„Dobrý den, panstvo!“ začal Stirner. „Přicházím od naší nové velitelky. Nebojte se, zůstanete všichni, už jsem o tom s Elsou. se slečnou Gluckovou mluvil. Budeme teď mít hodně práce. Naše překrásná velitelka se v bankovnictví nevyzná, a na nás, především na mně a na vás, pane Sauere, bude spočívat tíha řízení banky Elsy Gluckové.“
„Prosím, abyste za mě nerozhodoval a neurčoval mé povinnosti,“ zlobně namítl Sauer.
„Já vím. ale co se dá dělat? No, ještě si o tom pohovoříme. Mám neodkladnou práci.“
Stirner rychle vešel do pracovny, napsal něco u Gottliebova psacího stolu, schoval to do zásuvky, uzamkl ji a odešel do svého pokoje. Brzy se však vrátil a znovu usedl ke Gottliebovu psacímu stolu.
Do pracovny vešla Elsa a hned za ní Sauer, Fitová a Schmidthofová. Ema a hospodyně děkovaly Else za to, že je nechává u sebe.
„Á, slečna Glucková, jsem velmi rád, že jste se ke mně obtěžovala,“ vítal ji Stirner. „jak se cítíte?“
„Děkuji, dobře.“
„Jak se vám líbí dům?“
„Velice!“ odpověděla živě. „Celé horní poschodí je zalito sluncem. Jako by člověk plul v slunečním oceánu. A zimní zahrada je doslova čarovný koutek. Skutečně, nemusím jezdit do Nizzy, když mám nablízku tenhle zelený úkryt.“
„Výborně! Tedy je všechno v pořádku?“ usmíval se Stirner.
Na Sauera však Elsina náhlá čilost a optimismus působily právě opačně. Nastražil se, podezřívavě se na ni podíval a začal si kousat rty.
„A teď prosím dovolte, abych z vás sňal břemeno obchodních starostí,“ řekl Stirner. „Na vaše přání jsem vyhotovil plnou moc na své jméno. Buďte tak laskavá a podepište ji.“
Sauer, Schmidthofová, a dokonce naivní Fitová byli překvapeni. Všichni předpokládali, že plnou moc dostane Sauer, Elsin ženich, anebo že se přinejmenším na řízeni podniku budou podílet oba.
„Ano, samozřejmě,“ ochotně souhlasila Elsa a chopila se pera.
Okamžik!“ Stirner zazvonil a do místnosti vešel stařičký notář s dvěma svědky.
Promiňte, že jsme vás obtěžovali a že jsme vás ze starého zvyku pozvali sem,“ uvítal ho Stirner. Stařeček vlídně pokývl hlavou.
Elsa podepsala plnou moc. Za několik minut byly všechny formality vyřízeny.
„Všechno musí být jak se patří. Můžete jít,“ řekl Stirner. Notář, Fitová a Schmidthofová odešli.
„Vy, pane Sauere, zůstáváte jako právní poradce, ale náš nový bankéř je štědřejší než předešlý a zvyšuje vám plat o padesát procent. Tak jste to rozhodla, že?“
„Ano, ano,“ přitakala Elsa.
„Děkuji vám za poctu, ale odmítám přídavek i místo,“ vztekle vybuchl Sauer.
„Ale proč, Otto? To přece nemyslíš vážně?“ tázala se Elsa hledíc na něho.
„Inu, domluvte se s velitelkou, já nemám kdy. Musím do banky. Ještě že starý vynalezl tak výborný způsob dopravy.“ Stirner stiskl knoflík a zmizel ve výtahové šachtě.
„To přece nemyslíš vážně, Otto?“ opakovala Elsa, když se Sauerem osaměla, a vlídně se dotkla jeho ruky. Sauer štitivě odtáhl ruku a zamračil se. ““Nevím, kdo z nás nemluví vážně. Zdá se mi, že vy, slečno Glucková.“
„Otto!“
„Ale vaše žerty se podobají výsměchu. výsměchu lidské důstojnosti, lásce, důvěře, přátelství.“ Z tónu Sauerova hlasu bylo patrno, jak je uražen.
„Elso, co je s tebou, Elso! Ujišťovala jsi mě, že se zřekneš dědictví, ale oklamalas mě. Proč?“
„Otto, copak nechápeš, že to tak muselo být? A copak jsi mě u soudu nezastupoval právě ty?“
„Ano, zastupoval. Nevím, proč jsem to udělal. Je to nějaké ďábelské mámení. Tys mě o to požádala, a já jsem to udělal. Vždyť já ti nemohu nic odmítnout. Ale ty? Tys mě oklamala. Stala ses milionářkou a znovu jsi ve mně probudila všechny démony pochyb, a to mě trýzní. To dědictví ti dělá hanbu,
poskvrňuje naši lásku. A to ještě není všechno: najednou dáš plnou moc Stirnerovi! Víš, jaká nové strašná podezření tím ve mně probouzíš? Jsi s ním jedna ruka. Jsi mu. blízká, jsi spolupachatelka jeho zločinů! Napálila jsi mě jako kluka.“
„Otto!“
„Mlč! Copak nechápeš, že kolem tvého jména se budou spřádat legendy, že tě budou špinit a ta špína vnikne z ulic sem, a ani ty zlaté paláce tě před ní neochrání. Žiješ s ním v jednom domě…“
„Uklidni se, Otto, prosím tě.“
„Ne, neuklidním se. A to všechno se ti ještě nezdálo dost. Chceš mě ponížit, a nabízíš mi padesátiprocentní přídavek. Cha, cha, cha, cha!.. Láska a důstojnost za padesát procent!“
Sauer se hystericky rozesmál.
Zdrcená Elsa na něho bezmocně hleděla. Sváděla těžký vnitřní boj. Nakonec jí povolily nervy a rozplakala se.
Sauer zmlkl, jen nervózně vzlykal a vzdychal.
„Jsem tak nešťastný., jsem tak nešťastný!“ šeptal. Seděl v křesle s hlavou v dlaních.
Elsa k němu přistoupila a objala ho.
„Otto, jak si můžeš myslet, že jsem tak špatná? Vždyť já tě mám ráda. Uklidni se, můj milý, drahý. Udělám všechno, co řekneš.“
„Opravdu?“
„Opravdu! “ pevně odpověděla Elsa. „Neobviňuj mě, sama nevím, jak se to všechno stalo.“
Sauer vstal, Elsa také.
„Nepotřebuji bohatství, miluji tebe, jen tebe,“ řekl a tiskl jí ruce. „A ve jménu své lásky žádám: zítra, hned zítra, ne později, uzavřeme sňatek a hned zítra vyženeš z domu proklatého Stirnera se všemi jeho psy.“
„Ano.“
„Elso!“
„Otto!“
Nehlučně přijela zdviž.
„Oho, líbají se!“ uslyšeli náhle za sebou Stirnerův výsměšný hlas. Rychle od sebe odskočili a ohlédli se. „Jak dojemná scéna!“
Stirner seděl u psacího stolu a pokuřoval doutník.
„Co tu děláte?“ obořil se na něho Sauer.
„Jsem tu služebně,“ výsměšně odpověděl Stirner. „Důvěra, kterou mi věnovala naše velitelka.“
„Naše velitelka změnila své rozhodnutí. Dává vám výpověď,“ přerušil ho Sauer. „Plná moc na vaše jméno bude zrušena. V odměnu za vaše služby vám bude vyplaceno plné dvouměsíční služné s padesátiprocentním přídavkem.“
„Budu si tedy muset otevřít kočovný cirkus,“ řekl Stirner a poškrábal se na čele.
Když však osaměl, zamračil se, vytáhl ze zásuvky nějaké výkresy, prohlédl je, něco zlostně zabručel, rychle odešel do svého pokoje a zamkl se v něm.
10
DÍVKA S ROZBITÝM DŽBÁNEM
Uplynul měsíc. Ema Fitová seděla na svém obvyklém místě a psala na remingtonce.
Sauer pobledlý, ledabyle učesaný a neoholený, už chvíli měřil dlouhými kroky pracovnu a úkosem pohlížel na Emu. Pak k ní přistoupil a upřeně se jí zahleděl do tváře.
Eminy dovedné prsty začaly dělat překlepy. Pod Sauerovým upřeným pohledem zrudla, a aniž přestala psát, zeptala se:
„Proč se na mě díváte, jako byste mě ještě nikdy neviděl? Překážíte mi při práci.“
„Slečno Emo, vždyť vy jste taková hezká!“
Ema se začervenala ještě víc, ale snažila se tvářit tak, jako by ho byla neslyšela.
„To je zvláštní,“ pokračoval Sauer. „Pracujete tu už přes rok, vídám vás denně, ale teprve v posledním měsíci jako by se mi otevřely oči: příjemný ovál obličeje, jemné vlasy, kterých bych se chtěl dotýkat a hladit je, úžasné oči! Je v nich dětská naivita i čtveráctví diblíka. Jste živá dívka s rozbitým džbánem.“