčil rameny a prohlásiclass="underline" „Dědička změnila svůj názor.““