„A Elsa Glucková? Mluvil jste s ní znovu?“ tázal se advokát, oklepávaje popel z doutníku.
„Mluvil. Působila na mě divným dojmem. Její tvář byla jako z kamene, pohled zastřený, pohyby malátné, jako by byla ospalá. „Slečno Glucková,“ říkám jí, “vždyť vy jste se dědictví vzdala.“ „Nevím, nepamatuji si. možná,“ odpověděla mi unaveně. „Tak proč jste předložila závěť k ověření?“ Udiveně se na mě dívá a mlčí, mlčí jako ryba. Tak jsem se s ní mořil víc než hodinu. Pak najednou vstala a beze slova odešla.“
„Snad změnila své rozhodnutí pod ženichovým vlivem?“ ptal se advokát, „je přece Sauer její ženich, ne?“
„Taky si to myslím. Ale překvapuje mě, že ženich vypadá nějak pomateně. Mračí se a tváří tak, jako by okolnost, že jeho nevěsta dostala velké dědictví, byla pro něho strašným neštěstím. Je nasupený, zlý, popudlivý. Buď je to dobrý herec, anebo se všichni zbláznili.“
„Ale ať je tomu tak či onak,“ pokračoval Oskar Gottlieb, přičemž zastrčil tužku do kapsy a pak ji znovu vytáhl, „závěť je předložena k ověření a my musíme bojovat. Jaký je váš názor, pane doktore?“
Luders si opřel o opěradlo křesla hlavu bez jediného vlásku na růžové lebce. Pozoroval kotouček kouře a mluvil, jako by uvažoval nahlas. „Dosíci zrušení závěti soudní cestou bez formálních důvodů nelze: závěť byla sepsána notářem a byly dodrženy všechny zákonné předpisy. Protokolem soudního a policejního šetření bylo stanoveno, že smrt Karla Gottlieba byla důsledkem nešťastné náhody vylučující zlý úmysl. Co nám zbývá? Dokázat nepříčetnost zůstavovatele ve chvíli sepisování závěti. To je jediná, ovšem velmi nejistá cesta.“
Luders vypustil další kotouček kouře a obrátil se na Gottlieba.
„Řekněte mi upřímně, jaký byl váš vztah k zesnulému bratrovi? Nebyly mezi vámi. ehm. rozepře, rozpory?“
„Ne!“ odpověděl rozhodně Oskar Gottlieb.
„A co ten náznak v druhé závěti?“
Oskar Gottlieb zrudl a zavrtěl se na židli.
„Ten náznak! Pochopte, že ten náznak je právě hlavní příčinou mého přání soudit se o neplatnost druhé závěti. Ten náznak mě zostuzuje. Není-li lehké smířit se se ztrátou dědického práva, ještě těžší je smířit se s touto insinuací. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale jde jistě o nějaké nedorozumění. Snad mě někdo v bratrových očích úmyslně očernil.“
„Ano, je to zamotaná historie. Udělám všechno, co je v mých silách, ale za úspěch neručím.“
Proslulý advokát vypustil třetí kotouček kouře a převedl řeč na příjemnější otázky týkající se jeho honoráře.
6
SOUDNÍ PROCES
Soudní proces Oskara Gottlieba proti Else Gluckové vzbudil velký rozruch. Závratný honorář slíbený proslulému advokátovi Ludersovi za vyhraný spor, ohromné dědictví po Gottliebovi a překvapení způsobené jeho závětí, krása novopečené dědičky, Gottliebova náhlá smrt měsíc po sepsání závěti, to vše poskytovalo nevyčerpatelnou látku tisku i pověstem mezi lidmi. Největší zájem vyvolával poměr mezi bratry Karlem a Oskarem Gottliebem, vztah Elsy Gluckové ke Karlu Gottliebovi a k Sauerovi. Co se odehrálo mezi Karlem a Oskarem Gottliebem? Proč nebožtík vydědil svého bratra? Tato otázka zajímala i soud.
Žaloba Oskara Gottlieba, sepsaná dovednou rukou advokáta Luderse, se zakládala na tom, že zůstavitel ve chvíli sepisování závěti „nebyl při zdravých smyslech a dobré paměti“. K provedení důkazu bylo vynaloženo mnoho úsilí. Mrtvola Karla Gottueba byla exhumována a nejlepší profesoři provedli pitvu mozku. V protokolu předloženém v této věci soudu byla podrobně popsána váha, barva mozku, množství mozkových závitů, začínající skleróza; hlavní úkol však splněn nebyl. Znalci neměli odvahu udělat přímé závěry o Gottliebově nepříčetnosti přesto, že pod Ludersovým vlivem našli „jisté anomálie“.
Ale Luders měl v záloze dobře poučené svědky. S těmi si uměl poradit lépe než se znalci. Karla Gottlieba, který stál v čele mamutího podniku, obklopovalo mnoho lidí. Nebylo těžké získat mezi nimi svědky, kteří by byli ochotni za slušnou odměnu vydat jakékoli svědectví.
Hlavní účetní rozesmál přítomné vylíčením jednoho koníčka zesnulého: jeho výjimečnou až chorobnou zálibu v racionalizaci. Tak například si Karel Gottlieb nechal zařídit zdviž, na jejíž plošině bylo křeslo od jeho psacího stolu. Zdviž spojovala dvě podlaží. Gottlieb stiskl knoflík a ze svého bytu v prvním poschodí sjížděl do přízemí, do banky. Když podepsal listiny nebo si pohovořil s klientem, vznesl se i se svým křeslem jako divadelní bůh do prvního poschodí, přímo k psacímu stolu, a pokračoval v práci.
Gottlieb neměl rád, když ho při práci vyrušovali sluhové nebo úředníci. „To ruší myšlenkovou činnost,“ říkával. Proto byly po celém domě instalovány dopravníky. Vše co potřeboval, ať to byla kniha, šálek čaje nebo krabice s doutníky, objednával si telefonicky a za chvíli mu to bylo přivezeno na běžícím páse dopravníku.
„Jeho zaujetí pro hygienu také hraničilo s mánií,“ uváděl jeden ze svědků. „Ve všech místnostech byly teploměry, hydroměry a složité přístroje, které zajišťovaly složení vzduchu a čistily ho. Gottlieb neuznával obvyklou ventilaci. “Venkovní vzduch, znečištěný prachem a jedovatými benzínovými výpary, nevyčistí vzduch v domě,“ říkával. Vzduch byl čištěn chemicky. Zvlášť určená osoba pečovala o neustálé udržování teploty na dvanácti stupních Celsia. V létě se teplota uměle snižovala a vzduch nesměl být ani suchý ani vlhký, aby v něm neubývalo kyslíku a neobjevoval se kysličník uhličitý; vzduch se uměle ozónoval.“
Nově povolaní znalci-psychiatři byli úspěšnější, anebo jim Luders lépe zaplatil. Předložili svůj znalecký posudek pod učeným názvem „Psychóza zesnulého Karla Gottlieba“. Spor se začal vyvíjet ve prospěch Oskara Gottlieba. Zůstávala jen jedna otázka, a ta ztěžovala rozhodnutí soudu: poměr Karla k Oskarovi. Je pravda, že i v této otázce poskytla řada svědků příznivá svědectví a potvrdila existenci „bratrských citů“ mezi Karlem a Oskarem. Ale k roztržce mezi oběma bratry mohlo dojít z jakéhokoli čistě soukromého důvodu, který nemuseli znát ani nejbližší lidé. Naštěstí pro Oskara nemohl nikdo dokázat, že by bylo mezi bratry k nějaké roztržce došlo. Luders už byl přesvědčen o vítězství a v myšlenkách disponoval velkým honorářem. Vila v Nizze. nové auto. Marietta. Luders spokojeně mhouřil oči.
Téhož dne, kdy soud měl vynést rozsudek, nevešli se do sálu všichni ti, kteří si chtěli rozsudek vyslechnout. Zvědavci vyhlíželi Elsu Gluckovou, ale ta tu nebyla. Zastupoval ji Sauer.
Luders překonal sám sebe a pronesl skvělou řeč. Dovedně rozebíral výpovědi znalců a svědků, dělal překvapivá srovnání a závěry a výborně vyvrátil vystoupení zachmuřeného Sauera. Několikrát byly vtipné Ludersovy poznámky odměněny potleskem obecenstva, které ve své většině zřejmě stranilo zákonným dědicům, tedy Oskaru Gottliebovi. Při veškeré nezaujatosti soudců bylo patrné, že i oni začínají být na Gottliebově straně.
„Není přece důležité, jaký poměr měl Karel Gottlieb k mému mandantovi Oskaru Gottliebovi,“ prohlásil Luders v závěru své řeči. „Jaký význam mohou mít sympatie nebo antipatie duševně nemocného člověka? Sauer říká, že Karel Gottlieb byl schopen řídit svůj velký podnik.“ Luders pokrčil rameny. „Dějiny znají příklady, kdy šílení králové vládli velkým státům, a národ neměl ani tušení o jejich stavu.“