V reproduktoru zapraskalo a ozvalo se francouzsky:
„Tady Rochefoux. Dobrá zpráva: vítr slábne. Rychlost posledního poryvu jen 280 km za hodinu. Jak jste daleko?“
„Začínáme,“ odpověděl Lebeau. „Coban dostane první kapky krve za pár sekund.“
Mluvil a přitom obnažil spánky muže-mumie, jemně otřel spálenou kůži a posadil mu na hlavu zlatý kruh. Druhý podal Simonovi. Spáleniny na hlavě a v zátylku byly tak hluboké, že by se na ně jen těžko daly přiložit elektrody encefalografu a ani údaje by nebyly přesné. Zlaté kruhy s lékařem na příjmu mohly encefalograf úspěšně nahradit.
„Jakmile mozek začne pracovat, poznáte to,“ řekl Lebeau „Podvědomí se probouzí před vědomím, v té nejjednodušší a nejméně znatelné formě, kterou představuje paměť. Pak teprve následuje snění, které předchází probouzení. Jakmile převezmete nějaký obraz, oznámíte nám to.“
Simon se posadil na kovovou stoličku. Než sklopil čelní desku, podíval se na Eléu.
Měla otevřené oči a hleděla na něj. A v jejím pohledu bylo něco jako vzkaz, vroucnost, spojení, které tam nikdy neviděl…
Sou… ne, to nebyl soucit, podobalo se to spíš soustrasti. Ano, to mohlo být ono. Soucit může být lhostejný nebo může dokonce provázet nenávist, ale soustrast vyjadřuje jistý druh lásky. Jako by ho chtěla utěšit, povědět mu, že to není nic vážného, že bude v pořádku. Proč takový pohled v takový okamžik?
„No tak!“ pobídl ho Lebeau mrzutě.
Poslední, co viděl, byla Eléina ruka, krásná jako květina, otevřená jako ptáček, která se položila na jídelní stroj, ležící na dosah pro případ, kdyby potřebovala načerpat síly. A pak v jeho zorném poli byla jen tma, která nebyla temnotou, ale jen spícím světlem.
„Tak co?“ zeptal se Lebeau.
„Nic,“ odpověděl Simon.
„Vítr má rychlost 190,“ oznámil reproduktor. „Jestli ještě trochu zeslábne, můžeme začít s evakuací. Jak jste daleko?“
„Byli bychom vám vděční, kdybyste nás přestal otravovat,“ řekl Mojsejev.
„Nic,“ řekl Simon.
„Srdce?“
„Třicet jedna.“
„Teplota?“ „34,7.“
„Nic,“ řekl Simon.
První helikoptéra, obsazená ženami, mohla konečně vzlétnout.
Vítr už nepřekračoval 150 km za hodinu a občas klesal i na 120.
Jedna helikoptéra vzlétla současně i ze Scottovy základny, aby převzala cestující v polovině cesty. Oba stroje se měly sejít na ledovci, který tekl poměrně chráněným údolím, kolmo ke směru větru. Ale Scottova základna mohla sloužit jen jako přestupní stanice. Pro tolik lidí nebyla vybavena. Všechny jednotky Mezinárodních sil, které se mohly bez nebezpečí přiblížit k pobřeží, směřovaly k pevnině, Letadlové lodě a Neptun vypustily svá letadla s kolmým startem, která zamířila k MPE. Tři ruské ponorky, na jejichž palubách byly vrtulníky, se vynořily u břehu, poblíž Scottovy základny. Čtvrtou, která vystupovala na hladinu, přeřízla vejpůl příď potopeného ledovce. Její atomový reaktor, zalitý v betonu, pomalu klesl na dno, do bahnitých hloubek, Několik mrtvol, které spolu s lehkými troskami vyplavalo na povrch, smetly vlny. Když nasákly vodou, mrtvoly se znovu ponořily.
„Srdce 41.“
„Teplota 35.“
„Nic,“ řekl Simon,
První skupina pyrotechniků přistála v Sydney a vzápětí hned odletěla, Byli to nejlepší angličtí specialisté.
„Už!“ vykřikl Simon, „Obrazy!“
V jednom uchu slyšel rozčílený hlas Mojsejeva a do druhého ucha mu Překladatelka překládala, aby nekřičel a ve stejném okamžiku slyšel uvnitř hlavy temné hučení, rány, výbuchy a přidušené hlasy, jak by byly zabalené do mlhy nebo do vaty. Zvuky se narodily přímo v mozku, bez účasti akustických nervů.
Obrazy, které viděl, byly nejasné, rozplývaly se, neustále se deformovaly a jemu se zdálo, že na ně hledí skrz vodu, do které někdo nalil mléko. Ale protože ta místa už viděl, poznal je. Byl to Úkryt a srdce Úkrytu, Vajíčko.
Zkusil nahlas, kontroluje svůj hlas, popsat, co vidí.
„Kašleme na to, co vidíte!“ okřikl ho Mojsejev. „Řekněte jednoduše „nejasné,“ a pak „jasné,“ až to bude jasné. A potom mlčte, dokud se neobjeví sen. Až budou obrazy zmatené a budou se vám zdát uhozené, už to nebude pasivní paměť, ale zblázněná paměť: sen, To bude těsně před probuzením. Oznámíte nám to. Pochopil jste?“
„Ano.“
„Řeknete „nejasné,“ pak „jasné“ a nakonec „sen.“ To stačí. Rozumíte?“
„Rozumím,“ odpověděl Simon.
A o pár sekund později řekclass="underline"
„Jasné…“
Viděl a slyšel jasně, Nerozuměl, protože obvod Překladatelky nebyl napojen mezi oba zlaté kruhy, a dva muži, které viděl, mluvili jazykem gonda. Ale nepotřeboval rozumět. Bylo to jasné.
V prvním plánu ležela na podstavci nahá Eléa, na obličeji měla zlatou masku, nad ní se nakláněl Paikan a Coban mu klepal na rameno a zřejmě mu říkal, že je čas odejít. Paikan se obrátil ke Cobanovi a odstrčil ho. Znovu se naklonil k Elée a svými rty se jemně dotkl její ruky a okvětních lístků — pozlacených, bledých prstů, podobajících se růži, pak políbil odpočívající, utišené bradavky ňader, na rtech heboučké jako… žádný zázrak ze všech zázraků světa není na rtech tak jemný a horký… pak položil svou tvář na hedvábné břicho, těsně nad diskrétní zlatý trávník, tak dokonalý, tak vyměřený… ve světě zázraků žádný zázrak není tak diskrétní a tak těsný, vyměřený a hebký, stvořený pro jeho ruku, kterou tam položil a přikryl dlaní, s něhou beránka či dítěte.
A Paikan začal plakat a slzy mu stékaly na zlaté a hedvábné břicho a temné dunění války, které prosívalo zem kolem Úkrytu, doléhalo otevřenými dveřmi až k němu, ale on ho neslyšel.
Coban se k němu vrátil, mluvil s ním, ukazoval na schodiště a na dveře, ale Paikan ho neslyšel.
Coban ho vzal v podpaží a postavil na nohy a v klenbě Vajíčka mu ukázal monstrózní obraz Zbraně. Naplňovala temnotu vesmíru a dál se otvírala, až za ní zmizela všechna souhvězdí. Hukot války naplňoval Vajíčko jako hučení tornáda. Byl to neustávající, zuřivý hluk, který Vajíčko a Kouli obklopoval ze všech stran a skrz zemi, kterou proměňoval v prach, se k nim přibližoval. Byl čas, čas, čas Vajíčko uzavřít. Coban strkal Paikana ke zlatému schodišti. Paikan ho udeřil přes ruku a vysvobodil se z jeho sevření. Zvedl pravou ruku do výše prsou a palcem otevřel lůžko prstenu. Klíč. Klíč se dal otevřít. Jehlan se vytočil do strany. Simon měl v hlavě obrovský detail otevřeného prstenu. A na dně čtverhranného lůžka spatřil černé zrnko. Pilulku. Černou. Černé zrnko. Zrnko smrti.
Velký detail porušilo Cobanovo gesto. Postrčil Paikana ke schodišti. Jeho ruka uhodila Paikana do lokte, pilulka vyskočila, v Simonově hlavě zaplnila celé jeho zorné pole, a pak, maličká, nezachytitelná, ztracená, zmizela.
Paikan byl okraden o Eléu a teď i o svou smrt. Ocitl se na samém dně beznaděje a ta se proměnila v nekontrolovatelný vztek. Začal hranou ruky sekat do vzduchu, udeřil, pak udeřil znovu druhou rukou, potom oběma rukama sevřenýma v pěst, zasáhl Cobana do hlavy a ten se zhroutil.