Mezi obecenstvem se ozval potlesk. Předseda soudu zvonil.
V té chvíli povstal ze svého místa Oskar Gottlieb. Vypadá jako náměsíčný. S nehybnou tváří, pomalu a lhostejně přistoupil k soudcovskému stolu a malátně pronesclass="underline"
„Prosím o slovo.“
Nastalo hluboké ticho.
Jako by si na něco vzpomínal, Oskar Gottlieb pokračovaclass="underline"
„Doktor Luders nemluví pravdu. Karel byl příčetný a zdráv. A právem mě vydědil. Provinil jsem se vůči němu.“
V sále bylo napjaté ticho. Luders zrozpačitěl, pak ale vstal, přistoupil k Oskaru Gottliebovi a rozhořčeně ho zatahal za rukáv.
„Co to povídáte? Vzpamatujte se! Všechno pokazíte! Zbláznil jste se?“ sípal starci do ucha.
Oskar odstrčil jeho ruku a zlostně zakřičeclass="underline"
„Co mi to tu šeptáte? Nerušte mě! Jděte pryč! Ano, provinil jsem se vůči Karlovi. Nemohu říci, čím jsem se provinil. Je to rodinná záležitost. A není to ani důležité.“
Dokonce i soudci byli překvapeni.
„Proč ale o tom mluvíte teprve teď?“ otázal se předseda soudu.
„Proto. to proto,“ Gottlieb se zamyslel, jako by ztratil souvislost, a pak pokračovaclass="underline" „Protože jsem netušil, že se zesnulý bratr seznámil s některými okolnostmi. Dověděl jsem se to teprve dnes. Elsa Glucková si zaslouží to dědictví, ne já.“
Soudní síň začala najednou dunět jako protržená hráz. Předsedův zvonek byl přehlušován křikem. Pobledlý Luders vrávoravým krokem došel k svému stolku, třesoucí se rukou vzal sklenku a napil se vody. Sklenka mu zvonila o zuby, voda stékala po bradě.
Sauer vypadal neméně překvapeně než ostatní.
Rudolf Gottlieb, rudý, bez sebe zlostí, se vrhl k otci, třásl mu rameny a cosi křičel. Ale Oskar byl ke všemu lhostejný. Tu Rudolf přiběhl k soudcovskému stolu, zahrozil pěstmi a snažil se překřičet hluk v sále:
„Copak nevidíte, že zešílel? Všichni tu jsou buď blázni, nebo zločinci! Já to tak nenechám!“
Soud přerušil jednání. Předseda dal rozkaz k vyklizení soudní síně.
7
NEZVĚSTNÝ DĚDIC
Žaloba byla zamítnuta, závěť ověřena. Elsa Glucková se stala dědičkou.
Ani Rudolf ani Luders, který přišel o velký honorář, se s tím nehodlali smířit. Ale co dělat? Nechat vyšetřit Oskara Gottlieba, prohlásit ho za nepříčetného a ustanovit Rudolfa jeho poručníkem a tak získat možnost k odvolání?
Bylo to ztíženo tím, že Oskar hned po soudu beze stopy zmizel. Nebylo možno prohlásit ho za nesvéprávného bez jeho přítomnosti. Rudolf se zadlužoval, protože utrácel mnoho peněz na pátrání po otci, sliboval velkou odměnu. Otec však nebyl k nalezení. Odvolací lhůta pomalu končila.
V zoufalství se Rudolf obrátil na Elsu Gluckovou. Nebyla ještě přestěhovaná do domu zděděném po Gottliebovi, ale pravidelně sem docházela do práce. V kanceláři osobního tajemníka jí právě Stirner diktoval do stenogramu. Mohlo se zdát podivné, že dělá svou dřívější práci, ale Rudolf byl v takovém rozpoložení, že si ničeho nevšímal.
„Á, mladý muži, jak se vám daří?“ zeptal se ho Stirner s úsměvem.
„To se vás netýká, mladý muži,“ odpověděl podrážděně Rudolf, „musím si promluvit se slečnou Gluckovou!“ A Rudolf tázavě pohlédl na Stirnera, jako by ho vyzýval, aby odešel. Stirner přimhouřil jedno oko.
„Dů-věr-né? Prosím!“ A odešel.
Rudolf si hrábl rukou do vlasů a začal pobíhat po kanceláři.
„Slečno… slečno…“ spustil a náhle si zakryl tvář dlaněmi a rozplakal se.
„Co je vám?“ ptala se překvapené Elsa.
Rudolf k ní přistoupil, vrhl se před ní na kolena, lomil rukama a žebronil hlasem přerývaným pláčem.
„Snažně vás prosím, nemučte mě. Vzdejte se dědictví! Nač ho potřebujete? Ano, je to velké bohatství, kdo by se ho zříkal. Ale není přeci pro vás, chci říci, vy za nic nemůžete, dostala jste ho neočekávaně. Ach, mě se v hlavě všechno plete. Ale já? Vždyť já jsem žil jen myšlenkou na ně. Otec je lakomý, třese se o každý haléř. Nadělal jsem tolik dluhů. Vy! Proč vy? Z jakého důvodu vy? Vždyť je to nehoráznost, neslýchaná nehoráznost, ohavnost. Vždyť je to. nevím, co říkám, ale vy to pochopíte, pochopíte a smilujete se nade mnou. Zřekněte se dědictví, jinak. se zabiju.“
„Nemohu to udělat,“ řekla klidně Elsa.
„Jak to, že nemůžete? Kdo vám v tom může zabránit? Cožpak jste se ho už jednou nezřekla?“
„Nepamatuji se.“
„Smilujte se, smilujte, snažně vás o to prosím. Jinak se“.“., ano, to už jsem říkal.“
Rudolf vyskočil, prohrábl si rukou nazrzlé vlasy a znovu začal běhat po pokoji. Vypadal jako šílenec. Pojednou se zastavil, upřel pohled do jednoho bodu a levou rukou si stiskl bradu.
„Ať jsou proklatý, proklatý ty zrzavé vlasy a ten pihovatý obličej!“ Rval si vlasy a bil se do tváře. „Kdybych byl alespoň hezký. Když vy., vy jste krásná, kdybyste vy… kdybych já. kdybych vám nabídl sňatek?“
Elsa se usmála. Rudý, s rozcuchanými vlasy byl v té chvíli vysloveně směšný.
„Děkuji, ale ženicha už mám.“
„Je to blbost. Já prostě šílím a žvaním. Jste překrásná, ale já nepotřebuju vás, já chci jen vaše bohatství. Nemohl jsem si ani pomyslet, že by taková krásná žena mohla být tak špatná a hamižná,“ dodal po chvíli rozhořčeně. Elsa se zamračila. „Nejsem hamižná!“
„Tak co vám brání vzdát se dědictví a učinit mě a mé sestry nej šťastnějšími lidmi?“
Přiběhl k ní, uchopil ji za ruku, hleděl jí přímo do očí celou silou nenasytné touhy, zalykal se a prosiclass="underline" „Zřekněte se ho, zřekněte, zřekněte!“
Po Elsině klidné tváři přelétl stín. Zachmuřila se, jako by sváděla vnitřní boj. Rudolf si toho povšiml, přestože byl velice rozčilený, a začal prosit ještě snažněji. To už zase byla Elsina tvář klidná. Přimhouřila oči a energicky zvolala:
„Pusťte!“ Vytrhla mu svou ruku a bez jediného slova odcházela ke dveřím.
„Kam jdete? Počkejte!“ Rudolf za ní běžel a snažil se ji uchopit za ruku. Ale v té chvíli se dveře otevřely, vběhl pes a s hrozivým vrčením se postavil mezí Rudolfa a Elsu. Hned nato se objevil Stirner.
„Ne, to už vůbec není hezké! Kdo si to dovoluje brát za ruku cizí nevěstu?“
Rudolf stál, třásl se jako v horečce a měřil si Stirnera nepřátelským pohledem. Stirner na něho hleděl klidně a výsměšně.
Rudolf dupl, rychle se otočil na podpatku a vyšel z místnosti. Skočil do auta a začal blábolit: „Všechno je ztraceno, všechno!“
„Kam si přejete jet?“ ptal se řidič.
„Všechno je ztraceno, všechno! K Ludersovi!“
Se stejnými slovy „všechno je ztraceno“ vběhl do Ludersovy pracovny, aniž bral ohled na klientku, která u advokáta seděla.
„Doktore Ludersi! Všechno je ztraceno. odmítla! Elsa odmítla všechno, dalo se to čekat. Zítra končí odvolací lhůta. Otec je nezvěstný. Kdybychom alespoň věděli, že zemřel. Ale ne, i tak by bylo pozdě! O zbavení svéprávnosti a ustanovení poručníka se nedá rozhodnout během několika hodin. Všechno je ztraceno! Zbývá jediné: podat odvolání. Je tu přece ještě otcova plná moc, kterou vám dal.“
„Po prohlášení Oskara Gottlieba už není žádná naděje.“
„To je jedno, podejte to., snad se otec najde, než se bude odvolání projednávat.“