Op, všeho tvorstva vrch a diadém,z ruk božích vyšel nadán v plné mířevloh duševních a hmotných pokladem.I množil se, svá sídla zemí šíře.Leč jedna část té velké rodinyv původním stavu ztrnula, byt majícna větvích stromů, jejich plodiny– dar přírody – bez práce pojídajíc,své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,že mnohé zakrněly, zašly zcela,a víc a více s tupých zvířat stádemse sbližujíc, jež za soudruhy měla.Část druhá naopak vždy výš a výšsvé dary rozvíjela čilou snahou,zem poddávala sobě, tvorů říš,vždy pokroku se ubírajíc drahou;po valné, nespočetné řadě věkůtak povznesla svůj um, tak vyspělave brusu zevnějším a žití vděku,od lesních bratrů svých tak docelase odlišila, že jen stěží bysteď uvěřil ve stejný původ obou,by nevěstil jej tváře, těla rys.Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobouvznět líčit můj, když pomním na Evropu,vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!Ta líčit města, plná třpytných skladů,ty karosy, ten vyfintěný dav,tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,ten vybroušený společenský mrav.Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:my proti nim jsme míň než barbaři.Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,jen jídlo známe, šplh a přemety,nám nesvitl ni paprsk osvěty,nás hudba nešlechtí ni poesie,a sotva jménem divadlo nám známoa politika, salony – ó Bramo!
Ký div, že opic pokročilých, lidí(neb již i za to jméno «op» se stydí),rod osvícený pohlíží tak spatrana pralesního surového bratra.Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.Nedávno teprv slavný člověk jedento bratrství doznal, velkým srdcem veden —a jaká bouře proti němu hřměla!Však líp než on já chci jim dokázatnáš stejný rod, že pouhou vůlí snadněten zapřený a povržený bratk nim povznésti se může, ne-li nad ně.
Když tamo prvně, v duši stud a lítost,jsem s lidským porovnal náš bídný los,tu náhle čelem zajiskřilo cosa mžikem prohřálo mou celou bytost:to jiskra byla velké ideje,jež rostla dechem blahé nadějea přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,k níž pohled nadšený se obrací:bych z potupy své plémě zanedbanévznes osvětou a civilisací,bych prsť, jež předků mnohověkou nedbounechána ladem, zplodil ducha setboua učinil svůj národ činem slavnýmkulturních plemen druhem rovnoprávným.
Dnes ještě ruka má se díla chopí.Než přistoupím k duševní sféře vyšší,tré vyhladím, co zevnější zjev opíod člověckého nejnápadněj liší.Věc první dotýká se ohonu,jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;než srubnem’ zbytečnou tu příponua nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma.Pak nohu, která zneužitím dlouhýmse stala ruky pomocníkem pouhýma místo řádné chůze bídně tápeneb větví palcem všetečným se chápe,vrátíme k původnímu určenía řádná obuv, spínajíc ji pevně,tvar její záhy vhodně promění.A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevněo věci té – ve valném shromáždění —jíž neslušno se dotknout beze rdění —Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,že bez ruměnce, národe můj drahý,as vyslechneš, co nahlas vyslovitse zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.Ne – neukazuj větší pro potupuna hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů —ten halí jen – Však řeč mi vázne studem.Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,že do sukně a kalhot, do kabátcepo lidsku nadál oblékat se budem.Tak předem zjednáme si lidský vzhleda dál pak chutě bude stoupat námpo stupních mravu, umění a vědve člověčenství jasný velechrám!»
Král odmlčel se; vůkol opic mračnatéž visí bez ruchu. Jak meteoryty velké myšlenky jich slní zory,ta perspektiva skvělá, nedozračná.Po chvíli teprve ty mraky tělruch udivení bouřně rozechvěclass="underline" sto šermujících ruk tu vzduchem lítáa vrtí se a kývá sterá leb,sto postav sebou hází, škube, zmítá,na tváři sterý posuněk a škleb.Než co jich tamo vykládá své umy,jen pustý slyšet šum – hlas všichni tlumí —a rozpačitě slavný řečník mnohýse škrábe za ušima palcem nohy.
Až starý jeden opičák – zjev chmurnýse stříbrem vážných šedin v řídké srsti,ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný —plod mangovníku drže v jedné hrsti,se sivým vousem levicí si hrajea třetí rukou lehce objímajeúponku vzdušnou tropického svlačce,v němž volně seděl jako na houpačce,teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhla takto po řečnickém lauru sáhclass="underline"
Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!Ne lidé nad námi, než nad člověkemmy stojíme, jak předci naši stáli.Hle, jasný důkaz v ději starověkém:když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,milostnou Situ olbřím Ravanaskdys unesl na Lanku, tu nehledalu lidí pomoci, než volal nás,na Hanumana spoleh, na Sugrivu.A co ta slavná opí knížatapak vykonala udatnosti divů,jak Hanumanem obru odňatachoť Ramova, jak mostu oblouk smělýpřes moře na Singhalu vystavělypak ruce opičí – to v dějin deskyje slavně psáno nesmrtnými lesky.
A přednost naši uznal člověk sám:že Indu rod náš polobožským, věstíod Himalaje k moři mnohý chrám,kde sbory opic nábožně se pěstí.Jen žijme dál, jak žili předci naši.Plod mangivy – co sladší širým světem?A život zde, na větvích s vonným květemve stinném pralese – co můž být krasší?Jen hloupostí jsou věda, osvětai vzdělanost i blouznění ta všecka —víc pro mne ceny má ta mangy pecka.Já vyhléd také trochu do světa,až v Madrasu jsem byl i v Bombajia zřel jsem život evropských těch bloudů,jak naškrobeně kruhem sedají,podobni loutkám tragantových oudů,a váží úzkostlivě každé hnutíi posuněk, jak fráze jalovévždy přežvykují, do poklon se nutí —dík pokorný za žití takové!By bláhovci ti měli rozum větší,k nám prchali by v náruč svobodyz těch samovolných pout a marných péčína čistá ňadra matky přírody.
Ba, k čemu nám ty floutky napodobit —spíš oni k nám se mají přizpůsobit!My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,jak duše přírody nás utvářila —nač o to dbát, čím lidská fraškovitostpůvodní výtvor boží znešvařila?
Jak libo, králi, ohon ten si haň —já s plesem nosím jej, jsem hrdý naň.Viz štíhlounký ten útvar, jemně hravý,tu graciosnost měkkých pohybů —on v každém vzbudí vroucí oblibu,v kom nezkalen pro krásu smysl zdravý.On k životu na stromech potřebnýa zasvěcen je nespočetným věkem:děd, praděd náš se honosil tím vlekem,jím Hanuman se pyšnil velebný;i hvězdy nejkrásnější v zářné prouzepo nebi vlekou jiskrnatý chvost:a my jím pohrdneme – proto pouze,že člověk vzácné ozdoby té prost?!A nohy, jejichž prsty volné, hbitéjsou schopny hmatu, práce rozmanité,zdaž ochromlé jich palce máme s mukouvtěsnávat krutě do španělské škorněa prachem, blátem hápat nemotorně?Ne! Raděj budem o svých čtyřech rukounad hroudou pozemskou, s níž člověk spjat,dál k čistým výsostem se pozvedat.I na té hebké srsti mějme dosti,jíž, kde je třeba, příroda nás kryje;cos o nahotě mluvil, o cudnosti,to, králi, směšná lidská pruderie.Nám dány přírodou ty tvary všeckya známe je – nač krýt je pokrytecky?Mne nevpravíš do strakatých těch cárů,já zešedivěl bez kalhot a k stáruze sebe neudělám tatrmana —