Выбрать главу

Divoký hukot války se proměnil v řev. Paikan zvedl hlavu.

Dveře do Vajíčka byly otevřené a vchod na schodiště Koule také.

Zvenčí šlehal oheň. Bojovalo se už v laboratoři. Bylo nutné co nejrychleji zavřít Úkryt a zachránit Eléu. Coban Elée vysvětlil všechny funkce Úkrytu a Eléa informace předala v paměti Paikanovi. Věděl, co má se zlatými dveřmi udělat.

Lehce a s nespoutanou divokostí vyběhl po schodišti, vydávaje hrdelní zvuk, podobný tygřímu mručení. Když už byl na posledních schodech, spatřil enisorského vojáka, který se objevil ve dveřích. Vystřelil. Útočník ho spatřil ve stejný okamžik a vystřelil skoro současně. Se zpožděním zlomku nekonečného času. Kdyby se takový okamžik přidal ke každému dnu, za tisíc století by neprodloužil rok ani o jedinou sekundu. Ale ten zlomek přesto stačil Paikana zachránit. Enisoranova zbraň uvolnila termickou energii. Absolutní teplo. Ale když tiskl spoušť, jeho prst už byl jen kusem bezvládného masa, který letěl dozadu spolu s rozdrceným tělem. Kolem Paikana se rozžhavil vzduch a vzápětí zhasl. Stačila by milióntina sekundy a už by z něj bývalo nezbylo nic, ani hromádka popele. Ještě stačil udeřit pěstí do mechanického ovládání dveří a pak jeho mozek zasáhla strašlivá bolest spálené kůže. Zhroutil se na schodech. Třímetrová chodba, proražená třemi metry zlata, se zavřela jako mrknutí oka s tisíci víčky najednou.

Simon viděl a slyšel. Slyšel strašný výbuch, který způsobilo zavření dveří a jenž vyhodil do povětří laboratoř a všechny přístupy k Úkrytu v šířce několika kilometrů, rozmetal útočníky i obránce a pohřbil je pod rozteklou vrstvou zesklovatělých skal.

A slyšel hlasy techniků a oživovatelů, do nichž se mísilo znepokojení.

„Srdce 40.“

„Teplota 34,8.“

„Tlak?“

„120 na 60, 115 na 55, 110 na 50…“

„Kruci, co se to děje? Už nám zase odchází! Co to je?“

Byl to Lebeauův hlas.

„Simone, obrazy vidíte pořád?“

„Ano.“

„Jasně?“

„Ano.“

Jasně viděl Paikana, jak znovu sestupuje do Vajíčka, sklání se nad Cobanem, marně s ním cloumá, poslouchá mu srdce a uvědomuje si, že se zastavilo a že Coban je mrtvý.

Viděl Paikana, jak hledí na mrtvé tělo, pak se ohlíží k Elée, zvedá Dohana, odnáší ho a vyhazuje ven z Vajíčka…Viděl a pochopil. V hlavě cítil strašlivou bolest, kterou k němu vysílala Paikanova spálená kůže. Viděl Paikana scházet po schodech, potácet se k podstavci a lehat si na něj. Viděl zelený záblesk, který se ve Vajíčku rozsvítil a dveře se začaly pomalu zavírat, zatímco pod průhlednou podlahou se objevil zavěšený kruh. Viděl Paikana, jak si s posledními silami nasazuje na tvář zlatou masku.

Simon si strhl s hlavy zlatý kruh a zařvaclass="underline"

„Eléo!“

Mojsejev se začal rusky rozčilovat.

Znepokojený a rozzlobený Lebeau se zeptaclass="underline"

„Člověče, co vás to popadlo?“

Simon neodpověděl. Viděl…

Viděl Eléinu ruku, krásnou jako květ, otevřenou jako ptáček, položenou na jídelním stroji…

… A lůžko prstenu bylo otevřené, jehlan vytočený do strany a malá, čtverhranná prohlubeň byla prázdná. Předtím tam muselo ležet černé zrnko, zrnko smrti. Už tam nebylo. Eléa ho spolkla s kuličkami potravy, které si vzala ze stroje.

Polkla Černé zrnko, aby otrávila Cobana svou otrávenou krví.

Ale byl to Paikan, kterého právě zabila.

JEŠTĚ jsi mohla slyšet. Mohla jsi vědět. Už jsi neměla sílu udržet víčka otevřená, tváře se ti propadaly, prsty zbělely a tvoje ruka sklouzla a spadla s jídelního stroje, ale ještě jsi byla přítomná, slyšela jsi. Býval bych mohl vykřičet pravdu, volat Paikanovo jméno, ještě ses mohla dovědět, že je tu s tebou a že umíráte spolu, jak sis to vždycky přála. Ale k čemu by to bylo, když jste mohli žít! Jaká hrůza vědět, že v okamžiku, kdy se probouzel Z takového spánku, umíral tvou krví, která ho mohla zachránit…

Měl jsem křičet tvé jméno, měl jsem volat „Je to Paikan!“, ale viděl jsem tvůj otevřený klíč, pot na tvých spáncích, smrt si už lehala na tebe i na něj. Příšerná ruka neštěstí zavřela má ústa…

Kdybych mluvil…

Kdybys věděla, že muž, který leží vedle tebe je Paikan, zemřela bys v hrůze beznaděje? Nebo bys mohla ještě zachránit jeho i sebe? Neznala jsi lék, nemohla jsi vyrobit zázračnými doteky jídelního stroje protijed, který by vyhnal smrt z vaší společné krve?

Z vašich společných žil? Ale zůstalo by ti dostatek sil? Nebo by ses mohla jenom dívat?

Na to všechno jsem se ptal sám sebe během jediné sekundy, tak krátké a zároveň tak dlouhé, jako byl spánek, z něhož jsme tě probudili. A pak jsem konečně znovu vykřikl. Ale nevolal jsem Paikanovo jméno. Křičel jsem na lidi, kteří vás viděli umírat a kteří nevěděli proč a začali ztrácet hlavu. Křičel jsem na ně: „Copak nevidíte, že se otrávila?“

A vrhl jsem se na ně, chytil jsem prvního, který mi přišel pod ruku, už nevím, kdo to byl, a třásl jsem s ním, uhodil jsem ho, ne, nic neviděli, nechali tě, abys to udělala, byli to domýšliví hlupáci, slepí potomci…

Nerozuměli mi. Každý mi odpovídal ve svém jazyce a já jim nerozuměl. Jedině Lebeau pochopil a vytrhl jehlu z Cobanovy paže. A začal také křičet, ukazovat prstem, dávat příkazy a ostatní mu nerozuměli…

Kolem tebe a Paikana, bezvládných a ležících v míru, vládlo vzrušení slova gest, tanec zelených, žlutých a modrých blůz. Každý se obracel na všechny, ukazoval, mluvil, nerozuměl. Ta, která rozuměla všem a které všichni rozuměli, se už do našich uší neozývala. Ocitli jsme se v Babylóně. Překladatelka právě vyletěla do povětří.

MOJSEJEV viděl, jak Lebeau vytrhl jehlu z mužovy paže a napadlo ho, že se Lebeau buď zbláznil, nebo chce Cobana zabít.

Chytil ho za ruku a začal ho bít. Lebeau se bránil a křičeclass="underline"

„Jed, jed!“

Simon ukazoval na otevřený prsten, na Eléina ústa a křičeclass="underline"

„Jed, jed!“

Forster pochopil, vykřikl na Mojsejeva anglicky a vytrhl mu z rukou Lebeaua. Zabrec zastavil transfúzní přístroj. Eléina krev přestala vytékat na Paikanovy obvazy. Po několika minutách absolutního zmatku konečně pravda překročila jazykové bariéry a veškerá pozornost se soustředila k jedinému cíli: zachránit Eléu a zachránit muže, o němž si všichni kromě Simona mysleli, že je to Coban.

Ale oni už byli příliš daleko na své cestě, už skoro přecházeli za obzor. Simon vzal Eléinu ruku a vložil ji do dlaně zavázaného muže.

Ostatní se na něj dívali s úžasem, ale nikdo nepromluvil.

Chemik analyzoval otrávenou krev.

Držíce se za ruce, Eléa a Paikan udělali poslední kroky. Obě jejich srdce se zastavila současně.

Když si byl Simon jistý, že to Eléa už nemůže slyšet, ukázal prstem na ležícího muže.

„Paikan…“

V tu chvíli zhasla světla. Reproduktor začal mluvit francouzsky: „Překla…“

Zmlkl. Obrazovka průmyslové televize, která střežila vnitřek Vajíčka, zavřela své šedivé oko. Všechny přístroje, které až do teď bzučely, klapaly, skřípaly, prskaly, zmlkly. Tisíc metrů pod ledem zaplnila sál tma a absolutní ticho. Všichni živí strnuli na místě. Pro dvě bytosti, ležící mezi nimi, už ticho a tma neexistovaly. Ale pro živé měla temnota, která je náhle zahalila do svého rubáše v hlubokém hrobě, chuť smrti. Každý slyšel tlukot svého srdce a dech ostatních, nedořečená slova, šepot a nad tím vším se vznášel Simonův hlas, který, ačkoliv už dávno umlkl, všichni dál slyšeli: