To mluvě Bhandragura sklopil k zemihled zapýřen, co zatím králův zraknad ruměncem se točil do oblak;tak drahnou trapnou chvíli dleli němi,až ministr se řeči ujal znova:«Já ztrestat chtěl ta velezrádná slova,než op mi čelil ve zločinném vzdorua zpustlý dav mu přispěl na podporu.Ten padouch volaclass="underline" Mluvil pravdu břitkoukdys Vindragupta králi v plném sněmu,když slavně vyvracel řeč jeho plytkou.A dobře radí nám. Již pojďme k němu!My žili v míru po způsobu dědůna stromech veselí a péče prostí,až přišel kníže s torbou cizích jedůa lidských nesmyslů i zvráceností.Nač máme zapírati bytost vlastnía předků mrav, s nímž bývali jsme šťastni,tím pohrdat, co příroda nám kážea k čemu potřeba i zvyk nás váže?Pitvorně napodobit lidské loutkyjen k ukojení směšné krále choutky,jenž přece z opů nenadělá lidía leda posměch u člověctva sklidí?Ne! Měj si nazpět pestré cáry svoje,my hrdě vypnem volnou opskou šíji,hruď vnoříme zas v čisté opství zdroje —dál sami hrajte směšnou komedii!
S ním všichni souhlasili a hned s tělasvé cáry strhli; po lianách mžikemna stromy vyhoupla se tlupa celáa s posměšným se vzdalovala křikem.Teď teprve se rozbřesklo v mé hlavě:řeč ona jistě byla pouhým echemslov, jimiž Vindragupta v tomto davěžár odboje rozdmýchal mrzkým dechem,as dávno s nimi tajné maje schůze,jsa hlavou skrytou pobouřené luze.»
Král s tváří chmurnou naslouchal té zvěsti;teď okem zableskl a sevřel pěsti:«Ha, zrádci! Přísahám u Parabramy,u Bramy, Šivy, u Krišny a Ramy,u bohů všech, u Gangy proudů svatých,u posvátného svého arciděda,u nebes, k nimžto ruka má se zvedá,u trůnu, koruny té lesků zlatých,přísahám na svůj purpur, na tu zbraň,na říšské jablko, jež třímá dlaň,na toto – —»
Kníže na klín oko schýlil,pak vnořil ruku marně do purpuru,pak hledajícím zrakem vůkol pílil,až maně pohlédl na Bhandraguru,jenž okem teskným poletoval vzhůruna trůnu baldachýn a nyní hbitěpřed zrakem pánovým je sklopil k zemi;než král již vzhlédl v baldachýnu lemya pozoroval jaksi rozpačitěhrot žezla drahého, jenž s pyšným skvěnímv té výši čouhal rudým nad třepením.
Po chvilce dále mluvil hněvný vládce:«Ba přísahám, že tíhou krutých trestůty zaslepence zastihnu a zrádce,je mocí vrátím na osvěty cestu.Ve jménu vzdělanosti znesvěcené,za ideály lidstva drahocennéjiž rozviň, Bhandraguro, prapor bojea seber bohatýrské vojsko moje;až zítra slunce vzejde nad pralesem:před blýskavicí mečů zbledne děsem,před mrakem hrdinů, v jichž půjdu čeledo prachu svalit odbojníky smělé.» – —
Teď, Muso, boje varyto mi deja zachvěj do strun křídlem nadšenía písní důstojnou mi slavit přej,co vykonali reci vznešení,jak za královským hřmíce bohatýremles rozbouřili války děsným vírem.
Již seřaděn je pěších valný šika slunce, hledíc kradmo v lesní hloubi,zří poděšeno hroty dlouhých píka pušek otvory jak sluje zhouby.Zří s obdivem též uniformu sterou,z nichž každá téměř barvou kvete čtverou,že vypadá ten zástup opičákůjak záhon valný nejpestřejší Flory,malv, tulipánů, pivoněk a máků —až zastínil by naše městské sbory.A jsou tu kroje ze všech armád světa,kam hledíš jen, vše zlatý třapec samýa samá šňůra, hvězda, epoleta,čák výběr a chocholy a kokardamii grenadýrské rudé čepice,jež pnou se do špičky jak hlavy račía pod jichž lemem zlatým opicevstříc bitvě slavné hrdinsky se mračí.
A jaký teprv jízda lesk a třpyt,že trudno zraku na ni popatřit!Tu zlaté kyrysy na slunci hrají,tu skví se přilbic divné hřebeny,s nich žíní sáhodlouhé hřívy vlajíi palaš blýská z pochvy tasený.Až po zemi se vlekou ostruhybot jízdeckých, jež pevně pod pažemijsou přivázány dvěma popruhy,neb – volné příliš – svezly by se k zemi:jen do půl holeni v nich noha sahá,ač popruh téměř ke kyčlím je tahá.A bujně skáčou dragounů těch oři,jež z nedostatku koňstva opi tvoří.Král s generálním štábem v čele temuhrá duhou, krásy bohatýrské div;na lesklé pásce v pouzdře vkusném jemupo boku visí polní perspektiv —ten kdysi z lóže stíhal nožky luzné,teď zasvěcen je Marta službě hrůzné.
Jak mračno zkázonosné středem lesůvoj valí se: kol třepotá se v děsuroj papoušků a prchá s pustým skřekempřed bubnů rachotem a polnic jekem.
Ač statně sobě vojsko vykračuje,přec jde to zvolna; k rychlé chůzi rovnéaž dosud opů noha nestačujea svízele jim zmáhat nevýslovné:tu podrost hustý v pochodu jim brání,tam šik se boří v bahna, plísní skrytá,rve trní uniformy, přilby chytáhoušť úponek, jež nad cestu se sklání,přes kořeny též mnozí klopýtají,a nejvíc ti, kdož úkol ořů mají,dragounů těžkých trpí od nákladu —takž jízda zůstává za vojem vzadu.
I živočišstvo nepřátelské všadearmádu stíhá, osidla jí klade.Tu obrovský roj mravenců jí v křídlovpaď lítě, trýzní je jak steré šídlo,pijavky hrozné na nohy se věsí,tam zasyčení hada předvoj děsía zde voj bázní trne, že snad chovázjev ještě strašnější houšť bambusová.
Když přešlo slunce půli dráhy denní,v tom lesním okresu, dřív nepoznaném,kdes táborem si lehli unaveni.Král s generály pod vysokým stanem(ten arci pouhým obrysem byl stanu,jsa malován jen v jednu plátna stranu)měl poradu o dalším války směru;i sneseno: zde zůstat ku večeru,pak nočním pochodem ve tlupě trojízbojníky sklíčit; pravé, levé křídloobejde tiše Vindragupty sídlo;střed rovně půjde; pak se všichni spojíkol nepřítele v řetěz neprostupný —tak v léčce uvázne ten zloboh zpupný.
Co k noční chůzi spánkem voj se sílil,král v dumách velkých bdící čelo chýlil;to sláva, schýlená ku svému synu,zvěst šeptala mu nesmrtelných činůa jejích křídel bleskotavých vláníse dotýkalo žhavě jeho skrání.Tak ještě dlel, když noc se snesla shůry,noh obrovský, a po pralese šírémlakotně rozestlala peruť chmury.Tu probudil se tábor bubnů vírema tři hned oddíly ve trojím směruna pochod vydaly se v nočním šeru.