„Už podruhé vysíláme dokument, který jsme dostali ze čtverce 612. Je to určitě nejdůležitější zpráva dnešního dne…“
Praskání. Ticho. Do sklepa vstoupilo nebe s neuvěřitelně vzdáleným šelestem spousty bosých nohou, jdoucích nocí, ozvěna hvězd…
Potom Hooverův hlas. Udýchaný. Možná astma. Nebo srdce příliš obalené tukem a vzrušením.
„Tady MPE, čtverec 612. Hoover speeking. Jsem šťastný… velmi šťastný, že vám mohu přečíst komuniké, které jsem dostal z operačního sálu: Proces oživování na ženském objektu pokračuje normálně. Dnes, 17. listopadu ve 14.52 místního času začalo srdce mladé ženy znovu bít…“
Sklep explodoval řevem. Ale Yuniho hlas v sonorizátoru byl k hlasitější:
„Mlčte! Jste banda blbců! Copak to nechápete? Poslouchejte!“
Poslechli. Poslechli hlas, jako by to byla hudba. Bylo to silnější. Ticho. Hooverův hlas:
„… první údery srdce této ženy byly natočeny. Ozvaly se poprvé po 900 000 letech. Poslechněte si je!“
Tentokrát šest tisíc mladých lidí mlčelo. Yuni zavřel oči. Tvář mu zářila. Ve sluchátkách slyšeclass="underline"
Ticho.
Tlumený zvuk: Bum… Jediný.
Ticho… Ticho… Ticho…
Bum…
Ticho… Ticho…
Bum…
Bum… Bum…
Bum… Bum… Bum, bum, bum…
Bubeník orchestru tiše odpověděl v kontrapunktu nohou. Pak přidal prsty. Yuni smíchal zvuk orchestru a rádiové vlny. K bušení bubnu a srdce se přidal kontrabas. Klarinet vykřikl dlooooouhou notou a pustil se do veselé improvizace. Šest elektrických kytar a dvanáct houslí s ocelovými strunami se odvázalo. Rytmus udeřil do sálu. Yuni vykřikl jako z minaretu: „She's awaaaake!“
Bum! Bum! Bum! Šest tisíc lidí zazpívalo:
„She's awake!.. She' s awake!“
Šest tisíc lidí zpívalo a tančilo v rytmu srdce, které se právě narodilo.
A tak se narodil wake — tanec probuzení. Ať ti, kteří chtějí tančit, tančí! Ať ti, kteří se chtějí probudit, ať se probudí!
NE, ONA se ještě neprobudila. Její oblá víčka zůstávala pořád sklopená nad nekonečným spánkem. Ale její srdce s klidnou sebejistotou tlouklo, plíce klidně dýchaly a teplota pomalu stoupala směrem k životu.
„Pozor!“ řekl Lebeau, nakloněný nad encefalografem. „Nepravidelný puls… Něco se jí zdá!“
Něco se jí zdálo! Sen ji doprovodil, schoulený, zmrzlý kdesi v její hlavě a teď se ohřál a začal rozkvétat. V jakých úžasných obrazech? Růžových, nebo černých? Byl to sen, nebo noční můra? Srdeční puls náhle stoupl z 30 na 45, krevní tlak se zvýšil, dýchání se zrychlilo a stalo se nepravidelným, teplota vystoupila na 36 stupňů.
„Pozor!“ řekl Lebeau. „Puls těsně před probuzením. Probudí se! Probouzí se! Sundejte kyslíkovou masku!“
Simon sundal inhalátor a podal ho jedné ošetřovatelce. Ženina víčka se zachvěla. Na jejich spodním okraji se objevila černá škvírka.
„Bude z nás mít strach!“ řekl Simon.
Strhl si chirurgickou masku, která mu zakrývala dolní část obličeje. Všichni ostatní ho napodobili.
Víčka se pomaličku zvedla. Objevily se neuvěřitelně velké oči.
Bělmo bylo velmi světlé, velmi čisté. Panenka široká, trochu zastíněná horním víčkem. Její barva byla barvou letního nočního nebe, posetého zlatými tečkami.
Oči hleděly bez pohybu na strop a určitě neviděly nic. Potom jakoby něco cvaklo, obočí se svraštilo, oči se pohnuly, zahleděly se a uviděly. Nejprve Simona, pak Mojsejeva, Lebeaua, ošetřovatelky, všechny. V ženině obličeji se objevil výraz úžasu. Pokusila se promluvit, otevřít ústa, ale nedokázala poručit svalům jazyka a krku. Vydala zvuk podobný chrapotu. Vyvinula nesmírné úsilí, aby aspoň trochu zvedla hlavu a aby se mohla rozhlédnout. Nechápala kde je, měla strach a nikdo jí v tuto chvíli nemohl pomoci. Mojsejev se na ni usmál, Simon se roztřásl vzrušením a Lebeau na ni začal velmi pomalu mluvit. Zarecitoval jí dva verše z Racina, ta nejharmoničtější slova, která se kdy v jakém jazyce zformovala: „Ariane, ma soeur, de quelle amour blessée…“
Byla to píseň slov, dokonala a utišující. Ale žena neposlouchala. Bylo vidět, jak ji zaplavuje hrůza. Ještě jednou se pokusila promluvit, ale bezvýsledně. Začala se jí třást brada. Zavřela víčka a hlava se jí zvrátila dozadu.
„Kyslík!“ přikázal Lebeau. „Tep?“
„Pravidelný. 52…,“ řekl muž ve žlutém.
„Omdlela,“ řekl Van Houcke. „Vyděsili jsme ji. Ale co čekala, že najde.“
„Umíte si představit vaši dceru, kdyby usnula a probudila se uprostřed kmene papuánských kouzelníků?“ zeptal se Forster.
Lékaři se dohodli, že využijí její mdloby, aby ji dopravili na povrch, kde pro ni byl připraven mnohem pohodlnější sál na ošetřovně. Zabalili ji do jakéhosi průsvitného, plastického kokonu s dvojitou izolační stěnou, do kterého byl vháněn vzduch pomocí pumpy. A čtyři muži ji odnesli k výtahu.
Všichni fotografové opustili Konferenční sál a vyběhli jí naproti. Novináři už stáli ve svých radiokabinách a telegrafovali na všechny světové strany, aby sdělili, co viděli i co neviděli.
Velká obrazovka ukazovala muže ve žlutém, jak si sundávají masky a odkládají přístroje. Lanson kameru vypnul a vysílání přepojil na jinou, která byla ve Vajíčku.
Leonovová náhle vstala.
„Podívejte se!“ zvolala a ukázala prstem na obrazovku. „Pane Lansone, zaměřte kameru na pravý podstavec!“
Obraz prázdného podstavce za lehkým závojem mlhy poskočil, zvětšil se a zaostřil. Bylo vidět, že jedna jeho strana chybí. Celá vodorovná stěna zajela do země a odhalila cosi jako kovové poličky, na nichž ležely předměty neznámých tvarů.
OPERAČNÍ sál byl prázdný a na ženině místě ležely na oživovacím stole předměty, nalezené v podstavci. Měly normální teplotu. Byla to „zavazadla'' spící cestovatelky.
Kolem stolu už nestáli lékaři, ale vědci, kteří se mohli díky svým specializacím pokusit pochopit funkci a použití těchto předmětů.
Leonovová vzala velmi opatrně do rukou něco, co se podobalo složeným šatům a rozložila to. Byl to čtverec něčeho, co nebyl ani papír ani látka. Mělo to oranžovou barvu se žlutými a červenými motivy. Absolutní chlad to dokonale konzervoval. Bylo to pružné, lehké, splývavé a zdálo se to být pevné. Podobných věcí tam bylo víc, lišily se jen barvami a velikostí. Nemělo to ani rukávy, ani nějaký otvor, ani knoflíky, ani špendlíky, ani nic na přivázání, prostě absolutně žádný prostředek, aby si to člověk mohl obléknout nebo si to nějak na sebe připevnit.
Vědci všechno zvážili, změřili, vyfotografovali, odebrali mikroskopické vzorky pro podrobnou analýzu a přešli k dalšímu předmětu.
Byla to krychle se zaoblenými rohy, s hranou dlouhou 22 cm. Na jedné z jejích stran byla dutá trubice, natažená v diagonále. Celé to bylo kompaktní, z pevného, lehkého, světlounce šedého materiálu. Fyzik Hoi-To vzal krychli do ruky, dlouze si ji prohlížel a pak se rozhlédl po ostatních předmětech.
Byla mezi nimi krabice bez víka, v níž byly srovnány osmihranné tyčinky různých barev. Hoi-To jednu vzal a zastrčil ji do duté trubice na krychli. Okamžitě se rozsvítila.
A vzdychla…
Hoi-To se pousmál. Jeho jemné ruce položily krychli na bílý stůl.
A předmět najednou promluvil. Ženský hlas cosi potichu říkal v neznámém jazyce. Začala hrát hudba, podobající se dechu větru v lese plném ptáků, doprovázeném zvukem harfy. A na vnitřní straně krychle, jako by byl promítaný zevnitř, se objevil obraz mluvící ženy. Podobala se té, kterou našli ve Vajíčku, ale nebyla to ona. Usmála se a její obličej vystřídal obraz zvláštního květu, který se rozplynul do pulsující barvy. Hlas ženy mluvil dál. Nebyla to píseň, nebyla to báseň, bylo to najednou jedno i druhé, bylo to prosté a přirozené, jako zurčení potoka nebo deště. A všechny stěny krychle se začaly rozsvěcovat, najednou nebo každá zvlášť a objevovaly se na nich obrazy — ruka, květ, pohlaví, pták, ňadro, obličej, předmět, který měnil tvar a barvu, tvar bez konkrétního předmětu, barva bez tvaru.