Zbraň a zbylé neprozkoumané předměty byly opatrně uloženy zpátky do podstavce, v němž byly nalezeny. Společnost úkolů zrekonstruovala oživovací sál a technici opravili, co se dalo, ale několik přístrojů bylo zničeno úplně, a tak lékaři museli čekat, až je budou moci nahradit, aby mohli začít oživovací operaci na druhém obyvateli Vajíčka.
Žena — Eléa, protože to snad bylo její jméno — odmítala veškerou potravu. Sondou se jí pokusili dostat do žaludku trochu kaše.
Ale bránila se tak divoce, že ji museli svázat. Jenže jí nedokázali otevřít čelisti, a tak jí museli sondu zavést nosní dírkou. Ale sotva se jí kaše do žaludku dostala, vyzvracela ji.
Simon proti takovému násilí nejdřív protestoval, ale nakonec rezignoval. Výsledek mu dal za pravdu a prokázal, že to moc dobrá metoda není. A tak, zatímco jeho kolegové došli k závěru, že její trávící systém není schopný přijímat potravu současnosti a zkoušeli analyzovat vyzvracenou kaši v naději, že v ní najdou informace o žaludečních šťávách, opakoval si Simon jedinou otázku, která podle jeho názoru měla smysclass="underline"
„Jak, jak, jak KOMUNIKOVAT?“
Komunikovat, mluvit s ní, poslouchat ji a rozumět, vědět, co potřebuje. Jak, jak to udělat?
Ležela na zádech, ruce a nohy měla přivázané řemenem a už nereagovala. Nehýbala se a víčka znovu zavřela nad úžasnou oblohou svých očí. Zdálo se, že došla až na dno strachu a rezignace. Jehlou, zabodnutou v ohbí její pravé ruky, teklo pomalu do jejích žil vyživovací sérum z kapačky, pověšené nad postelí. Simon hleděl s nenávistí na toto hrozné, barbarské zařízení. Byl to však jediný způsob, jak zpomalit umírání hladem. Už nemohl. Bylo třeba…
Vyběhl z pokoje a pak i z ošetřovny.
Cesta, vysekaná v ledu, dvanáct metrů široká a tři sta metrů dlouhá, byla páteří MPE 2. Pojmenovali ji Amundsenova třída, na počest muže, který jako první dosáhl jižního pólu. Alespoň do dnešních dnů se věřilo, že byl první. Vpravo a vlevo se do cesty otvíraly dveře budov a ústily do ní krátké, spojovací uličky. Několik malých, nízkých vozíků, poháněných elektřinou, sloužilo podle potřeby k převážení materiálu. Simon vyskočil na jeden, který stál opuštěný před dveřmi ošetřovny a stiskl páčku. Vozík se dal s tichým bzukotem do pohybu. Připomínal velkou, předoucí kočku. Ale nejel rychleji než patnáctikilometrovou rychlostí. Simon seskočil na přemrzlý led a rozběhl se. Překladatelka byla až na konci Amundsenovy třídy, schovaná za zatáčkou.
Simon vběhl do jejího komplexu, otevřel šest dveří, než našel ty'správné, netrpělivým gestem odpověděl na: „Přejete si?“, až se konečně zastavil v úzké místnosti, jejíž zadní stěnu tvořil led, překrytý pěnovou gumou, umělou hmotou a potažený vlněnou látkou. Druhá stěna byla skleněná a další kovová. U ní byl panel a na něm mozaika číselníků, knoflíků, páček, kontrolních světel, mikrofonů, tlačítek, klapek. U panelu stálo sedadlo na kolečkách a na něm seděl turecký filolog Lukos. V jeho těle přístavního dělníka se skrývala geniální inteligence. I vsedě působil dojmem úžasné síly. Sedadlo mizelo pod horou svalů jeho zadku. Na první pohled vypadal, že by dokázal na zádech unést koně nebo vola, nebo oba najednou.
To on vymyslel mozek Překladatelky. Američané mu nevěřili, Evropané nemohli, Rusové nedůvěřovali, Japonci ho přijali a poskytli mu veškeré prostředky. Exemplář z MPE 2 byl v pořadí dvanáctý, který byl během tří let uveden do provozu, a nejlepší z nich. Překládal sedmnáct jazyků, ale sám Lukos jich znal desetkrát, možná dvacetkrát víc. Byl génius na jazyky jako Mozart na hudbu. U nového jazyka mu stačilo mít listinu, vzorek, který mu dovolil srovnávat, a pár hodin, aby pochopil gramatickou stavbu a prozkoumal slovní zásobu. Ale i on před Eléiným jazykem selhal.
Disponoval dvěma předměty, s nimiž pracoval a které teď ležely před ním: zpívající krychle a další předmět, ne větší, než brožovaná knížka. Na jedné z jeho plochých stran se vinula svítící páska, pokrytá pravidelnými čarami. Každá čára se skládala z řady znaku, které se podobaly písmu: Obrazy, viditelné ve třech dimenzích, představovaly lidi v pohybu, což jako celek připomínalo ilustrovanou knihu.
„Tak co?“ zeptal se Simon.
Lukos pokrčil rameny. Už dva dny promítal na nahrávací obrazovku Překladatelky skupiny znaku, které spolu zřejmě vůbec nesouvisely. Tato zvláštní řeč se zdála být složena z rozdílných slov, která se nikdy neopakovala.
„Je tady něco, co mi uniká,“ zamumlal Lukos. „A jí taky.“ Poklepal svou těžkou rukou na kov panelu a pak zastrčil jednu tyčinku do trubice hudební krychle. Tentokrát to byl mužský hlas, který začal mluvit — zpívat a objevil se mužský bezvousý obličej, se světlemodrýma očima a černými vlasy, spadajícími až na ramena.
„Řešení je možná tady,“ řekl Lukos. „Přístroj nahrál všechny tyčinky. Je jich 47. Každá obsahuje tisíce zvuků. Písmo má víc než 10 000 rozdílných slov, pokud to ovšem jsou slova!.. Až do Překladatelky zaregistruj u všechny znaky, musí je porovnat, jeden po druhém a pak po skupinách s každým zvukem a s každou skupinou zvuku, až najde obecné řešení, pravidlo, cestu, něco, čeho se chytíme. Pomůžu jí tím, že budu zkoumat jednotlivě hypotézy a budu je navrhovat k řešení. Ty obrazy nám oběma pomůžou…“
„Jak vám bude trvat dlouho, než dojdete k nějakému výsledku?“ zeptal se Simon s obavami.
„Možná několik dnu… Když budeme koktat, tak několik týdnu.“
„Ale to už bude mrtvá!“ vykřikl Simon. „Nebo se zblázní! Musí se vám to podařit hned! Dnes, zítra, za pár hodin! Pohněte tím svým přístrojem! Zmobilizujte celou základnu! Vždyť je tady techniků dost!“
Lukos se na něj podíval, jako by se díval Yehudi Menuhin na někoho, kdo by od něj chtěl, aby pohnul těmi svými stradivárkami a aby hrál rychleji prestissimo od Paganiniho.
„Můj přístroj dělá to, co umí,“ řekl. „Žádné techniky nepotřebuje. Má jich dost. Potřeboval by mozky…“
„Mozky? Na celém světě nenajdete místo, kde by jich bylo soustředěno víc než tady! Požádám, aby se okamžitě sešla Rada. Předložíte jí vaše problémy a…“
„To jsou malé mozky, pane doktore, úplně malé lidské mozky.
Potřebovaly by roky diskusí, aby se shodly na tom, jaký je smysl jedné čárky… Když říkám mozky, myslím na její mozek.“
Pohladil panel a dodaclass="underline"
„A na jí podobné!“
TELEVIZNÍ vysílač MPE I vyslal nové S.O.S. Požádal o okamžitou spolupráci největších elektronických mozku světa.
Odpovědi přišly okamžitě odevšad. Všechny použitelné počítače byly dány k dispozici Lukosovi a jeho týmu. Jenomže ty, které v tu chvíli byly použitelné, nebyly pochopitelně ani největší ani nejlepší. Jakmile ty nejdůležitější počítače budou volné, mezi dvěma programy například, a nebudou-li mít nic lepšího na práci, udělají nemožné, atd. Sliby, sliby.
Simon dal do Eléina pokoje instalovat tři kamery. Jednu nechal zaostřit na ohbí ruky, do něhož byla vbodnutá jehla, kterou proudilo sérum poslední naděje, druhou namířil na obličej se zavřeným očima a propadlými tvářemi a třetí na znovu obnažené, tragicky pohublé ženino tělo.
Nechal tyto záběry poslat prostřednictvím TV vysílače MPE l k očím a uším lidstva. A promluvil k nim: