„To jste vy, profesore?“ uslyšel jsem jeho vzrušený hlas, „znamená to, že jste na něco přišel?“
„Můj milý, znáte svůj rodokmen?“
„Ó ano, na to se mě už mnohokrát ptali. Pokud vím, nebyl v našem rodě případ šílenství ani opilství.“
„To já nepotřebuji vědět. Ale víte, jaké národnosti byli vaši vzdálení předkové a odkud pocházeli? Vy jste zřejmě z jihu?“
„Ano, profesore, ale nerozumím, jak…“
„To vám vysvětlím potom, nepřerušujte mě. Tak kdo z vašich předků je původem z jihu?“
„Nejsem významná osobnost a nikdy jsem se nezabýval svou genealogií. Vím jen, že rodiče mého dědečka pocházeli oba z Kypru, Ale to bylo velmi dávno. Dědeček se přestěhoval do Řecka a potom do Ruska na Krym. Já sám jsem se narodil na Krymu. Ale k čemu to potřebujete, profesore?“
„To uvidíte, je-li můj dohad správný,“ řekl jsem a neskrýval svou radost. Domluvil jsem si s Leonťjevem, že zítra ke mně přijde, a zavěsil jsem.
V posteli jsem ještě dlouho přemýšlel. Úkol mi byl jasný, diagnóza byla správná, teď bylo třeba najít prostředky, jak zesílit a prodloužit vyvolávání paměti generací až do jakéhosi předělu, nutného pro Leonťjeva. Ale jaký je to předěl, to Leonťjev samozřejmě nevěděl a já jsem se ho nemohl dopátrat. Už když jsem usínal, řekl jsem si, že to budoucnost ukáže sama. Příští den seděl Leonťjev zase v mé pracovně v úplně stejné póze. Jeho bledý obličej už nebyl zachmuřený a nepřetržitě mě sledoval očima, když jsem se procházel po pracovně a vysvětloval mu svou teorii. Když jsem skončil a sedl si do křesla za stůl, seděl Leonťjev v hlubokém zamyšlení. Pohnul jsem se a on se zachvěl, zadíval se mi do očí a zeptal se:
„A nemyslíte, profesore, že již sama myšlenka udělat sochu ze slonové kosti se mi nevynořila jen náhodou?“
„To je možné,“ odpověděl jsem krátce, protože jsem nechtěl přerušit úvahu o dalším postupu, který mě právě napadl.
„A nemá snad to, co si musím v paměti vybavit, spojitost s mou sochou?“ pokračoval neústupně sochař.
„Ó, to je velmi pravděpodobné,“ odpověděl jsem okamžitě, protože sochařova slova jako by uzavřela chod mých myšlenek.
Rozzářené Leonťjevovy oči mě přesvědčily, že na něj můj dohad silně zapůsobil. Snad instinktivně cítil správnost cesty k vyřešení záhady a sám už mi pomáhal hledat.
Domluvili jsme se, že se sochař pokusí okamžitě se izolovat od jakýchkoliv vnějších vlivů. Zavře se ve svém bytě a v polotmě se bude snažit soustředit na své vidiny, a když budou obrazy mizet, pokusí se je znovu vyvolat přemýšlením o své soše. Nebude bojovat proti pocitu nutnosti na něco si vzpomenout, nýbrž naopak, bude ho ještě v sobě podporovat, povzbuzovat paměť určitými prostředky podle mých rad. V takové situaci může nervové vypětí dosáhnout nebezpečné hranice, ale musíme toto riziko podstoupit. Každý večer mi zatelefonuje, jaké jsou jeho vidiny a jak se cítí.
Tentokrát poručík pospíchal domů. Provázel jsem očima jeho urostlou postavu a znovu jsem si uvědomil, jak je mimořádně přitažlivý a jak je mi blízký, ani nevím proč. Večer se neozval, ačkoliv jsem na jeho telefon čekal. Byl jsem trochu neklidný a už jsem mu chtěl volat sám, ale rozmyslel jsem si to, abych ho nerušil v samotě a soustředění. Ale kdesi uvnitř mě znepokojovaly pochyby, bál jsem se nebezpečí, jež bylo v systému léčení, který jsem zvolil, a když příští večer zazvonil telefon, pocítil jsem úlevu.
„Drahý profesore, asi máte pravdu … Vstoupil jsem …,“ bez úvodu mi sděloval Leonťjev, a v jeho hlase nebylo nezdravé vzrušení, které bylo znatelné dříve.
„Kam jste vstoupil?“ nechápal jsem.
„No do toho domu nebo paláce, do té bílé budovy na srázu,“ rychle vyprávěl sochař. „Opravdu, všechny ty obrazy, které jsem viděl, postupně navazují jeden na druhý. Teď už vidím, co je uvnitř budovy. Je to velká místnost nebo snad sál. Místo dveří je rozevřená měděná mříž. Také na zemi je podlaha z měděných desek. Okna tu nejsou, jen široké arkády nahoře. Jimi sem proudí jasné světlo bez stínů. Je tu mnoho soch a ještě jakýchsi věcí, ale ty jsem nedokázal rozeznat, nevidím je jasně. U stěny proti mřížím, na hlavní ose sálu, je nízká široká arkáda, přes ni je vidět husté vrcholky borovic a zářící nebe. U této arkády stojí bílá socha a vedle ní jakési stolky a nádoby … Bože můj, už to chápu! Je to sochařská dílna. Na shledanou, profesore!“
Ve sluchátku jen tiše prasklo. Hořel jsem netrpělivostí dozvědět se víc, podobně jako sám sochař. Uvědomoval jsem si mimořádnost jevu. Ale jako vědec jsem byl vycvičen k trpělivosti a mohl jsem se zabývat i jinými svými úkoly bez ohledu na to, že se telefon další dva večery neozval. Zvonek zazněl brzy ráno, když jsem právě začínal svůj pracovní den a žádné sdělení od Leonťjeva jsem nečekal. Sochař unaveně prosil, abych k němu ihned přijel, je-li to možné.
„Zdá se, že jsem skončil své putování po starém světě, ničemu nerozumím, profesore, a strašně se bojím…“ nedomluvil.
„Dobře, vynasnažím se, čekejte mě. Buď přijedu, nebo aspoň zavolám,“ souhlasil jsem spěšně.
Zajistil jsem si ráno volno a odjel jsem na Taganku a s potížemi jsem tam vyhledal pěkný nevelký domek s věžičkou. Stál na kopečku v zahradě, schované v ohybu ulice.
Zazvonil jsem a Leonťjev mě radostně vítal. Uvedl mě rychle do svého prostého pokoje, bez příznaků záměrného bohémského nepořádku, kterým se obyčejně lidé od umění chlubí.
Na okně visel tlustý koberec, takže tu byla tma. Svítila jen malá lampička, přikrytá modrou látkou, předměty se daly sotva rozeznat. Usmál jsem se, když jsem viděl, s jakou pečlivostí provedl všechny mé rady.
„Rozsviťte, prosím vás, vůbec nevidím!“
„Není-li to nutné, tak raději nerozsvítím,“ řekl můj pacient nesměle. „Bojím se, že mě to bude rozptylovat. Soustředit se znovu, na to bych už neměl sílu.“
Přirozeně jsem souhlasil. Leonťjev sňal z lampičky modrou látku, posadil mě na širokou pohovku a také si sedl. I při tom nejasném světle jsem viděl, jak je bledý, jak se mu propadly tváře a jak mu svítí oči.
„Tak vyprávějte,“ vybídl jsem ho, vzal jsem si cigaretu a upřel jsem na něj pohled.
Leonťjev se natáhl ke stolku, vzal odtud list papíru a podal mi ho. Velký arch byl pokryt nerovnými řádky neznámých znaků. Jakési křížky, háčky a osmičky, nepsané, spíše pečlivě kreslené, ve skupinách, které patrně tvořily slova. Měl jsem jakési představy o různých abecedách, starých i současných, ale něco podobného jsem dosud neviděl. Nahoře byly dva krátké řádky, zřejmě nadpis.
Dlouho jsem se díval na stránku neznámého písma a přitom mě postupně zachvacovala předtucha něčeho neobyčejného a velmi zajímavého, ten překrásný pocit, že jsem na prahu objevu, který odhalí neznámé věci, pocit tak dobře známý každému objeviteli. Pohlédl jsem na sochaře a viděl jsem, jak mě neustále pozoruje, dokonce pootevřel ústa a jeho tvář tím získala dětsky pozorný výraz.
„Porozuměl jste něčemu, profesore?“ rozechvěle se zeptal Leonťjev.
„Teď ještě ne,“ řekl jsem upřímně, „ale domnívám se, že po vašem vysvětlení pochopím.“
„Je to stále tentýž řetěz vidin. Vzpomínáte, jak jsem vám telefonoval, že jsem vstoupil dovnitř budovy? V průběhu rozhovoru s vámi jsem si uvědomil, že je to sochařská dílna nebo škola. Toto další spojení s mou prací mě překvapilo. Začal jsem ve svých vidinách sledovat určitou souvislou linii, jakýsi smysl, který jsem zřejmě měl uhodnout.