„Ale co vy?“ zkusila Leonovová překřičet bouři. „Nemáte na sobě nic!“
„Já?“ zahřměl Hooverůy hlas. „Já mám své břicho!“
Před nimi a vzápětí i za nimi se všechno propadlo do bílé tmy.
Vpravo, vlevo, vpředu, vzadu, nahoře, dole, všude bylo bílo…
Vozík se ponořil do bílého moře, které se převalovalo s řevem tisíců jedoucích aut. Hoover cítil, jak se mu sníh lepí na obličej a jak mu mrznou uši a nos. Budova s výtahem byla vzdálená třicet metrů přímo před nimi. Těch třicet metrů znamenalo třicet příležitostí, jak se ztratit a nechat se odnést větrnou tlamou. Museli udržet vozík v přímém směru. Hoover se soustředil jen na to, zapomněl na své tváře, uši a nos a na kůži hlavy, která mu začala pod ledovou slupkou namrzat. Třicet metrů. Vítr fičel zprava a určitě je musel vychylovat od správného směru. Hoover se větru vzepřel. A náhle si vzpomněl na svůj revolver, ve kterém musel zmrznout olej a na několik hodin ho proměnil v bezcenný kus železa.
„Udržujte směr! Oběma rukama! Tady! Tak! Nesmíte odbočit ani o milimetr! Držte pevně!“
Oběma holýma rukama, které už necítil, vzal ruce Leonovové, navlečené v rukavicích, a položil je na ovládací páku. Pak nahmatal svůj revolver, pověšený na opasku a vyndal ho. Podařilo se mu rozepnout poklopec. Smečka vlků se mu zakousla do břicha.
Nacpal zbraň pod slipy a chtěl poklopec zavřít. Ale zip mu vyklouzl ze zkřehlých rukou, sníh ho ucpal a pronikl pod kalhoty.
Chlad ochromil stehna, pohlaví a zmocnil se i zbraně, kterou chtěl Hoover schovat na nejteplejší místo svého těla. Přitiskl se k Leonovové, přitáhl si ji k břichu jako štít, jako překážku, jako hradbu proti bouři. Objal ji a své ruce položil na její, kterými svírala ovládací páku. Vítr se pokoušel zmocnit se vozíku a odhodit ho co nejdál. Daleko, to nemusely být kilometry. Stačilo několik metrů a byli by se ztratili ze světa, zmizeli by v bouři bez břehů, bez hranic, beze stop. Mohli zmrznout deset kroků od dveří, které znamenaly záchranu.
Budovu s výtahem pořád nebylo vidět. Existovala vůbec? Byla někde tady, nablízku, před nimi, za stěnou vířícího sněhu? Nebo ji už minuli a vozík mířil vstříc smrtelné pustině, která začínala na každém kroku?
Hoover měl najednou jistotu, že svůj cíl už minuli a že když budou pokračovat dál, budou ztraceni. Pověsil se Leonovové na ruce a zatočil zpátky, proti větru.
Vítr vklouzl pod vozík a zvedl ho. Sudy piva a Hooverovo břicho ho převážily zpátky na zem. Vyděšená Leonovová pustila páku. Cítila, jak ji chce vítr odnést a vykřikla. Hoover ji chytil a přitiskl k sobě. Neřízený vozík se obrátil zády proti větru. Dva sudy byly vymrštěny do vzduchu a otáčejíce se kolem své osy, zmizely v bílé temnotě. Vítr vrazil svá ramena pod neovládaný vozík, znovu ho zvedl a tentokrát ho převrátil. Hoover spadl na led, ale Leanovovou nepustil. Jeden sud s pivem minul jen a pár centimetrů jeho hlavu. Zmítaný, převrácený a prázdný vozík odlétal pryč jako suchý list. Vítr kutálel Hoovera a Leonovovoau, která se držela Hooverova břicha jako klíště. Uhodil s nimi a nějakou velkou, červenou, kolmou překážku, která pod úderem jejich těl zaduněla. Byla to vrata budovy, v níž se nacházel výtah.
VÝTAH byl vyhřívaný. Sníh a led, který se zachytil ve všech záhybech pokožky i šatů roztál. Leonovová si stáhla rukavice.
Ruce měla teplé. Hoover si dýchal na prsty, které zůstávaly nepohyblivé, bílé. Necítil ani nos, ani uši. A za několik minut bude muset jednat. Nebyl by toho schopen.
„Otočte se,“ požádal.
„Proč?“
„Otočte se, krucinál! Musíte pořád a něčem diskutovat?“
Zrudla vztekem, chtěla odmítnout, ale nakonec se stisknutými zuby poslechla. Hoover se k ní také otočil zády, podařilo se mu strčit obě ruce do slipů, sevřít mezi ně revolver a vytáhnout ho ven. Vyklouzl mu a upadl na zem. Leonovová se lekla.
„Neotáčejte se!“
Strčil do kalhot podolek u košile a chytil zip mezi oba ukazováčky. Věděl, že ho drží, ale necítil to. Zatáhl směrem nahoru.
Zip mu vyklouzl. Začal podruhé, podeváté a vždycky se mu podařilo zip posunout a pár milimetrů nahoru. Konečně to vypadalo jakž takž. Podíval se na číselník, který ukazoval hloubku. 980 metrů. Brzy budou dole.
„Seberte ten revolver. Já ta nedokážu.“
Starostlivě se k němu otočila.
„Vaše ruce…“
„O moje ruce se budeme starat až za chvíli! Nemáme čas! Seberte ho!.. Umíte s ním zacházet?“
„Za co mě máte?“
Držela zbraň zkušeně. Byl to opakovací revolver velkého kalibru, zbraň profesionálního zabijáka.
„Uvolněte bezpečnostní pojistku!“
„Myslíte, že…“
„Nemyslím… Bojím se…Všechno bude možná záležet na zlomku sekundy.“
Výtah začal brzdit a během následujících tří metrů se zastavil, dveře se otevřely.
V chod do Koule střežili Shanga a Heath. S úžasem hleděli na promočeného, rozcuchaného Hoovera, který vystupoval z kabiny a před sebou nesl ruce jako dva balíky, a na Leonovovou, která mávala obrovským černým revolverem.
„Waťs the matter?“ zeptal se Heath.
„Nemáme čas…! Spojte mě s operačním sálem, rychle!“ Heathovi se vrátil jeho flegmatismus. Zavolal oživovací sál.
„Mr. Hoover and miss Leonova want to come in…“
„Počkejte!“ vykřikl Hoover.
Pokusil se vzít mu sluchátko, ale jeho ruce byly jako z vaty a sluchátko mu vypadlo. Leonovová ho vzala a přidržela mu ho u úst.
„Haló! Tady je Hoover! Tam je kdo?“
„Mojsejev,“ odpověděl mu hlas francouzsky.
„Odpovězte mi! Coban žije?“
„Ano! Žije! Samozřejmě!“
„Nespouštějte ho z očí! Hlídejte každého! Ať si každý dává pozor na svého souseda! Hlídejte Cobana! NĚKDO HO CHCE ZABÍT!“
„Ale…“
„Nemůžu důvěřovat ani vám samotnému. Dejte mi Forstera.“
Opakoval svou výzvu Forsterovi a po něm Lebeauovi.
A každému zopakovaclass="underline" „NĚKDO CHCE ZABÍT COBANA! Nenechávejte nikoho, aby se k němu přiblížil! NIKOHO!“ A dodaclass="underline" „Co se děje ve Vajíčku? Co vidíte na kontrolní obrazovce?“
„Nic,“ odpověděl Lebeau.
„Nic? Jak to nic?“
„Kamera má poruchu.“
„Poruchu? To určitě! Vypněte miny, rychle!“
Leonovová vrátila sluchátko Heathovi. Červený signál zhasl, minové pole bylo desaktivováno. Ale Hoover se měl na pozoru.
Zvedl koleno a nohu napřáhl k Shangovi, v gestu dvaceti generací otrokářů.
„Sundejte mi botu, chlapče!“
Shanga vyskočil a ustoupil. Leonovová se rozzlobila.
„Teď je tak chvíle lámat si hlavu rasismem!“ vykřikla.
Odložila revolver, vzala botu do obou rukou a sundala ji.
Nesnažila se pochopit. Absolutně Hooverovi důvěřovala a věděla, jak důležitou roli může sehrát čas.
„Děkuju, sestřičko. Všichni si lehněte!“
A šel jim příkladem. Vyděšený Shanga ho okamžitě napodobil a Heath ho s lhostejným výrazem následoval.
Leonovová klečela a držela botu.
„Hoďte ji do díry!“
Tou dírou myslel schodiště, které spojovalo dno Šachty s vchodem do Koule. Miny byly umístěny pod každým schodem.
Leonovová tam hodila botu. Nestalo se nic.
„Jdeme!“ přikázal Hoover. „Sundej mi i druhou botu a pak se sama zuj. Musíme být potichu, jako myšky. Heathe, nesmíte dolů pustit nikoho, rozumíte? Nikoho!“
„Ale co se…“