Tyhle spalničky byly absolutně nepravděpodobné. V Antarktidě nemoci prakticky neexistovaly. Říkalo se, že mikrobi mají strach ze zimy. Lékaři ošetřovali jen příležitostná zranění. A někdy omrzliny nově příchozích, kteří se ještě nenaučili opatrnosti. Navíc spalničky už téměř vymizely na celé Zemi díky očkovací látce, kterou všechny děti polykaly spolu s mlékem z prvních kojeneckých lahví. Navzdory těmto skutečnostem se spalničky na Victorově základně objevily. Každý čtvrtý člověk se třásl na lůžku horečkou a jeho pokožka se podobala puntíkované látce. Luis Grey ve spěchu shromáždil pár lidí, včetně doktora Simona, kterých se epidemie nedotkla a rychle je přemístil do čtverce 612 v naději, že je virus nebude pronásledovat.
Kdyby nebylo spalniček…
KDYBYCH tenkrát místo do helikoptéry nastoupil do letadla směr Sydney, kdybych dal navždy sbohem základně, ledu a monstróznímu ledovému kontinentu a odletěl do teplých krajin, co by se stalo?
Kdo by byl s tebou, moje milovaná, v ten hrozný okamžik? Kdo by viděl místo mě? Kdo by věděl?
Býval by vykřikl, zařval by to jméno? Já jsem neřekl nic. Nic… A všechno se začalo naplňovat…
Od té doby si pořád opakuji, že stejně bylo příliš pozdě, že kdybych vykřikl, nezměnilo by se nic, stejně bych byl zavalen tíhou neodčinitelné beznaděje.
Během těch několika sekund neexistovalo na světě dost hrůzy, která by stačila naplnit tvé srdce.
A od oné chvíle, od onoho okamžiku si nepřestávám opakovat:
„Příliš pozdě… Příliš pozdě… Příliš pozdě.“
Ale možná je to jenom lež, kterou si., neustále opakuji a z níž nabírám sílu, abych se pokusil žít dál…
DOKTOR Simon seděl na housenkovém pásu snodogu a snil o rohlíku namočeném do kakaa. Namočeném, rozměklém a šťavnatém, který člověk zhltne jako nevychovanec. Jenže ten nevychovanec stál u pultu pařížského bistra, nohama přešlapoval v pilinách, lokty se dotýkal loktů ranních mrzoutů, s nimiž se dělil o první radosti narozeného. dne, včetně té největší — probouzet se vlastně až tady, při prvním setkání s lidmi, v teplém průvanu, čichaje tu nejnádhernější vůni café express.
Už nesnášel všechen ten led kolem a vítr a vítr a vítr, který se nikdy do něj nepřestával opírat, který se opíral do všech lidí v Antarktidě a Jenž vál pořád jen z jedné strany, s pařáty nasáklými zimou a peklem, neustále cloumající lidmi a jejich domy a anténami a vozidly a snažící se je vyhnat, vyčistit od nich pevninu, aby mohl zůstat sám se smrtícím ledem, s nímž by mohl slavit svůj věčný svatební obřad…
Člověk musel být vážně sám tvrdohlavý, aby odolal jeho tvrdohlavosti. Simon však už došel až na dno své trpělivosti. Než se posadil, přehodil přes housenkový pás načtyřikrát přeloženou deku, aby se mu kůže na zadku a s ní slipy, vlněné spodky a kalhoty nepřilepily.
Nastavil tvář slunci, škrábal se ve vousech a přesvědčoval sám sebe, že slunce hřeje, ačkoliv vydávalo asi tolik tepla jako olejová lampa, pověšená tři kilometry daleko. Vítr se mu pokoušel ohnout nos směrem k levému uchu. Otočil hlavu, aby zachytil vítr druhou polovinou obličeje. Myslel na větřík vanoucí večer z moře v Colliure. Byl tak vlažný, že člověku připadal čerstvý po horkém dnu. Myslel na neuvěřitelnou slast svléknout se, namočit se do vody, aniž by se člověk proměnil v ledovec, a pak se I natáhnout na pálící písek… Pálící! To se mu zdálo tak nepravděpodobné, že se ušklíbl.
„Ty se teď směješ sám pro sebe?“ zeptal se Brivaux. To není dobré znamení… Nejsou to spalničky?“ Brivaux přišel potichu zezadu. Hloubkoměr měl pověšený na krku na širokém pásku, který obtáčel límec z vlčí kůže.
„Právě jsem myslel na to, že existují na světě místa, kde je teplo,“ řekl Simon.
„Tak to nejsou spalničky, ale zánět mozkových blan… Vstaň, než z tebe bude rampouch… Pojď se na něco podívat…“
Ukázal na číselník hloubkoměru, na němž byla registrační páska už částečně navinutá. Byl to běžný model, s nímž Brivaux právě zkoumal svěřený prostor.
Simon vstal a podíval se. Technice moc nerozuměl. Mechanismus lidského těla znal líp, než princip zapalovače. Ale během 1 tří let měl dostatek času seznámit se s grafy, které grafitový spínač přenosných hloubkoměrů zaznamenával na magnetický papír.
Obvykle se grafy podobaly průřezu nějakého neurčitého terénu nebo nějakým troskám nebo čemukoliv, co se nepodobalo ničemu.
Ale to, co mu teď Brivaux ukazoval se NĚČEMU PODOBALO…
Čemu?
Ničemu známému, ničemu důvěrnému, ale…!
Simonův mozek, navyklý určovat symptomy, aby našel diagnózu, náhle pochopil, co je na záznamu neobvyklého. V přírodě neexistuje přímka. Ani pravidelná křivka. Povrch Země, přeoraný, drcený, proměňovaný během geologického: vývoje strašnými silami planety, je všude absolutně nepravidelný.
Ale to, co Brivauxův hloubkoměr zaznamenal na papír, byl sled, přímek a křivek. Přerušovaných a polámaných, ale dokonale pravidelných. Bylo absolutně nepravděpodobné a dokonce zcela nemožné, aby někde pod zemí existoval podobný profil. Simon z toho vyvodil jediný možný závěr:
„V tvém přístroji se něco přiskříplo…“
„A tobě se zase něco při skříplo tady.“ Brivaux, si prstem v rukavici poklepal na čelo.
„Ten přístroj funguje na chlup přesně. Takhle bych chtěl fungovat já sám až do smrti. To znamená, že dole je něco, co není normální…“
Podpatkem své kožešinové boty zadupal na ledovou kůru.
„Takový profil je nemožný,“ řekl Simon.
„Já vím. Nevypadá to pravděpodobně…“
„A co ostatní, našli něco?“
„Nevím. Zahoukám na ně…“
Vylezl na snodog, který sloužil jako laboratoř a za tři sekundy zařvala siréna, svolávajíc ostatní členy mise, aby se shromáždili v táboře.
Ti už se ostatně vraceli. Nejprve přišly pěšky dvě skupiny s klasickými hloubkoměry. Potom přijel snodog, který před sebou mezi oběma pásy nesl kovovou armaturu s vysílačem a přijímačem nového hloubkoměru. Červený kabel spojoval zařízení s velitelským stanovištěm a se záznamovým aparátem, který byl uvnitř vozidla. Ve voze seděli mechanik Eloi, Luis Grey, celý nedočkavý seznámit se s výkonností nového přístroje, a tovární inženýr, který se sondou přijel, aby ji předvedl v činnosti.
Byl to velký, štíhlý, spíš světlovlasý chlapec, vybraných způsobů. Svou přirozenou elegancí vyvolával dojem, že si svůj polární oděv nechal šít u Lanvina. Staří mazáci se při pohledu na něj nemohli ubránit smíchu. Eloi mu dal přezdívku Parůžek, což ho do jisté míry charakterizovalo.
Parůžek mlčky sestoupil se snodogu a rezervovaně poslouchal, jak Grey hodnotí jeho nádobíčko. Podle glaciologova názoru nový hloubkoměr naprosto zklamal. Nikdy neviděl, aby i ten nejstarší přístroj zaznamenal podobný profil.
„Budeš překvapený,“ řekl mu Brivaux, který čekal vedle laboratorního snodogu.
„To tys nás volal?“
„Já, taťko…“
„Co se děje?“
„Pojď dovnitř! uvidíš…“
A viděli…
VIDĚLI čtyři záznamy, čtyři profily. Všechny byly odlišné, a přece se navzájem podobaly. Záznam z nového hloubkoměru byl zachycen na třímilimetrovém filmu, který si Grey promítal na kontrolní obrazovku. Ostatní členové mise ho viděli na laboratorní obrazovce.