Všichni se dívali, poslouchali a na všechny to působilo. Bylo to neznámé, nečekané a hluboce se jich to dotýkalo, bylo to osobní, jako kdyby byl tento celek obrazů a zvuků zkomponován pro každého. jednotlivě, podle jeho tajných a hlubokých přání, navzdory všem bariérám a konvencím.
Hoover potřásl hlavou a odkašlal si.
„Zvláštní tranzistor,“ řekl. „Zastavte to.“
Hoi-To vytáhl z krychle tyčinku. Krychle zmlkla a zhasla.
Žena byla na ošetřovně, v pokoji, zahřátém na 30 stupňů.
Ležela opět nahá na úzké posteli.
Dva maséři jí masírovali svaly stehen. Jeden masíroval svaly čelistí. Ošetřovatelka jí přejížděla po krku infračerveným zářičem.
Van Houcke jí jemně hnětl břišní stěnu. Lékaři, ošetřovatelky a technici se v přetopeném pokoji potili. Ženiny prodlužující se mdloby je znervózňovaly. Dívali se, čekali a polohlasem si vyměňovali názory. Simon pohlédl na ženu, pak se podíval na ty, kteří ji obklopovali a dotýkali se jí. Sevřel ruce v pěst a stiskl zuby.
„Svaly reagují,“ řekl Van Houcke. „Jako kdyby byla při vědomí…“
Mojsejev přistoupil k čelu postele, sklonil se k ženě, nadzvedl jí jedno víčko, pak druhé…
„Je při vědomí“ oznámil. „Zavírá oči z vlastní vůle… Už není ani v bezvědomí, ani nespí.“
„Tak proč zavírá oči?“ zeptal se Forster.
Simon vybuchclass="underline"
„Protože se bojí! Jestli chcete, aby přestala mít strach, přestaňte se k ní chovat jako k pokusnému králíkovi!“ Gestem zametl pět lidí, shromážděných kolem postele. „Běžte pryč. Dejte jí pokoj!“ řekl.
Van Houcke začal protestovat. Lebeau řekclass="underline"
„Možná má pravdu… Dva roky pracoval s Périerem a věnoval se psychoterapii… Teď je možná kvalifikovanější než my… Běžte!
Všechno to sundejte!“ Mojsejev sundal elektrody encefalografu. Ošetřovatelky odstranily s těla zbývající dráty, které ženu omotávaly jako kořist v pavučině. Simon vzal prostěradlo, shrnuté v nohách postele, a jemně jím zakryl ženu až po bradu, nechávaje jí paže volné.
Na prostředníčku pravé ruky měla velký zlatý prsten, jehož kámen měl tvar jehlanu. Simon vzal do dlaní její druhou ruku a podržel ji, jako člověk drží ptáčka, kterého chce ohřát.
Lebeau nechal potichu odejít ošetřovatelky, maséry a techniky.
Pak si přisunul židli ke zdi, posadil se na ni a ukázal ostatním lékařům, aby udělali totéž. Van Houcke pokrčil rameny a odešel.
Simon si sedl, položil na postel obě ruce, které stále držely ženinu dlaň a začal mluvit. Velmi potichu, skoro šeptem. Velmi potichu, velmi vřele, velmi klidně, jako k nemocnému dítěti, k němuž se člověk musí dostat přes hrůzu utrpení a horečky.
„Jsme přátelé…,“ říkal. „Sice nerozumíte tomu, co vám povídám, ale rozumíte, že s vámi mluvím jako přítel… Jsme přátelé… Můžete otevřít oči… Můžete se na nás podívat… Nechceme vám ublížit… Všechno je v pořádku… I vy jste v pořádku… Můžete se probudit… Jsme vaši přátelé… Chceme, abyste byla šťastná… Máme vás rádi…“
Otevřela oči a podívala se na něj.
Dole zkoumali, vážili, měřili a fotografovali rozličné předměty, jejichž použití buď pochopili, nebo ne. Teď přišla řada na něco, co vypadalo jako rukavice se třemi prsty — palec, ukazováček a nejširší prst pro prostředníček, prsteníček a malíček dohromady.
Hoover předmět zvedl.
„Rukavice pro levou ruku,“ řekl a ukázal předmět směrem k nahrávací kameře.
Očima hledal pravou rukavici. Nebyla tam.
„Oprava,“ řekl. „Je to rukavice pro jednorukého.“ Strčil levou ryku do rukavice a chtěl skrčit prsty. Ukazováček zůstal napjatý, palec se zkřivil a tři zbývající, sevřené prsty se ohnuly do dlaně. Ozvala se přidušená rána, doprovázená zábleskem světla a zvukem a po ní se ozval výkřik. Rumun Ionescu, který pracoval naproti Hooverovi, vyletěl s rozpaženýma rukama a napjatýma nohama do vzduchu, jako by byl vymrštěn nějakou strašlivou silou a dopadl na přístroje, které roztříštil.
Užaslý Hoover zvedl ruku, aby se na rukavici podíval.
S pronikavým, tříštivým zvukem se rozletěla hořejší část protější stěny a kus stropu.
Dřív, než mu mohl spadnout na hlavu zbytek stropu, Hoover stačil reflexivně a na poslední chvíli narovnat prsty.
Vzduch přestal mít červenou barvu.
„Well now!…“ řekl Hoover. Přidržoval si levou ruku v rukavici, jako by to byla nějaká podivná a hrůzná věc.
Ruce se mu třásly.
„A weapon…,“ řekl.
A Překladatelka přeložila do sedmnácti jazyků:
„Zbraň…“
Žena znovu zavřela oči, ale tentokrát to nebylo strachem, ale vyčerpáním. Zdálo se, že ji přemohla nesmírná únava.
„Musíme jí dát najíst,“ řekl Lebeau. „Ale jak máme vědět, co ti lidé jedli?“
„Viděli jste dost, aby vám bylo jasné, že je to savec!“ odpověděl vztekle Simon. „MLÉKO!“ Náhle se odmlčel. Všichni zpozorněli: žena začala mluvit.
Její rty se pohybovaly. Mluvila slabounkým hlasem. Zmlkla. Začala znovu. Všichni kolem pochopili, že opakuje pořád tu samou větu. Otevřela oči a bylo to, jako by do pokoje spadla obloha. Podívala se na Simona a větu zopakovala. Když jí konečně došlo, že neexistuje žádný způsob, aby jí mohli porozumět, zmlkla.
Ošetřovatelka přinesla šálek teplého mléka. Simon ho vzal a jeho teplým dnem se jemně dotkl hřbetu ženiny ruky, která ležela na prostěradle.
Žena otevřela oči. Ošetřovatelka ji zvedla a podepřela. Žena si chtěl šálek vzít, ale svaly jejích jemných rukou dosud neměly potřebnou sílu. Simon jí šálek přidržel. Když ucítila vůni mléka, trhla sebou a na tváři se jí objevil úšklebek nechuti. Couvla. Rozhlédla se kolem a zopakovala svou větu. Viditelně něco hledala…
„Vodu! Chce vodu!“ vykřikl náhle Simon, který pochopil. Opravdu, chtěla vodu. Vypila skleničku a pak ještě polovinu další.
Když se znovu natáhla, Simon si položil ruku na hruď a pomalu řekl své jméno:
„Simon…“
Dvakrát opakoval slovo i gesto. S pohledem upřeným na Simona zvedla žena levou ruku, položila si ji na čelo a řekla:
„Eléa…“
A aniž z něj spustila oči, zopakovala gesto a řekla znovu:
„Eléa…“
MUŽI, kteří odnášeli Ionescovo tělo, měli pocit, že nesou kaučukový pytel plný kamínků a písku. Ionescu měl jen trochu krve kolem nosních dírek a v koutcích úst, ale všechny kosti měl rozdrcené a uvnitř těla z nich zbyla jenom kaše.
Od události už uplynulo několik dnů, ale Hoover se často přistihoval, jak pokradmu hledí na svou levou ruku a ohýbá tři prsty do dlaně, zatímco palec a ukazováček drží napjaté. Kdyby byla někde na dosah láhev bourbonu, popřípadě skotské nebo jakékoliv brandy, spěchal by z ní načerpat posilu, kterou tolik potřeboval. Musel vynaložit veškerý svůj optimismus, aby se vyrovnal s osudem, který z něj během několika týdnů udělal dvojnásobného zabijáka. Až do této chvíle samozřejmě nikoho nezabil a vlastně ani ne zajíce při lovu nebo kapra při rybolovu a dokonce ani mouchu či blechu.