„Souhlasím,“ řekla Eléa.
Její tvář byla vážná. Chviličku přemýšlela, ale její mozek pracoval rychleji než mozek současného člověka. Přemýšlela a rozhodla se. Souhlasila, že dá svou krev Cobanovi, muži, který ji odloučil od Paikana a vrhl ji do propasti věčnosti, do primitivního a nevyrovnaného světa. Souhlasila.
V KAPESNÍ ponorce seděli oba muži s hlavou vraženou mezi zpocené a páchnoucí nohy toho druhého. Mezi nimi byla sice kovová konstrukce, vystlaná pružnou, měkkou, elastickou molitanovou pěnou, ale ta byla příšerně propocená. Muži byli uzavření ve svém potu, ve své moči, měli spálenou kůži na těle i v nose svým vlastním smradem. Rozhodovali se, zda budou riskovat všechno nebo nic. Když zůstanou na místě a dojde jim zásoba kyslíku, už nebudou moci odplout a znovu se ponořit. Chytí je. To je nemyslitelné, příšerné, všechno říci, ke všemu se přiznat, zrůdné! A když odmítnu, penthotal! A i bez penthotalu, budou se na mě dívat, šlápnou mi podpatkem na prsty, budu křičet, nemůžu věčně mlčet a oni budou poslouchat, dovědí se, odkud jsem přišel, dovědí se všechno…
Pryč, musíme odplout!
Kyslík na dvě hodiny. Pět rozhodujících minut při plavbě úžinou. Zbývá hodina padesát pět. Je to malá, nepatrná šance. Velká ponorka nás spolkne. Nebo nás sezobne velké letadlo. Ale když nás minou, bouře možná utichne a my budeme pokračovat po hladině. Žádná jiná alternativa neexistuje. Pryč…
Vypluli. První vlna je vrhla proti skalisku. Zřítili se zpátky a bokem uhodili o protější skálu. Pak udeřili o dno. Rána byla tak silná, že si muž, sedící s hlavou dozadu, vyrazil čtyři dolní zuby. Zařval bolestí a vyplivl je i s krví. Druhý muž neslyšel nic. Periskopem právě spatřil něco hrůzného. Vítr popadl mořskou hladinu a spolu s ponorkou ji vymrštil vzhůru k modrému nebi. Když padali zpátky, muž křečovitě sevřel rychlostní páku. Zprohýbaná, kovová ponorka vystříkla na zádi oheň a jako raketa se svou vlastní energií vrhla vpřed.
Ale její dráha nebyla rovná. Boční trysky se díky úderům o skály zkroutily. Začala se točit dokola jako vývrtka, čím dál tím rychleji. Oba muži se rozplácli o stěny. Ponorka se otočila o sto stupňů a rozjela se proti ledové zdi. Zavrtala se do ní asi metr hluboko. Zeď povolila, zřítila se dolů a ponorku rozdrtila. Vítr a moře odnesly rudou pěnu se zbytky těl a kovu.
Kamery obou proudových letounů zachytily a vyslaly záznam celé události k mateřské lodi.
NA ZÁKLADNĚ vládl čilý ruch. Vědci, technici, kuchaři, metaři, ošetřovatelky, pokojské, všichni naházeli své saky paky do přecpaných kufrů a opustili MPE 2 a MPE 3. Snodogy na ně čekaly u východů z budova převážely je do MPE 1. Teprve v srdci ledové hory lidé nabírali dech a tlukot jejich srdcí se uklidnil. Cítili se být v bezpečí. Mysleli si…
Maxwell věděl dobře, že je to jen iluzorní. I kdyby reaktor nevybuchl a jen popraskal a začal chrlit radioaktivní tekutinu a plyn, vítr by je roznesl a natřel by jimi celou krajinu až k ledové hoře, která by ho sice zastavila, ale současně do sebe vsákla veškerou radioaktivitu. Vítr tady foukal více či méně silně. Ale foukal pořád jen jedním směrem. Od středu kontinentu k pobřeží.
Od MPE 2 k MPE 1. Neúprosně. Ven by se už nikdo nedostal.
A naopak radiace by dovnitř pronikla snadno ventilačním systémem, který čistil vzduch prostřednictvím třiadvaceti větracích komínů. Byla by pro něj radost nasát všechno, co by reaktor vyplivl do ovzduší.
Maxwell klidně opakovaclass="underline"
„Je to velmi jednoduché. Musíme začít evakuovat…“
Jak? Žádný vrtulník nemohl vzlétnout. V nejhorším případě mohly do bouře vyjet snodogy. Bylo jich sedmnáct. Tři bylo nutno rezervovat pro Cobana, Eléu a tým oživovatelů.
„Spíš čtyři. Budou se dost mačkat.“
„Tím líp. Aspoň jim bude teplo.“
„Zůstává třináct snodogů.“
„To je nešťastné číslo.“
„Nebuďme hloupí…“
„Třináct, nebo dejme tomu čtrnáct, počítejme deset lidí na jedno vozidlo…“
„Řekněme dvacet!“
„Dobře, dvacet. Dvacet krát čtrnáct, to je… Kolik to je?“
„Dvě stě osmdesát.“
„Početní stav základny, od skončení nejtěžších prací, se redukoval na 1749 lidí. To znamená kolik cest? 1749 děleno 280…“
„Sedm nebo osm cest, řekněme deset.“
„Dobře, to je proveditelné. Zorganizujeme konvoj, snodogy vyloží pasažéry a hned se vrátí pro další…“
„Kde je vyloží?“
„Jak to, kde?“
„Nejbližší stanice je Scottova základna. Je odtud vzdálená 600 kilometrů, když se nedostanou do malérů, budou na jednu cestu potřebovat dva týdny. A když je vyložíme mimo základnu, zmrznou během tří minut. Když se utiší vítr…“
„Takže?“
„Takže… Wait and see…“
„Čekat! Čekat, až to vyletí do vzduchu…“
„Co o tom víme?“
„Co tím myslíte?“
„Kdo řekl, že miny vybuchnou, i když se jich nikdo nedotkne?
Lukos. A kdo nám dokáže, že říkal pravdu? Možná vybuchnou jen v případě, když s nimi hneme. A my se jich ani nedotkneme!
A i kdyby vybuchly, jak víme, že se něco stane s reaktorem?
Maxwelle, můžete to říct s jistotou?“
„Samozřejmě, že ne. Říkám jen, že z toho mám strach.
A myslím si, že bychom měli evakuovat.“
„Ten váš reaktor se možná ani nehne! Nemůžete něco udělat? Chránit ho víc? Odebrat uranium? Vyprázdnit obvody? Udělat něco?“
Maxwell se podíval na Rochefouxe, který mu tyto otázky kladl, jako by po něm chtěl, aby doplivl na Měsíc.
„Dobrá… Dobrá… Nemůžete, je to jasné, reaktor je reaktor… Tak počkáme… Na počasí… Na pyrotechniky… Pyrotechnici přiletí určitě. Ale počasí…“
„Kde jsou ti vaši zasraní pyrotechnici?“
„Nejbližší je tři hodiny odtud. Ale jak tady přistane?“
„Co říká předpověď?“
„Předpověď, to jsme my. My dáváme potřebné informace. Když řekneme, že vítr slábne, oznámí zlepšení počasí…“
ELÉA ležela klidně a se zavřenýma očima vedle ovázaného muže a čekala. Rukáv na levé ruce měla vyhrnutý a mužova ruka byla v ohbí paže rozvázaná. Několik centimetrů obnažené kůže neslo rudé stopy popálenin, které se už zajizvovaly.
Všichni byli na místě, šest oživovatelů, jejich asistenti, ošetřovatelky, Simon. Nikdo ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měl jít ukrýt do hory. Kdyby miny a reaktor vybuchly, co by se stalo se Šachtou? Mohli by se ještě kdy dostat na povrch? Ani na to nemysleli. Přišli sem ze všech koutů světa, aby vrátili život tomuto muži a této ženě. S ženou byli úspěšní, teď se pokoušeli probudit i muže. V hranicích času měli poslední šanci. Disponovali možná jen několika minutami. Nevěděli to. Nesměli ztratit ani sekundu, ale neměli se také ve spěchu dopustit chyby. Všechny spojovalo s Cobanem lano času. Vedlo k úspěchu, k prohře, možná k smrti.
„Pozor, Eléo!“ řekl Forster. „Uvolněte se. Teď vás píchnu, ale bolet vás to nebude.“
Přejel ohbí její ruky vatou namočenou v éteru a vbodl jehlu do žíly, naběhlé díky škrtidlu. Eléa se ani nezachvěla. Forster uvolnil škrtidlo. Mojsejev spustil transfúzní stroj. Rudá, skoro pozlacená Eléina krev se objevila v průhledné plastikové hadičce. Simon cítil, jak mu naskočila husí kůže. Zeslábly mu nohy, v uších mu začalo hučet a před očima se mu roztočila kola. Musel vyvinout nesmírné úsilí, aby zůstal stát a aby neomdlel. Pak se mu do tváří vrátila barva a srdce se vrátilo k pravidelnému rytmu.