Jeden z techniků strčil do díry dlouhou kovovou trubici, na vnější straně ukončenou stupnicí. Hoover se na ni podíval, najednou se zdálo, že ho to zaujalo a pak už z ní nespustil oči.
„Tak, děti… Klesá to! Klesá… Pořád… Pořád… Teď jsme na minus 80… minus 100… 120…“
Přestal vypočítávat čísla a údivem zapískal. Překladatelka zapískala do svých sedmnácti obvodů.
„Minus 180 stupňů!“ řekl Hooverův obraz v detailním záběru na obrazovce. „To je skoro teplota kapalného vzduchu!“
Luis Deville, zástupce Europressu, který kouřil černý doutník, dlouhý a tenký jako špageta, řekl svým krásným jihofrancouzským přízvukem:
„Páni! Vždyť to je mrazák! Najdeme tam zmrzlej hrášek…“ Hoover pokračovaclass="underline"
„Původně jsme chtěli strčit do díry ocelový háček a zatáhnout k sobě, abychom dveře otevřeli. Jenže v chladu, který uvnitř panuje, by se háček zlomil jako sirka. Musíme přijít na něco; jiného…“
To něco byly tři přísavné pneumatiky, široké jako talíře, připevněné na dveře a spojené lanem se zvedákem, který byl usazen v konstrukci železných nosníků, zapřených kolem Vajíčka.
Hoover začal otáčet volantem zvedáku.
V Konferenčním sále se jeden z novinářů zeptal Rochefouxe:
„Nebojíte se, že je tam nějaké destrukční zařízení?“
„Za dveřmi Koule žádné nebylo. Ověřili jsme si to, když jsme se dostali dovnitř. Není důvod, aby bylo tady.“
Výbor se v hojném počtu shromáždil kolem obrazovky, na níž i mohli mnohem lépe sledovat, co se děje, než kdyby byli sami dole. Sál byl plný a vládla v něm horečka nedočkavosti. I ti, kteří byli zaměstnáni jinde, se přibíhali podívat a pak se zas vraceli ke své práci.
Jen Leonovová to nahoře nemohla vydržet a přidala se k Hooverovi a jeho technikům. Simon byl s nimi, spolu s dvěma ošetřovatelkami, pro případ, kdyby došlo k nehodě.
Na obrazovce obrátil Hoover-obraz hlavu, ke svým kolegům!
„Otočil jsem volantem dvacetkrát,“ řekl. „To představuje i napětí deseti milimetrů. Dveře se ani nepohnuly. Když budu pokračovat, zdeformují se, nebo se roztrhnou. Mám pokračovat?“
„Přísavné pneumatiky se utrhnout nemůžou?“ zeptal se rumunský fyzik Ionescu.
„Spíš by vytrhly jižní pól,“ odpověděl Hoover-obraz.
„Ty dveře musíme tak či onak otevřít,“ řekl Rochefoux.
Otočil se k ostatním členům Výboru.
„Co si o tom myslíte? Budeme hlasovat?“
„Musíme pokračovat,“ řekl Shanga a zvedl ruku.
Všechny ruce se zvedly.
Rochefoux promluvil k obrazu:
„Pusť se do toho, Joe,“ řekl.
„O. K.,“ odpověděl Hoover.
Položil obě ruce na volant tahače.
V televizní kabině zapnul Lanson vysílání. Za skleněnou, zvukotěsnou příčkou začal jeden německý novinář komentovat přímý, přenos.
Na tribuně pro tisk vstal Luis Deville.
„Můžu se na něco zeptat pana Hoovera?“ otázal se.
„Pojďte sem,“ řekl Rochefoux.
Deville vystoupil na tribunu a naklonil se k přímému mikrofonu.
„Pane Hoovere, slyšíte mě?“
Hooverova hlava na obrazovce kývla, že ano.
„Dobrá,“ řekl Deville. „Udělali jste díru do ledu a našli jste zrnko. Udělali jste díru do zrnka a našli jste vajíčko. Co podle vás najdete ve vajíčku?“
Hooverovi se na tlusté tváři objevil šarmantní úsměv.
„Nuts!“ řekl.
Což Překladatelka, po zaváhání, které trvalo jen zlomeček sekundy, přeložila do francouzských mikrofonů jako:
„Clous?“
Člověk se nemá moc vyptávat elektronického mozku. Aby uchoval představu něčeho kulatého, lidský mozek by možná přeložil „prunes.“
Deville se vrátil na své místo a spokojeně si zamnul ruce. Už měl pro dnešek o čem psát, i kdyby…
„Pozor,“ řekl Hoover. „Myslím, že…“
Ve vysílači zazněl náhle zvuk, jako když se trhá hromada látky. V dolní části dveří se objevila tmavá škvíra.
„Dole se to otvírá,“ křikl Hoover. „Sundejte jedničku a dvojku! Rychle!“
Obě horní přísavné pneumatiky, naplněné vzduchem, splaskly a zůstaly viset na laně. Dveře teď držely jen na té dolní. Hoover otáčel volantem co nejrychleji. Zazněl disharmonický tón, jako kdyby všechny struny u klavíru jedna po druhé praskly. A pak už dveře povolily.
Po několika minutách se otevřely. Leonovová a Simon si oblékli kombinézy. Původně byly určeny kosmonautům, protože pouze takový oděv mohl chránit člověka před chladem, který panoval ve Vajíčku. Poslali je sem z Rockefeler Station, odkud se realizovaly lety na Měsíc. Očekávala se další zásilka kombinéz z Ruska a z Evropy. Ale pro tuhle chvíli měli k dispozici jen tyhle dvě. Hoover se musel smířit s tím, že se dovnitř nedostane. Poprvé od chvíle, kdy jeho váha překročila 100 kg, litoval, že je tak tlustý. Byl to on, kdo otevřel dveře. Navlékl si azbestové rukavice, strčil ruce do škvíry nad okrajem posledního schodu a zatáhl k sobě. Dveře se zvedly jako víko.
VEŠEL jsem dovnitř a uviděl jsem Tě.
Okamžitě mě popadla divoká a smrtelná chuť vyhnat a zničit všechny, kteří byli za mnou, za dveřmi, v Kouli, nahoře na povrchu, před televizními obrazovkami na celém světě a čekali, až se dovědí a uvidí. A kteří uvidí Tebe, jako jsem tě viděl já.
A přesto jsem si zároveň přál, aby tě spatřili. Přál jsem si, aby se celý svět dověděl, jak jsi nádherně, neuvěřitelně, nepředstavitelně krásná.
Přál jsem si ukázat tě světu na zlomek sekundy a pak se s tebou sám zavřít a až na věčnost se na tebe dívat.
Z VAJÍČKA vycházelo modré světlo. Simon vstoupil první a vůbec nemusel rozsvěcovat svou svítilnu. Vnější schodiště pokračovalo dovnitř a zdálo se, jako by se v modrém světle zastavilo.
Poslední chody se černě leskly a končily asi uprostřed Vajíčka. Pod nimi byl v prázdnu zavěšen velký, horizontální, kovový kruh.
Světlo vycházelo z něj. Bylo to spíš jakési světélkování, které stačilo na to, aby ozářilo kolem seřazené přístroje, jejichž tvary byly velmi zvláštní a neznámé. Spojovaly je tyče a dráty a všechno se nějakým způsobem obracelo ke kovovému kruhu, jako by od něj cosi přijímalo.
Velký modrý kruh se otáčel. Visel ve vzduchu, nic ho nedrželo, ničeho se nedotýkal. Kolem se nehýbalo nic. Kruh se otáčel. Ale byl tak hladký a jeho pohyb byl tak dokonale pravidelný, že Simon nebyl schopen rozeznat, otáčí-li se rychle nebo pomalu.
Venku rozsvítil Lanson, který sem sestoupil z Konferenčního sálu, aby si pohlídal kamery, reflektor. Jeho tisíc wattů pohltilo modré světélkování, v jeho světle zmizela tajemná mechanika a na jejím místě se objevila průhledná deska, která odrážela světlo reflektoru, takže se pod ní nedalo nic rozeznat.
Simon pořád stál na schodišti, pět schodů nad průhledným povrchem, a Leonovová byla dva schody pod ním. Oba se přestali dívat na povrch pod svýma nohama, zvedli hlavy a spatřili, co se nachází před nimi.
Vršek Vajíčka vytvářel jakousi kopulovitou místnost. Na zemi, naproti schodišti, se zvedaly dva zlaté podstavce protáhlého tvaru.
Na každém z nich byl blok z průhledného materiálu, podobajícímu se extrémně světlému ledu. A v každém z těchto bloků ležela lidská bytost, s nohama otočenýma ke dveřím.