„Ale… Ale… nesmíme zapomínat na obavy Pakistánu, a proto se Francie rozhodla zabránit, aby byl objev jakkoliv zneužit. Pro oživení není vybavena jen Kolumbijská univerzita nebo Akademgorodok. Podobné specialisty je možné najít v Jugoslávii, Holandsku, Indii a nesmí se zapomínat ani na Arabskou univerzitu a na velmi kompetentní tým doktora Lebeaua z nemocnice Vaugirard v Paříži. Francie neodmítá účast amerického nebo ruského vědeckého týmu. Žádá jen, aby výběr provedlo celé Valné shromáždění a aby o něm rozhodlo hlasováním…“
Americký delegát se k tomuto návrhu okamžitě připojil. Aby kandidáti měli dostatek času se představit, požádalo odročení jednání na zítřek. Odročení bylo schváleno.
Okamžitě byla zahájena tajná jednání a dohadování.
Pro jednou TV teď fungovala opačným směrem. Satelit Trio vyslal z éteru k televizní stanici v MPE 1 obrazy ze zasedání OSN.
Vědci, kteří nebyli zaneprázdněni nějakou důležitější prací, sledovali jednání v Konferenčním sále za přítomnosti novinářů. Když přenos skončil, Hoover palcem vypnul velkou obrazovku a s úšklebkem ve tváři se podíval na své kolegy.
„Myslím,“ řekl, „že my se taky musíme poradit.“
Poprosil novináře, aby odešli a vysílačkou zavolal všechny vědce, techniky, řemeslníky a dělníky, aby se okamžitě shromáždili v Konferenčním sále.
Nazítří, ve chvíli, kdy se otvírala schůze Valného shromáždění OSN, bylo předsedovi předáno komuniké ze čtverce 612.
Ve stejném okamžiku ho začaly vysílat všechny mezinárodní komunikační prostředky.
Jeho text byl následující:
„My, členové Mezinárodní polární expedice jsme se jednohlasně rozhodli, že:
1. Upíráme právo všem národům, ať už jsou bohaté nebo chudé, požadovat pro své obohacení i ten nejmenší fragment zlata z Koule a jejích doplňků.
2. Navrhujeme, pokud to bude lidstvu prospěšné, aby byla vytvořena mezinárodní měna a zaručena tímto zlatem, za podmínky, že zůstane tam, kde je. Přihlížíme k tomu, že bude stejně užitečné pod kilometrem ledu, jako ve sklepích Mezinárodní banky.
3. Nepřiznáváme OSN jako politické organizaci právo rozhodovat — z hlediska lékařského a vědeckého — o osudu hibernovaného páru.
4. Nesvěříme tento pár žádnému národu zvlášť.
5. Dáváme k dispozici lidstvu veškerý souhrn vědeckých informací, nebo informací z jiných oblastí, které Expedice získá.
Zveme Forstera z Kolumbijské univerzity, Mojsejeva z Akademgorodku, Zabrece z Bělehradu, Van Houckena z Holandska, Hamana z Bejrútu a Lebeaua z Paříže, aby se okamžitě připojili k Expedici se vším potřebným vybavením pro oživovací proces.“
Bylo to, jako kdyby někdo šlápl do mraveniště OSN. Okna skleněného paláce se třásla až do posledního patra. Pakistánský delegát jménem všech hladovějících dětí vypálil vědcům potupný cejch za jejich pýchu, protože se chtějí povýšit nad lidstvo a sami se z něj vylučují. Mluvil o „diktatuře mozků“ a oznámil, že je to nepřijatelné a požádal o sankce.
Po vzrušené diskusi Valné shromáždění odhlasovalo okamžité nasazení bojových sil OSN tzv. Modrých baretů ve čtverci 612, aby jménem OSN zabraly vše, co se tam nachází.
O dvě hodiny později TV vysílač MPE 1 požádal o uvolnění mezinárodního kanálu a jeho žádosti bylo vyhověno. Všechny TV, ať už soukromé nebo státní, přerušily vysílání a okamžitě přepojily do Antarktidy. Na obrazovkách se objevila Hooverova tvář. Tvář tlustého člověka, která byla připravena kdykoliv se usmívat, ať byly emoce, které chtěla vyjádřit, jakékoliv. Ale vážnost jeho pohledu dala okamžitě zapomenout na jeho růžové tváře a na rusé vlasy, přičísnuté rukou. Řekclass="underline"
„Jsme otřeseni. Otřeseni, ale rozhodnuti!“ Otočil se doprava a pak doleva a dal znamení. Kamera ujela dozadu, aby mohla zabrat celek. Na obrazovce se objevili Leonovová, Rochefoux, Shanga a Lao Tchang. Postavili se Hooverovi po boku, dodávajíce mu jistotu svou přítomností. A za nimi se ve světle reflektorů objevily tváře vědců všech oborů a všech národností, kteří už několik měsíců bojovali s ledem, aby mu vyrvali jeho tajemství. Hoover pokračovaclass="underline"
„Vidíte, jsme tady všichni. A všichni jsme rozhodnuti. Nikdy nedovolíme, aby se nějaká soukromá, národní nebo mezinárodní organizace ve jménu chtivosti zmocnila toho, na čem možná záleží prospěch a štěstí lidí ode dneška až do budoucnosti. Všech lidí, nejen některých, z té či oné kategorie.
Nedůvěřujeme OSN. Nemáme důvěru v Modré barety. Jestliže se pokusí uskutečnit výsadek ve čtverci 612, dopravíme do Šachty atomový reaktor a necháme ho vybuchnout…“
Chvilku zůstal bez pohybu, tichý, aby nechal divákům čas uvědomit si rozsah takového rozhodnutí. Pak ustoupil a předal slovo Leonovové.
Třásla se jí brada. Otevřela ústa, ale nemohla promluvit. Velká Hooverova ruka se jí položila na rameno. Leonovová zavřela oči, zhluboka se nadechla a trochu se uklidnila.
„Chceme tady pracovat pro lidi:“ řekla. „Je snadné nám v tom zabránit. Nemáme ani jeden šroubek, ani drobeček chleba, který by nám sem neposlala nějaká země. Stačí nám přerušit zásobování.
Nebo prostě projevit zlou vůli. Náš úspěch byl až do dnešního dne výsledkem koncentrovaného úsilí a nezaujatosti států. Je třeba v tomto úsilí pokračovat se stejnou intenzitou. Vy, kteří nás posloucháte, tím můžete jen získat. Já se neobracím k vládám a politikům. Obracím se na muže, na ženy, na všechny lidi. Napište hlavám svých států, ministrům, sovětům. Napište okamžitě, napište všichni! Ještě můžete všechno zachránit!“ Potila se. Kamera ji zabírala zblízka. Bylo vidět, jak se jí na obličeji perlí pot.
Na obrazovce se objevila ruka a podala jí papírový kapesník.
Vzala si ho a osušila si jím čelo a nos. Pak pokračovala:
„Jestli se budeme muset bránit, nevzdáme se. Neumíme si představit následky takového rozhodnutí, které/J)y mohly uvrhnout svět do nenapravitelného neštěstí. Ale jestli budeme přinuceni odejít, nenecháme za sebou nic.“ Otočila se a přitiskla si kapesník k očím. Plakala.
Takřka všude, kde byla televize státním monopolem, bylo vysílání výzvy vědců před koncem přerušeno. Ale během následujících dvanácti hodin TV vysílač MPE 1 nepřestal bombardovat satelit Trio nahranými projevy Hoovera a Leonovové. A Trio, vědecký objekt, dokonale prostý jakéhokoliv názoru je předával dvanáct hodin svým souputníkům, kteří obklopovali celou zeměkouli. Téměř dvě třetiny těchto satelitů vysílaly tak silně, že mohly být zachycovány soukromými přijímači. Pokaždé, když přenos začal, Překladatelka ho překládala do různých jazyků.
A na konci se vždycky objevil obraz obou bytostí z minulosti, v celé jejich kráse a nepohnutém čekání, tak, jak je televize ukázala poprvé.
Vysílání překrylo ostatní programy, způsobilo zmatek a skončilo tím, že se rozpadlo a že bylo pochopeno těmi, kteří ho chtěli pochopit.
Za necelých šestnáct hodin, které pak následovaly, všechny poštovní úřady světa byly doslova ucpány. V těch nejmenších vesničkách, a bylo jedno, jestli v Auvergne nebo v Belučistánu, poštovní schránky přetékaly dopisy. Když poštovní centra shromáždila poštovní pytle, třídicí sály se naplnily až po střechy.
Směrem dolů po poštovním žebříčku byla záplava úplná. Státní úřady a soukromé organizace odmítly poštu přepravovat. Ale nebylo nutné dopisy číst. Jejich počet vypovídalo jejich obsahu.