„Až za chvíli…“
S rukama nataženýma před sebe, aby se jeho bolavé prsty ničeho nedotkly, začal sestupovat po schodišti. Leonovová šla za ním.
Ve Vajíčku byli dva muži, jeden ležel, druhý stál. Ležící muž měl v prsou zabodnutý nůž a jeho krev vytvářela na podlaze kaluž, která měla tvar „bubliny“ z kreslených seriálů. Stojící muž měl na hlavě svářečskou masku, která mu zakrývala obličej a opírala se mu o ramena. Oběma rukama držel plaserové dělo, jehož plamenem mířil na stěnu s vyrytými texty. Zlato tálo a roztékalo se.
Leonovová držela revolver v pravé ruce. Měla strach, že ho nedrží dost pevně. Chytla ho proto oběma rukama a vystřelila. První tři kulky muži vyrazily plaser z rukou a čtvrtá mu rozdrtila zápěstí a skoro mu uřízla ruku. Rána ho odhodila na zem a plamen plaseru mu spálil nohu. Zařval. Hoover se vrhl kupředu a loktem přerušil proud.
Muž s nožem v hrudi byl Hoi-To.
Muž ve svářečské masce byl Lukos. Hoover s Leonovovou ho poznali, jakmile ho spatřili. Žádný jiný muž v MPE neměl takovou postavu. Hoover mu skopl masku a odhalil jeho zpocenou tvář s vytřeštěnýma očima. V příšerné bolesti, kterou mu způsobila noha, proměněná v popel, ztratil obr vědomí.
„SIMONE, vy jste jeho přítel, zkuste to sám!“
Simon to zkusil. Naklonil se k Lukosovi, který ležel v pokoji na ošetřovně. Poprosili ho, aby se zeptal, jak je možné zneškodnit miny v paměti Překladatelky a pro koho vykonal tu šílenou práci a jestli byl sám, nebo měl nějaké komplice. Lukos neodpovídal.
Od chvíle, kdy nabyl vědomí, ho bez přestání vyslýchali Hoover, Evoli, Henckel, Heath a Leonovová. Řekl jim jenom, že miny vybuchnou, jakmile se jich někdo dotkne a že stejně vybuchnou, i když se jich nebude dotýkat nikdo. Ale odmítal povědět, za jak dlouho, odmítal odpovídat na všechny otázky. Simon se k němu skláněl a hleděl do jeho inteligentní, pohublé tváře a do jeho černých očí, které se na něj dívaly bez mrknutí, beze strachu, beze studu, bez provinění.
„Proč, Lukosi? Proč jsi to udělal?“ Lukos se na něj díval a neodpovídal.
„Pro peníze? Z fanatismu? No tak?“ Lukos neodpovídal.
Simon mu připomněl bitvu s časem, kterou spolu vedli a kterou Lukos řídil, aby pochopili tři slovíčka, která dovolila zachránit Eléu. Ta vyčerpávající, geniální práce, ta oddanost společnému cíli, takový byl Lukos. Ale jak potom mohl zavraždit člověka a spiknout se proti ostatním? Jak? Proč? Pro koho?
Lukos hleděl na Simona a neodpovídal.
„Ztrácíme čas,“ řekl Hoover. „Dejte mu injekci penthotalu. Pak nám řekne všechno, co ví, bez trápení a rád.“
Simon se narovnal. Ve chvíli, kdy chtěl odejít, Lukos ho svou zdravou rukou, silnou jako ruce čtyř mužů najednou, popadl za paži, strhl ho k sobě na postel, vytrhl mu revolver, který měl zastrčený za opaskem, přiložil si ho ke spánku a vystřelil. Rána šla šikmo nahoru. Horní čás Lukosovy lebky se otevřela a polovina jeho mozku se jako růžová kaše rozstříkla po stěně. Lukos našel prostředek, jak mlčet, navzdory penthotalu.
Vedoucí pracovníci MPE během dramatické schůze, i přes zásadní odpor rozhodli, že požádají o pomoc Mezinárodní síly, které se držely blízko pobřeží. Bylo nutné vyhledat, zajmout, nebo zničit toho nebo ty, kteří tajné vysílání přebrali. Ačkoliv lodě kotvily příliš daleko, aby mohly zachytit vysílání, bylo pravděpodobné, že je to nějaký samostatný článek jedné z válečných flotil, který se mohl přiblížit na dostatečnou vzdálenost a zachytit vysílání.
Bylo to pravděpodobné. Ale ne jisté. Malá ponorka nebo obojživelník mohl proklouznout střeženou oblastí. Ale i v případě, že by se jednalo o součást Mezinárodních sil, pouze Mezinárodní síly ho mohly najít. V tomto případě bylo nutné počítat s mezinárodní rivalitou, která mohla vyhrotit úsilí pátračů.
Zanedbatelné nebylo ani to, že pouze Mezinárodní síly se mohly vzájemně střežit.
Rochefoux se spojil s admirálem Hustonem, který velel hlídkujícím flotilám. Byl to složitý a groteskní rádiový dialog, přerušovaný magnetickou bouří, která doprovázela sněhovou bouři svými úšklebky. Huston konečně pochopil, a vyhlásil poplach letectvu a celé flotile. Ale letectvo nebylo díky bílé kaši bouře k ničemu. Letadlové lodě se potáhly ledovým škraloupem a na veškerém vybavení se tvořila tlustá námraza. Neptun 1. se raději ponořil. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by mohl vyplout na hladinu. Huston si s obavami uvědomil, že má k dispozici pouze flotilu sovětských ponorek. Ale co když Lukos pracoval právě pro ně? Pak by bylo směšné poslat je na lov. A co když Lukos pracoval PRO NÁS, tak, aby to Pentagon nevěděl, co když byl agentem FBI, nebylo by hrozné vypustit ruské chrty za lidmi, kteří hájí Západ a Civilizaci?
A co když pracoval pro Číňany? Nebo pro Indy? Pro černochy? Pro židy? Pro Turky? A pro tyhle a pro támhlety?
Tak vysoce postavený důstojník, jako byl Huston, se přece vždycky může spolehnout na kázeň. Přestal si klást otázky a přestal přemýšlet a začal plnit svůj úkol. Probudil svého kolegu, ruského admirála Voltova a informoval ho o situaci. Voltov neváhal ani sekundu. Okamžitě vyhlásil poplach. Dvacettři atomových ponorek a sto jejich doprovodných plavidel zamířilo k jihu, opatrně se přiblížilo k pobřeží a pokrylo každý čtvereční metr skal nebo ledu na mořském dně sítí detekčních vln. V rozloze 1000 km jim nemohlo uniknout ani zachvění sardinky.
Bouřka na okamžik povolila. Vítr sice dál fičel neztenčenou silou, ale nebe se vyjasnilo. Neptun 1. dostal rozkaz, aby vstoupil do akce. Vynořil se na hladinu. Příď měl zpevněnou protiledovcovými štíty. První dvě helikoptéry, které vyjely výtahem z podpalubí, byly větrem smeteny do moře, aniž měly čas roztáhnout listy vrtulí. Německý admirál Wentz, který Neptunovi velel, použil poslední možnou zbraň, dva proudové letouny, které mohly startovat přímo z podpalubí. K jejich vybavení patřil řetězec bomb H a pod špicí měly dvě čidla stereoskopické vysílací kamery. Vletěly do větru jako rakety. Jejich kamery začaly vysílat k Neptunovi dvě nepřetržité barevné pásky, zachycující reliéf mořského dna hluboko pod nimi.
Celý generální štáb Neptunu se shromáždil v pozorovatelně.
Huston a Voltov riskovali své životy, aby se na palubu Neptuna dostali a mohli se osobně zúčastnit pátrání. Ani jeden z přítomných důstojníků nebyl schopen analyzovat obrazy, které defilovaly na levém nebo pravém monitoru a rozlišit královského tučňáka od těhotné velryby. Ale elektronické detektory to dokázaly. Na levém monitoru se najednou objevily dvě bílé, pravoúhlé šipky. Seběhly se k sobě, označily stejný bod a pohybovaly se spolu s ním zleva doprava po monitoru.
„Stop!“ vykřikl Wentz. „Maximální zvětšeninu!“
Před ním se na panelu rozsvítil horizontální displey. Admirál přiložil oko k okuláru stereoskopu. Viděl, jak se k němu přibližuje kus pobřeží a roste a roste. V jedné zátoce členitého zálivu, pár metrů pod hladinou, spatřil cosi, co mělo oválný, příliš pravidelný tvar a co bylo příliš nehybné na to, aby to mohla být ryba…
V miniaturní ponorce se dva muži tlačili jeden na druhého a koupali se v navlhlém pachu potu a moče. Jejich močové měchýře nebyly nafukovací a s takovým problémem předem nikdo nepočítal. Teď jim nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. Kvůli bouři, která je už dvanáct hodin držela pět metrů pod hladinou, se nemohli vynořit. Aby se dostali ze zálivu, museli proplout v hloubce pouhých dvou metrů. Pro jejich ponor to bylo jen tak tak. Ale v tomhle větru to byl manévr, který měl asi tolik naděje na úspěch, jako novicka v Hollywoodu. Ale ani na dně zářezu, který se zakusoval do pobřeží, nebyla ponorka v bezpečí. Bouchala o skaliska, třela se o dno, skřípala, sténala. Drahocenný přijímač, který zaznamenal důvěrnou zprávu Překladatelky, zabíral skoro jednu třetinu vnitřního prostoru. Oba muži — jeden, který řídil ponorku a druhý, který obsluhoval přijímač — seděli těsně u sebe a neměli ani tolik prostoru, aby se mohli pootočit. Žízní jim vyschlo v krku, pot jim prosákl kombinézami a sůl z moče je pálila na stehnech. Kyslíkový přístroj tiše syčel. Zásoba kyslíky byla ještě na dvě hodiny. Museli se z téhle slepé uličky dostat stůj co stůj.