„Paikan…“
Eléa a Paikan.
Jejich tragická historie se protáhla až do této chvíle, kdy osud udeřil podruhé. Tma je na dně ledového hrobu všechny spojila, živé i mrtvé, spojila je nevyhnutelným neštěstím, jehož váha je přitlačila na samý konec století a Země.
Světlo, bledé, nažloutlé a blikající se rozsvítilo, znovu zhaslo a znovu se rozsvítilo, tentokrát jasněji. Lidé se podívali na sebe, poznali se, nadechli, ale věděli, že už nikdy nebudou stejní jako předtím. Vraceli se z cesty, která sice netrvala dlouho, ale všichni teď byli Orfeovi bratři z podsvětí.
„Překladatelka vybuchla! Celé MPE 2 vyletělo do vzduchu a ve zdi hangáru je díra jako na ulici!“
To byl Brivauxův hlas. Měl službu nahoře u výtahu.
„Elektrika byla přerušena. Reaktor musel dostat zásah. Přepojil jsem vás na Šachtu. Udělali byste nejlíp, kdybyste se honem dostali nahoru! Ale s výtahem nepočítejte, už nemá dost šťávy. Budete muset lézt po žebříku. A jak jste daleko s těma dvěma kámošema?“
„Ti dva kámoši jsou mrtví,“ oznámil Lebeau s klidem člověka který právě při neštěstí přišel o ženu, děti, bohatství i víru.
„Do prdele! Zrovna teď! Tak koukejte myslet na sebe! A vypadněte odtamtud, než reaktor začne tancovat polku!“
Forster překládal do angličtiny pro ty, kteří nerozuměli francouzsky. Ti, kteří nerozuměli ani jednomu ani druhému jazyku, pochopili gesta. A ti, kteří nerozuměli ničemu, pochopili, že se musí dostat ven.
Foerster definitivně vypnul u vchodu miny. Několik techniků už začalo stoupat k východu z Koule. Dole byly tři ošetřovatelky, z nichž Lebeauově asistentce už bylo třiapadesát.
Ty dvě další, mnohem mladší, se nahoru dostanou určitě.
Lékaři nechtěli opustit Paikana a Eléu. Mojsejev gestem naznačil, že by si je mohli přivázat na záda a přidal pár slov v příšerné angličtině, která Forster interpretoval jako: „vystřídáme se.“
Tisíc metrů po žebříku. Dva mrtví.
„Reaktor praskl!“ vykřikl reproduktor. „Začíná se rozpadat a všude se z něj kouří! Odcházíme co nejrychleji. Pospěšte si!“
Tentokrát to byl Rochefouxův hlas.
„Až se dostanete ze Šachty, namiřte si to k jihu, obraťte se zády k bývalému MPE 2. Vítr odnáší radiaci na druhou stranu. Přiletí pro vás vrtulníky. Nechám tady jednu skupinu, která na vás počká, ale kdyby to vybuchlo a když se z toho dostanete, nezapomeňte: přímo na jih! Postarám se o ostatní. Dělejte rychle…“
Van Houcke říkal něco holandsky, ale nikdo mu nerozuměl.
Proto opakoval francouzsky, že musí nechat Paikana a Eléu tam, kde jsou. Jsou mrtví a my už pro ně nemůžeme udělat nic.
A zamířil k východu.
„To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je dát je tam, kde jsme je našli…,“ řekl Simon.
„Máte pravdu,“ přisvědčil Lebeau.
Anglicky to vysvětlil Forsterovi a Mojsejevovi. Souhlasili.
Nejdřív si naložili na ramena Paikana a sestoupili s ním stejnou cestou, jakou s ním předtím stoupali nahoru, k naději, a položili ho na podstavec.
Pak se vrátili pro Eléu. Nesli ji čtyři — Simon, Lebeau, Mojsejev a Forster. Položili ji na druhý podstavec, po boku muže, s nímž spala 900 000 let, aniž to věděla, a s nímž se znovu ponořila do spánku, který už tentokrát nebude mít konec.
Ve chvíli, kdy její tělo spočinulo celou vahou na podstavci, oslepující modrý záblesk proletěl Vajíčkem, naplnil Kouli a dohnal muže a ženy, kteří už lezli po žebříku. Zavěšený kruh se začal otáčet a stroj se dal do práce: začal balit do smrtelného chladu náklad, který mu svěřili, aby si ho ponechal po nekonečný čas.
Simon rozbalil obvazy na Paikanově hlavě. Pospíchal, protože chlad už začínal působit. Vzal nůžky, odstřihl obvazy, utrhl je a obrátil Paikanovu tvář k Eléinu obličeji. Jeho osvobozená tvář byla velmi krásná. Spáleniny už skoro všechny zmizely. Univerzální sérum, které mu přinesla Eléina krev, vyhojilo jeho kůži dřív, než začal působit jed. Oba byli neuvěřitelně krásní a ve tvářích se jim rozhostil mír. Ledová mlha se roztančila kolem. Z oživovacího sálu sem byly slyšet útržky hlasu:
„Haló… Haló… Ještě někdo? Pospěšte si!“
Už se nemohli zdržovat. Simon odcházel poslední. Pozpátku vyšel po schodišti a zhasl reflektor. Zpočátku měl dojem, že uvnitř panuje hluboká tma, ale pak si jeho oči zvykly na modrý přísvit, který koupal vnitřek Vajíčka tlumeným světlem. Průhledná, tenká vrstva začala pokrývat obě tváře, které pod ní zářily jako hvězdy.
Simon vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
MEZI letadlovými loděmi, ponorkami, nejbližšími základnami a všemi přístupy k MPE vznikl opravdový vzdušný most. Helikoptéry přistávaly prakticky bez přes tání, nabíraly cestující a hned odlétaly. Rozervaný trychtýř, posetý troskami všeho druhu, v němž se leskl led, označoval místo, kde stávalo MPE 2. Stoupal z něj kouř, který vzteklý vítr sbíral a hnal při zemi k severu.
Veškerý personál byl postupně evakuován. Skupina oživovatelů konečně vystoupila z Šachty v kompletním počtu. Padesátiletá ošetřovatelka byla mezi prvními, kteří se dostali na povrch. Byla hubená a nahoru lezla jako kamzík.
Hoover a Leonovová nastoupili spolu s oživovateli do poslední helikoptéry. Hoover stál u okénka, tiskl k sobě Leonovovou a chvěl se zklamáním. S hrůzou hleděl na zničenou základnu a potichu opakovaclass="underline"
„Jaká škoda, Pane Bože, jaká škoda!“
Sedm členů komise, která byla pověřena redigovat Deklaraci univerzálního člověka, se rozptýlilo do sedmi různých vrtulníků a už nikdy neměli příležitost se sejít. Na zemi již nezůstal nikdo a na nebi přelétalo jen několik letadel, držících se sice v dosahu kamer, ale co nejdál od MPE. Vítr se znovu proměnil v bouři a každým okamžikem sílil. Zametal trosky základny a odnášel barevné zbytky k bílým obzorům a k neznámým vzdálenostem.
Pak vybuchl reaktor. Kamery zachytily gigantický hřib, na který se okamžitě vrhl vítr, roztrhal ho a obnažil až k jeho pekelnému srdci a jeho cáry hnal k oceánu a ke vzdáleným zemím.
Nový Zéland, Austrálie a všechny ostrovy v Pacifiku byly ohrožené. V nebezpečném pásmu se ovšem především nacházelo loďstvo Mezinárodních sil. Letadla se vrátila na mateřské lodě, ponorky se ponořily a křižníky vypluly plnou parou z dosahu větru.
Na palubě Neptuna vyprávěl Simon vědcům a novinářům, kteří se tam sešli, co viděl během transfúze a jak Paikan vystřídal Cobana na jeho místě.
Všechny ženy na světě plakaly před TV obrazovkami. Rodina Vignontových jedla u svého oválného stolu a hleděla na potrhaný hřib, který se měnil v hady na hlavě Gorgony. Takový byl konec dobrodružství.
Paní Vignontová otevřela velkou konzervu raviol s rajskou omáčkou, ohřála ji ve vodní lázni a podávala ji tak, jak byla, v plechovce, protože to bylo teplejší, jak říkala, ale ve skutečnosti to bylo rychlejší, neušpinila žádné nádobí a mezi námi, na dekórum se kašle. Po výbuchu se na obrazovce objevila hlava muže, který nasadil melancholický výraz, pronesl slova politování a přešel k dalším zprávám. Bohužel, nepřinášely nic dobrého.
Na Mandžuské frontě se očekávala… V Malajsii došlo k nové ofenzivě… V Berlíně vyvolal hlad blokádu… V Pacifiku dvě flotily… V Kuvajtu vypukl požár na naftových polích… V Jihoafrické republice bombardovalo černošské letectvo… V Jižní Americe… Na Blízkém východě… Všechny vlády dělají nemožné, aby se vyhnuly tomu nejhoršímu. Ve všech směrech, ve všech kruzích se střídali zvláštní vyslanci a zprostředkovatelé.