Vlevo žena, vpravo muž. O jejich pohlaví nebyly žádné pochybnosti, protože oba byli nazí. Mužův pohlavní úd byl vztyčený jako letadlo, chystající se k odletu. Jeho levá ruka, sevřená v pěst, spočívala na hrudi. Pravá ruka s nataženým palcem se šikmo zvedala vzhůru, ve stejném gestu jako u hráčů z kulatého sálu.
Žena měla nohy u sebe. Její ruce s otevřenými dlaněmi ležely na sobě a spočívaly na břiše. Její ňadra byla obrazem ženské dokonalosti a jejich tvar byl vykroužen v nádherné křivce pokožky. Její boky připomínaly milovanou dunu písečného větru, který ji po staletí uhlazoval. Stehna měla oblá a dlouhá a ani dech mušky by mezi ně nepronikl. Diskrétní hnízdo pohlaví bylo kadeřavé a nazlátlé. Od hlavy k patám, podobné květině, bylo její tělo dokonalou harmonií, jejíž každá nota, zázračně přesná, souzněla s notou následující a se všemi ostatními.
Její tvář nebyla vidět. Podobně jako u muže, i její obličej byl až po bradu zakryt zlatou maskou, na níž byly stylizované rysy dokonalé krásy.
Průhledný materiál, který je obklopoval, byl tak studený, že vzduch se v kontaktu s ním proměňoval v kapky tekutiny, které stékaly dolů. Zdobily oba bloky krajkou, která tančila, trhala se, kapala a vypařovala se ještě dřív, než se dotkla země. Muž a žena tak leželi v ozdobené schránce měnícího se světla a navzdory své nahotě byli oblečeni do nádherné nevinnosti. Jejich hebká a matná pokožka měla barvu teplého dřeva.
Mužovo tělo sice nebylo tak dokonalé jako ženino, ale i tak vzbuzovalo dojem ještě nikdy neviděného, úžasného mládí. Nebylo to jen mládí muže a ženy, ale bylo to mládí člověka jako takového. Tyto dvě bytosti byly nové, uchované ve své nedotčenosti od dětství lidstva.
Simon před sebe pomalu natáhl ruku.
A mezi všemi muži, kteří se v tu chvíli dívali na televizi a viděli obraz této ženy, její něžná, plná ramena, oblé paže, tisknoucí ve své kolébce ovoce ňader, křivku boků, v nichž přebývali, absolutní krása Stvoření, kolik z nich by zabránilo své ruce, aby se nenatáhla k doteku?
A mezi všemi, ženami, které hleděly na obraz tohoto muže, kolik jich pocítilo palčivou touhu lehnout si k němu, obejmout hol a spolu s ním zemřít?
Na celém světě nastal okamžik úžasu a ticha. Dokonce i děti a starci se odmlčeli. Pak přenos ze čtverce 612 skončil a život se vrátil do svých kolejí, jen trochu víc nervóznější, trochu víc hořký. Lidstvo se hlučně pokusilo zapomenout na to, co právě pochopilo: jak je slabé a unavené i ve svých nejhezčích dětech.
Leonovová zavřela oči a v masce zatřásla hlavou. Když opět otevřela víčka, snažila se nedívat směrem k bloku, v němž ležel muž. Sestoupila dolů a strčila do Simona kolenem.
Z příruční tašky vyndala malý přístroj, udělala pár kroků a přiložila ho k bloku, v němž spočívala žena. Zůstal na něm viset. Leonovová se podívala na stupnici a neutrálním hlasem řekla do mikrofonu, který byl v kukle:
„Na povrchu bloku je teplota minus 272 stupňů.“
Mezi vědci, shromážděnými v Konferenčním sále, nastalo vzrušení. Byla to skoro absolutní nula.
Luis Deville zapomněl na svůj mikrofon a křičel svou otázku přes celý sáclass="underline"
„Můžete se zeptat doktora Simona, jestli jako lékař může, posoudit, zda ti dva uvnitř žijí?“
„Nezůstávejte v blízkosti bloku!“ řekl Hooverův hlas, překládaný do přijímačů Simona a Leonovové. „Ustupte! Ještě dál! Vaše kombinézy nejsou konstruovány pro podobné nízké teploty!..“
Ustoupili až na začátek schodiště. Simonovi předali Devillovu otázku. Tu samou otázku si s obavami kladl už chvíli i on sám. Nejdřív vůbec nepochybovaclass="underline" ta žena žije, musí žít… Ale to byla jenom touha, nikoliv přesvědčční. Teď hledal objektivní důvody pro a proti. Říkal je nahlas do mikrofonu, ale spíš jen proto, aby odpověděl sám sobě.
„Byli určitě naživu, když je zmrazili. Dokazuje to mužův stav.“
Natáhl ruku v kombinéze směrem k mužovu vztyčenému pohlaví.
„Tohle je fenomén, který už bylo možno pozorovat, u některých oběšenců. Je to následek prudkého překrvení a odklonu krevního oběhu směrem k dolní části těla. Odtud zřejmě pochází legenda o zázračném kořenu mandragory, která má tvar lidského těla a roste pod šibenicemi, ze země, jež je pohnojená spermatem oběšenců. Tady to vypadá, že se analogické překrvení dostavuje i během rychlého podchlazení. K tomu mohlo dojít jen v živém těle. Ale je možné, že krátce nato následovala smrt. A dokonce i v tom případě, že obě bytosti byly ve stavu přerušení života, který se dal obnovit rozmrazením, jak můžeme vědět, co se s nimi stalo po 900 000 letech?“
Reproduktor, umístěný v Konferenčním sále, který přenášel Simonův hlas, prozrazoval v jeho posledních slovech obavu a odmlčel se.
Japonský fyzik Hoi-To, sedící u stolu Výboru poznamenaclass="underline"
„Musíme zjistit, jakou mají teplotu. Naší civilizaci se nikdy nepodařilo dosáhnout absolutní nuly. Ale zdá se, že tito lidé disponovali vyšší technikou. Možná se jim to podařilo… Absolutní nula znamená totální neschopnost pohybu molekul.“
„To znamená, že nemůže dojít k žádným chemickým změnám.
K žádné transformaci, byť i té nejnepatrnější… Protože smrt je transformace. Jestliže uvnitř těch bloků panuje absolutní nula, ten muž a ta žena se nacházejí přesně v tom stavu, v jakém byli zmrazeni. Takhle by mohli zůstat věčně.“
„Existuje jednoduchý způsob, jak zjistit, jestli jsou živí nebo mrtví,“ řekl Simonův hlas v reproduktoru. „A jako lékař se domnívám, že je to naše Povinnost: musíme se pokusit je oživit…“
VZRUŠENÍ na celém světě bylo značné. Noviny křičely v palcových titulcích: „Probuďte je!“ nebo naopak „Nechte je spát!“
Podle jedněch bylo nezbytně nutné pokusit se je navrátit životu, podle druhých absolutně neexistovalo právo porušit mír, v němž odpočívali po neskutečně dlouhou řádku let.
Na žádost panamského delegáta bylo svoláno valné shromáždění OSN, aby se o tomto problému poradilo.
Do čtverce 612 došly nové vesmírné kombinézy, ale žádná neměla Hooverovu velikost. Objednal si tedy jednu na míru a zatím bezmocně a vztekle asistoval z horní části schodiště práci svých kolegů, kteří se s roztaženýma nohama a neohebnýma rukama nemotorně pohybovali ve Vajíčku. Vlhkost, která panovala v Kouli, se dostala do Vajíčka a v něm se okamžitě srážela v mlhu, složenou ze sotva rozeznatelných vloček. Na veškerém povrchu vnitřních stěn se vytvořila námraza a vrstva prachového, sypkého sněhu pokrývala zem.
Lidé, kteří pracovali ve Vajíčku, se v něm mohli i přes kombinézy zdržovat jen velmi krátkou dobu, což ztěžovalo postup výzkumu. Zatím se jim podařilo analyzovat průhledný materiál, který halil obě bytosti. Bylo to pevné hélium, tedy prvek, který se nejen nikdy nepodařilo fyzikům získat, ale o němž dokonce všichni věřili, že teoreticky nemůže existovat.
Ledová mlha, která naplňovala Vajíčko, částečně skrývala nahotu muže a ženy před pohledy pracovních skupin, které pracovaly v jejich blízkosti.
Jako kdyby se za touto stěnou odlučovali, jako kdyby znovu získávali odstup a vzdalovali se do hlubin času, daleko od lidí, kteří se s nimi chtěli spojit.
Ale svět na ně nezapomínal.
Nejvíc se ozývali paleontologové. To, co bylo na pólu nalezeno, nemohla být PRAVDA. Anebo se mýlily laboratoře, které prováděly výzkumy, aby mohly nález přesně datovat. Zkoumaly kal z rozpadlých zřícenin, zlaté úlomky, prach z Koule. Všemi známými metodami se snažily stanovit jejich stáří. Více než sto laboratoří všech kontinentů realizovalo více než sto měření, získalo více než 10 000 výsledků, které potvrzovaly 900 000 let jako přibližné stáří polárního objevu.