Co čtyři hloubkoměry jen napověděly, nový přístroj potvrdil. Na obrazovkách defilovaly profily zpřevracených schodišť, i vyvrácených zdí, dokořán vylámaných dómů, parabolických pokroucených ochozů, všechny detaily architektury, kterou nějaká gigantická ruka rozbila a zničila. Záznam byl tak dokonalý, že nenechával žádné místo pochybnostem.
„Město!“ řekl Brivaux.
„To není možné…,“ namítl Grey sotva slyšitelně.
„A proč?“ zeptal se Brivaux klidně.
Brivaux byl syn venkovana-horala z Horního Savojska. Otec byl poslední z vesnice, kdo ještě pásl krávy a nevydělával na Pařížanech, kterých se v horách tísnilo deset na jednom metru čtverečním sněhu nebo oškubané trávy. Otec Brivaux obehnal svůj kousek hor ostnatým drátem…, na pár cedulí napsal „Vstup zakázán“ a ve svém dobrovolném vězení žil svobodně.
Syn po něm zdědil světlemodré oči, hnědé vlasy, zrzavé vousy, smysl pro humor a duševní rovnováhu. Viděl ruiny nějakého města, jako je viděli všichni, kdo byli v laboratoři a“ kteří dokázali rozeznat profil. Ale nevěřili tomu. Brivaux tomu věřil, protože to viděl. Kdyby býval spatřil pod ledem svého vlastního otce, byl by sekundu překvapen a pak by řekclass="underline"
„Hele, táta…“
Ale ani ostatní členové mise nemohli dál odmítat to, co bylo evidentní. Konfrontovali čtyři záznamy a porovnávali jeden s druhým.
Kreslič Bernard byl pověřen, aby udělal první syntézu.
Za hodinu předložil vÝkres. Nepodobalo se to ničemu známému.
Bylo to obrovské, zvláštní, vzrušující. „Byla to gigantická architektura, zničená něčím ještě mocnějším.
„Jak je to hluboko?“ zeptal se Eloi.
„900 až 1000 metrů,“ odpověděl Grey vztekle, jako kdyby bral na sebe nesmyslnost této informace.
„Tak jak dlouho to tam existuje?“
„To nemůžeme vědět. Nikdy jsme se tak hluboko nedostali.“
„Ale Američani ano,“ řekl mírumilovně Brivaux.
„Ano… Rusové taky…
„Mohli určit vzorky?“ zeptal se Simon.
„To můžeme taky… Ale neznamená to, že budou úplně přesné.“
„Na tom nezáleží. Jaké určili stáří?“
Tváří v tvář absurditě, kterou se chystal vyslovit, pokrčil Grey rameny.
„Kolem 900 000 let, s přesností několika století.“
Po jeho prohlášení nastalo užaslé ticho.
Muži, shromáždění ve vozidle, hleděli střídavě na Bernardův výkres a na závěrečnou linku profilu, která se zastavila na obrazovce. Najednou si uvědomili rozsah svých nevědomostí.
„To neobstojí,“ řekl Eloi. „Tohle postavili lidé. Jenže před 900 000 lety lidé neexistovali, byli jen opice.“
„Kdo ti tohle nakukal?“ zepta1 se Brivaux.
„To, co víme o historii člověka a o vývoji života na Zemi,“ řekl Simon, „není o moc víc než pár bleších bobků na náměstí Svornosti.“
„Fakt?“ zeptal se Eloi.
„Pane Lancieux, dovolte; abych se vašemu přístroji omluvil,“ řekl Grey.
Lancieux. Parůžek. Nikdo už neměl chuť mu tak říkat, ani Iv duchu. Nikdo už nemyslel na kamarádské žertování, které jim obvykle pomáhalo snášet zimu a dlouhý čas. Ani sám Lancieux se už své přezdívce nepodobal. Měl unavené oči, na tvářích mu vyrazilo strniště, popotahoval z vyhaslé a pokroucené cigarety, poslouchal Greye a nepřítomně přitom pokyvoval hlavou.
„Je to skvělý přístroj,“ řekl glaciolog. „Ale je tu ještě něco jiného… Nevšimli si toho. Ukažte jim to. A povězte jim, co si o tom myslíte…“
Lancieux zmáčkl knoflík, kterým se film převíjel, potom červený knoflík. Obrazovka se rozzářila a znovu se na ní objevil pomalu defilující profil trosek.
„Podívejte se sem,“ řekl Grey.
Jeho prst ukazoval do horního rohu obrazovky, kde nad nerovnou stopou podzemí byla sotva viditelná, dokonale pravidelná a jen nepatrně zakřivená linka.
Opravdu, nikdo jí doposud nevěnoval pozornost. Všichni se domnívali, že se jedná o souřadnici nebo o nějaké označení nebo o cokoliv jiného, rozhodně o nic významného.
„Řekněte jim,“ opakoval Grey, „řekněte jim, co jste říkal mně. Už jsme tak daleko, že…“
„Raději bych,“ řekl Lancieux rozpačitě, „získal další důkazy.
Žádný jiný hloubkoměr nic takového nezaznamenal…“ Grey ho přerušiclass="underline" „Nejsou dost citlivé!“
„Možná,“ odpověděl Lancieux tiše. „Ale jisté to není… Možná je to jenom proto, že nejsou vy laděné na správnou frekvenci.“
Pustil se do diskuse s Brivauxem, do níž se brzy vmísili i další technici skupiny, a každý z nich se snažil navrhnout jisté modifikace, které by mohli aplikovat na hloubkoměrech.
Doktor Simon si nacpal dýmku a vyšel ven.
NEJSEM technik. Neměřím své pacienty. Nebo aspoň co nejméně. Spíš se jim snažím porozumět. Ale já si to mohu dovolit.
Jsem privilegovaný…
Můj otec, jenž byl lékařem v Puteaux, přijímal ve své ordinaci víc než padesát klientů denně. Jak mohl vědět, co jsou zač a co jimi schází? Pětiminutová prohlídka, perforační kleště, karta, diagnostický přístroj, předtištěný recept, lístek od pojišťovny s platnou známkou, razítko, a je konec, běžte se obléknout, další prosím. Nenáviděl způsob, jak spolu se svými kolegy musel provádět svou profesi. Když jsem měl čas a zašel jsem za ním, strkal mě hned ze všech sil ven. „Běž pryč! Běž pryč! Najdi si pár lidí a ošetřuj je. Někde na vesnici! Nejdřív je musíš poznat…“
Zemřel vloni, docela vyčerpán. Srdce ho nechalo na holičkách. Ani jsem neměl čas být u něj. Určitě nikdy nepomyslel na to, aby si dal perforovat svou vlastní kartu a aby ji vsunul do svého elektronického lékaře. Chtěl mě naučit spoustu věcí, které se naučil od svého otce, lékaře v Auvergne. Například změřit puls, podívat se na jazyk a na oční bělmo. Je zázrak, co všechno může puls prozradit o vnitřku člověka. Nejen o momentálním stavu jeho zdraví, ale také o jeho přirozených sklonech, o jeho temperamentu a dokonce o jeho charakteru, je-li extrovert nebo introvert, agresivní nebo uzavřený, veselý nebo nesnášenlivý, nedůtklivý nebo kamarádský, jestli chodí rovně nebo s ohnutými zády. Podobně jako je rozdíl mezi pulsem zdravého a nemocného člověka, existuje také rozdíl mezi pulsem kance a králíka.
Samozřejmě jsem měl, jako všichni lékaři, diagnostický přístroj a kartičky. Který lékař je dnes nemá? Ale používal jsem je jen tehdy, když jsem chtěl uklidnit někoho, kdo už důvěřoval víc přístroji než člověku. Naštěstí v Antarktidě takových lidí není moc. Tady je člověk důležitější…
KDYŽ Brivaux opustil farmu svého otce, aby v Grenoblu studoval to, co ho vzrušovalo, rychle zvládl vyučovací program a přeskočil základní etapy. Když jako premiant vyšel z elektronické školy s ročním náskokem, býval by mohl svůj inženýrský diplom proměnit ve zlatý most, vedoucí k jakémukoliv průmyslovému odvětví na světě. Vybral si Victorovu základnu. Bez zlatého mostu. „Protože dělat elektroniku tady,“ vysvětloval svému příteli, doktoru Simono vi, „je hrozná sranda… Jsme pár kroků od magnetického pólu“ uprostřed proudění ionizovaných částic a v polárním větru. Obklopuje nás ještě hromada dalších faktorů, o kterých nemáme ani páru. Dohromady je to hrozně zajímavé. Člověk si s tím vyhraje…“