Sotva si je nasadili, mrak už byl u nich, zahalil je a naplnil celou Kouli. Zůstali zkoprněle stát na místě a neodvažovali se pohnout. Už neviděli nic. Nacházeli se na zlatém můstku, kterému chybělo zábradlí, a pod nimi bylo osm pater prázdnoty, zahalené neproniknutelnou prachovou mlhou.
„Klekněte si! Pomalu!“ řekl Hoover. „Na všechny čtyři!“ Ohmatávajíce okraje můstku, dostali se pomaličku do kulaté místnosti a pak ven z Koule. Jeden za druhým se vynořovali ven, odnášejíce si s sebou mračna prachu. Ze Zlaté šachty se kouřilo.
DVA muži ve skafandrech se spustili pro Higginsovo tělo.
Kněz celebroval pohřební obřad v kostele pod ledem. Kříž byl vysekaný v průhledné klenbě a otvíral se do nebe. Pak mrtvý Higgins absolvoval vzdušnou cestu do své rodné země po stejné trase, po jaké živý Higgins přiletěl do Antarktidy. Tisk oznámiclass="underline" „Prokletá Koule udeřila znovu.“
„Zabije hrobka na jižním pólu víc vědců, než hrobka Tutanchamonova?“
V restauraci v MPE 2 šly noviny, které sem dorazily posledním letadlem, z ruky do ruky. Leonovová s pohrdáním hleděla na titulek jednoho anglického týdeníku, který se ptaclass="underline" „Jaký vražedný fantóm stojí na stráži u Zlaté koule?“
„Kapitalistický tisk se zbláznil,“ poznamenala.
Hoover, který seděl naproti ní, si polil talíř kukuřice litrem smetany.
„Je všeobecně známo, že marxisti v nadpřirozené síly nevěří,“ řekl. „Ale jen počkejte, až vás nějaký duch přijde v noci polechtat na chodidlech…“
Bez žvýkání polkl lžíci kukuřice a pokračovaclass="underline"
„Vždyť něco přece Higginse přes tu zeď strčilo, nebo snad ne?“
„Vaše břicho do něj strčilo!.. Že se nestydíte nosit před sebou něco takového! Je to nejen zbytečné, ale také nebezpečné!“
Hoover jemně poklepal na svůj obvaz.
„Všechna moje inteligence je tady… Ale kdybych zhubnul, zesmutněl bych a taky zhloupnul jako všichni… Higginse je mi líto… Nechtěl bych umřít jako on a nevidět, co bude dál…“
Do Koule zavedli obrovský vzduchový rukáv, který vysával prach celý týden. To, co vycházelo na povrch, zachytávali do pytlů a prosívali. Získané vzorky pak posílali do laboratoří celého světa, které pracovaly pro Expedici.
Když už v pytlích nezůstávalo nic, čelní skupina znovu sestoupila do Koule. Reflektory svítily všemi směry a vzduch opět zprůhledněl. Promyšlené, lámavé světlo se ze všech stran odráželo a zaplavovalo zlatými odlesky abstraktní a nezvyklou architekturu.
Zřícení vnitřního světa přetrvalo všechno, co bylo ze zlata, jako například vnější stěny. Podlaha zůstala bez zdí, schodiště bez zábradlí, ochozy nevedly nikam, dveře se otvíraly do prázdna.
Uzavřené a visuté místnosti, propojené jedna s druhou, podepřené prolamovanými nosníky nebo opěrnými oblouky, lehkými, jako ptačí kůstky, tvořily zlatý skelet, neuvěřitelně krásný.
Uprostřed Koule byl sloup, který jí procházel odshora dolů. Byl to, nebo snad obsahoval nějaký ovládací stroj. U jeho úpatí se zvedala asi devítimetrová konstrukce, hermeticky uzavřená a tvarem připomínající vajíčko, obrácené špičkou nahoru.
Se sloupem byla, pravděpodobně spojená v jeden celek.
„Otevřeli jsme zrnko a tady je zárodek,“ řekla Leonovová.
Schodiště, jehož zlaté schody jako by držely ve vzduchu samy od sebe, vycházelo z místa, kde byly ve skořápce Koule dveře, klenulo se přes volný prostor jako architektův sen a vedlo k Vajíčku, kde asi ve třech čtvrtinách jeho výšky končilo. Logicky se dalo předpokládat, že právě tam musí být situován vchod.
Výzkumníci sestoupili přes můstky a visutá schodiště až k Vajíčku. Dveře našli tam, kde předpokládali. Byly vejcovitého tvaru, dole se trochu rozšiřovaly. Samozřejmě byly zavřené a nikde nebylo nic, čím by se daly otevřít. Ale netvořily s Vajíčkem jednolitý celek.
Ať na ně rukama tlačili, jak chtěli, dveře se neotevřely. Simon jako kluk vytáhl z kapsy zavírací nůž a pokusil se jeho střenku strčit do takřka neviditelné škvíry. Nůž po povrchu sklouzl a dovnitř se vůbec nedostal. Uzavření bylo dokonale hermetické.
Hoover vyndal svoje měděné kladívko a zaklepal na povrch. Podobně jako Koule, i Vajíčko znělo dutě.
Poslali pro Brivauxe, který sestoupil dolů se svým přístrojem. Linka ultrazvuku se nahrála na papír.
Signál vycházel z Vajíčka.
V KONFERENČNÍM sále sledovali vědci a novináři na TV obrazovce práci skupin uvnitř Koule. Tesaři ze Společnosti úkolů postavili můstky a podložili schodiště. Hoover a Lanson se spolu s několika elektrikáři zabývali dveřmi Vajíčka. Leonovová a Simon vylezli po žebříku ke zlatému sálu, který visel v prázdnu.
S nesmírnou opatrností strčila Leonovová do kovových dveří kulatého sálu. Pomalu se otevřely. Leonovová vstoupila dovnitř a ukročila stranou, aby nechala vejít Simona. Pak se oba otočili do sálu a rozhlédli se.
Sál byl spoře osvětlen jen odleskem světla, které sem padalo z otevřených dveří. A v tomto zlatém pološeru se nacházelo šest lidských bytostí.
Dvě stály a dívaly se, jak Leonovová a Simon vcházejí dovnitř. Ta vpravo je strnulým gestem zvala, aby se posadili na jakési vodorovné sedátko, kterému nebyly vidět nohy. Postava vlevo otvírala náruč jako k uvítacímu ceremoniálu.
Obě bytosti měly na sobě splývavé, široké, červené šaty, které dosahovaly až na zem, takže jim nebyly vidět nohy.
Hlavu jim pokrýval malý, červený baret. Jedna bytost měla hladké, tmavé vlasy, druhá světlé. Oběma jim splývaly až na ramena.
Za nimi seděli na bílé kožešině dva skoro nazí muži, s tvářemi obrácenými k sobě. Prsty levých rukou měly vzájemně propletené a pravé ruce se vztyčeným ukazováčkem zvedali nahoru. Snad to byla nějaká hra.
Leonovová na ně namířila svůj fotoaparát a zmáčkla spoušť.
Na zlomek sekundy byla celá scéna jasně ozářená dvojitým světlem laserového blesku. Simon měl čas jen tak tak si uvědomit přítomnost dalších dvou bytostí, když obraz na jeho sítnici zanikl.
A ve stejném okamžiku zaniklo i všechno kolem. Jako kdyby byl pro ně náraz světla příliš prudký, nejprve šaty a pak i sama podstata bytostí povolila, proměnila se v prach a odhalila jakýsi druh motorů a kovových konstrukcí. Potom se pomaličku rozplynuly i tyto kostry. V několika sekundách nezůstalo ze skupiny ve vířícím prachu nic než pár zlatých drátků, tu a tam přidržujících destičku, kroužek, pružinu…
Leonovová a Simon rychle vyběhli ven a zavřeli za sebou dveře před prachem, který naplnil celý sál. Cítili zklamání, jako kdyby se probudili uprostřed snu, o kterém člověk ví, že se už nikdy nevrátí.
Hoover stál na schodišti před dveřmi Vajíčka a informoval o postupu prací své skupiny. V Konferenčním sále se novináři dívali na obrazovku a dělali si poznámky.
„Prorazili jsme je!“ řekl. „Tady je díra…“
A jeho tlustý prst ukázal na dveře, v nichž zela černá díra, do níž by se tak akorát vešel.
„Ani ven, ani v obráceném směru tentokrát vzduch neunikal.
Rovnováha vnějšího a vnitřního tlaku nemůže být jenom hra náhody. Někde musí být zařízení, které ZNÁ vnější tlak a vyrovnává tlak uvnitř. Kde je? Jak funguje? Rádi byste to věděli? Já taky…“
Rochefoux promluvil do mikrofonu, který stál na stole Rady.
„Jak jsou dveře tlusté?“
„Sto devadesát dva milimetrů. Skládají se ze střídajících se vrstev kovu a nějakého dalšího materiálu, který vypadá jako tepelná izolace. Je tam aspoň padesát vrstev. Připomíná to listové těsto… Teď změříme vnitřní teplotu.“