Francie byla hostitelská mocnost, a proto byla francouzština vybrána jako pracovní jazyk. Ale aby byly vzájemné styky co nejjednodušší, Japonci instalovali v MPE 2 univerzální Překladatelku, která fungovala na krátkých vlnách. Okamžitě překládala projevy i dialogy a překlad vysílala v sedmnácti jazycích na sedmnácti různých vlnových délkách. Každý vědec, každý vedoucí skupiny nebo důležitý technik dostal adhesivní přijímač, ne větší než hrášek, vyladěný na vlnovou délku svého mateřského jazyka, který neustále nosil v uchu; a mikrofon-špendlík, který nosil přišpendlený na hrudi nebo na rameně. Kapesní ovladač, plochý jako mince, mu umožňoval izolovat se od změti tisíce konverzací, jejichž sedmnáct překladů se v éteru míchalo jako guláš, a získat pouze překlad dialogu, jehož byl účastníkem.
Atomový reaktor byl americký, těžké helikoptéry ruské, polární oděvy čínské, vysoké boty finské, whisky irská a kuchyně francouzská. Byly tam anglické, italské, německé a kanadské stroje, maso z Argentiny a ovoce z Izraele. Klimatizace a vnitřní komfortní zařízení v MPE 1 bylo americké. Bylo tak dokonalé, že mohlo akceptovat i přítomnost žen.
ŠACHTA.
Kolmo se zavrtávala do průhledného ledu v místě, na němž byl lokalizován signál vysílače. Měřila jedenáct metrů v průměru.
Dominovala jí kovová konstrukce, podobající se vrtné věži a vibrující motory, jež vypouštěly páru, kterou vítr proměňoval v sněhový závoj. Dva výtahy odnášely muže do vyvrtané hlubiny, která se každým dnem posouvala hlouběji k srdci tajemství.
V hloubce kolem 917 metrů našli v ledu ptáka.
Byl červený, s bílým břichem, korálovýma nohama, s chocholkou stejné barvy, se žlutým, silným a pootevřeným zobákem a s tmavočervenýma, zářícíma očima. Křídla měl složená a zkřivený ocas rozložený do vějíře. Nohy měl natažené dopředu, jako by brzdil za letu. Připomínal ptáka, zmítajícího se v poryvu větru, který foukal zezadu. Byl celý rozčepýřený jako plamen.
Vysekali kolem něj ledovou krychli a poslali ho na povrch.
Vedení expedice rozhodlo ponechat ho v jeho přirozeném obalu. Umístili jej do průhledné mrazničky a vědci začali diskutovat o jeho pohlaví a druhu. TV vysílala jeho obraz do celého světa.
O čtrnáct dní později zaplavil péřový, plyšový, vlněný, plstěný, plastikový, dřevěný a ještě bůhvíjaký pták hračkářské obchody celého světa.
Na dně Šachty dosáhli rubači ledu k okraji zřícenin.
PROFESOR Joao de Aguiar, brazilský delegát, úřadující prezident UNESCa, vystoupil na tribunu a obrátil se k zúčastněným. Na sobě měl frak. Ve velkém konferenčním sále byli dnes večer nejen vědci, diplomaté a novináři, ale také Celá Paříž velmi pařížská a také Celá Paříž mezinárodní.
Nad hlavou profesora Aguiara zaujímala největší televizní obrazovka na světě skoro celou zadní stěnu. Promítal se na ni holografický obraz přímého přenosu ze dna Šachty, vysílaný z MPE 1 a přenášený satelitem Trio.
Obrazovka se rozsvítila. Objevila se na ní obrovitá prezidentova busta, v jemných, lichotivých barvách a v dokonalém reliéfu.
Oba prezidenti, ten malý z masa a kůže a jeho obrovský obraz, zvedli pravou ruku v přátelském gestu a pronesli projev. Trval sedm minut. Tady je jeho závěr:
„… Tak mohl být vyhlouben prostor v ledu mezi troskami, které jsou ještě uvězněny. S výjimkou několika statečných průzkumníků vědy, kteří vyhloubili Šachtu technickými prostředky a svou odvahou, je ještě nikdo nespatřil. Za okamžik bude mít celý svět možnost je uvidět. Až zmáčknu tento knoflík, díky zázraku telekomunikace se na druhém konci světa rozsvítí reflektory a snímaný obraz snad první lidské civilizace se rozletí do všech domácností civilizace dnešní… Přivítáme tento okamžik s dojetím…“
Režisér, který byl v kabině, hlídal na kontrolním monitoru prezidentův obraz. Zmáčkl knoflík ve stejném okamžiku, jako on.
Na konci světa se v ledovém sále rozsvítily reflektory. i První, co uviděli všichni televizní diváci na celé zeměkouli, byl bílý kůň. Nacházel se těsně za nejbližší ledovou stěnou. Byl velký, štíhlý a měl protáhlé tělo. Zdálo se, že právě padá na bok a řehtá hrůzou. Ohrnuté pysky odhalovaly zuby. Hříva a ocas mu bez pohybu vlály už 900 000 let.
Hned za ním ležel napříč zlomený kmen obrovského stromu. V jeho koruně, mezi palmovými listy vyčuhovala otevřená žraločí tlama. Rameno velikánského schodiště vystupovalo ze tmy a vzápětí se do tmy vracelo.
Naproti vyrůstal zářivý květ, velký jako rozeta katedrály, jehož purpurové okvětní lístky byly ze tří čtvrtin rozvinuté. Po jeho pravé straně stály zbytky vylámané, tmavozelené zdi, postavené z neznámého materiálu, který nebyl úplně neprůhledný. Ve zdi se otvíralo cosi jako dveře nebo okno, skrz které jako by kdosi prohodil nějakého malého hlodavce s naježeným ocasem a modrou ježovku, kteří tam zůstali ležet. O kus níž začínala široká, šroubovitá dráha, vyrobená z nějakého kovu, podobajícího se oceli. Vystupovala z mléčné mlhy ledového světa.
Začala druhá etapa celé operace. Vzduchový rukáv namířil na ledovou stěnu, za níž se skrývaly zbytky zdi. V očích celého světa to byl první fragment pohřbené minulosti, který měl být zbaven své slupky.
Proud teplého vzduchu se opřel do ledu, který začal tát. Jedna odsávací trubice odsávala srážející se páru, druhá polykala roztátou vodu a posílala ji na povrch.
Ledová stěna tála, ustupovala, přibližovala se k zelené zdi, až k ní konečně dosáhla. A obraz, který se díky mokrým objektivům opancéřovaných kamer deformoval a vlnil, zachytil neuvěřitelnou skutečnost: zelená zeď roztávala spolu s ledem…
Ježovka a hlodavec, ležící tlapkami vzhůru, roztáli a zmizeli.
Teplý vzduch zaplnil celý vyhloubený prostor. Všechny stěny se pokryly kapkami vody. Ze stropu začaly pršet vodopády na muže ve skafandrech. Palmové listy stromu roztály, žralokova tlama se roztekla jako tabulka teplé čokolády. Roztály dvě nohy a bok koně. Objevily se jeho rudé a čerstvé vnitřnosti. Purpurová květina se proměnila v krvavou vodu. Teplý vzduch dosáhl k horní části šroubovité ocelové dráhy a ocel roztála.
TITULKY novin „Největší zklamání století.“ „Pohřbené město bylo jen přeludem.“ „Iluze spolkly miliardy.“
V televizním interview uvedl Rochefoux věci na pravou míru.
Vysvětlil, že enormní tlak, jemuž byly zříceniny po staletí vystaveny, rozložil i ten nejtvrdší materiál na molekuly. Všechny objekty se proměnily' v jemný prach, který led udržoval v jejich primitivní formě. Jakmile byly vysvobozeny, roztály a voda je rozmělnila a odnesla.
„Teď použijeme novou techniku,“ dodal Rochefoux. „Objekty vyzvedneme i s ledem, v němž jsou v bezpečí. Nevzdáme se úsilí odhalit tajemství této civilizace, která k nám přišla z hlubiny času.
Ultrazvukový vysílač vysílá dál svůj signál. Pokračujeme v sestupu k němu…“ V 978 metrech dosáhla Šachta pod vrstvou ledu až k zemskému povrchu kontinentu. Signál přicházel z podzemí.
Po průniku ledem se Šachta zakousla do země, pak do skal. Brzy se skála ukázala být velmi tvrdá, zesklovatělá, jako by vypálená a zhuštěná a postupně tvrdla čím dál tím víc. Její odolnost brzy zmátla geology. Představovala tvrdost takového stupně, že se vymykala veškerým zkušenostem. Byl to druh žuly, ale molekuly, z nichž se skládala, byly uspořádány a seřazeny tak, aby zabíraly jen minimum místa, a umožňovaly tak maximální soudržnost. Když technici zničili větší počet mechanického nářadí, dorazili konečně k okraji skal a ve 107 metrech pod spodním okrajem ledu narazili na písek. Ten písek byl další geologickou záhadou. Podle veškeré logiky tam být vůbec neměl. Rochefoux, který neztrácel optimismus, z toho vydedukoval, že písek tam byl dopraven schválně. To byl důkaz, že jsou na dobré cestě.