Musíme doufat, doufat. Skoro všude se bouřila mládež. Nikdo nevěděl, co přesně mladí lidé chtějí. Studenti, mladí dělníci, mladí zemědělci a čím dál tím větší skupiny mladých lidí, kteří nebyli ničím, a ani ničím nechtěli být, se shromažďovaly, scházely, zaplňovaly ulice hlavních měst, přerušovaly dopravu a vrhaly se proti policii s výkřiky: „Ne! Ne! Ne! Ne!“
Ve všech jazycích se „Ne!“ vyjadřuje explozivními slovy, která se dají snadno překřičet.
Všichni nekřičeli, ale věděli, věděli, že NECHTĚJÍ. Neví se přesně, kdo začal skandovat „Ne!“ slovem gondských studentů:
„Pao! Pao! Pao! Pao!“, ale během několika hodin mládež celého světa křičela do tváře policii:
„Pao! Pao! Pao! Pao!“
V Pekingu, Tokiu, Washingtonu, Moskvě, Praze, Římě, Alžíru, v Cairu:
„Pao! Pao! Pao! Pao!“
V Paříži, pod okny Vignontových:
„Pao! Pao! Pao! Pao!“
„Já bych je vyhnal do práce…,“ řekl otec.
„Vláda se snaží…,“ pokračoval muž na obrazovce.
Syn vstal, popadl svůj talíř a mrštil jím na jeho tvář. Zařvaclass="underline"
„Ty starej pitomče! Všichni jste starý pitomci! Nechali jste je chcípnout!“
Rajská omáčka stékala po nerozbitné obrazovce. Smutná tvář mluvila jako za závěsem.
Otec a matka překvapeně hleděli na svého proměněného syna.
Dcera se nedívala nikam, neposlouchala nic a její myšlenky se točily jen kolem jejího břicha, které nepřestávalo myslet na předcházející noc, kterou strávila v hotelu Monge s jedním hubeným Španělem. Všechna ta slova, ta slova, k čemu to je?
Její bratr křičeclass="underline"
„Vrátíme se tam! Zachráníme je! Najdeme protijed! Já jsem jen idiot, ale druzí už budou vědět! Oživíme je! Nechceme smrt!
„Nechceme válku! Nechceme vaši blbost!“
„Pao! Pao! Pao! Pao!“ křičela ulice čím dál tím hlasitěji.
Pískání policie, tlumené výbuchy granátů se slzným plynem.
„Já jsem sice idiot, ale nejsem blbec!“
„Manifestace…,“ řekla tvář na obrazovce.
Syn po ní hodil celou konzervu a vyběhl z bytu. Třískl za sebou dveřmi a křičeclass="underline"
„Pao! Pao!..“
Slyšeli, jak sbíhá po schodech, a pak se jeho hlas promíchal s ostatními.
„Jak je ten kluk hloupý!“ řekl otec.
„Jak je krásný!“ řekla matka.
Z francouzského originálu La nuit des temps,
vydaného nakladatelstvím Presses de la Cité v roce 1968 přeložil Jiří Žák.
Grafický návrh obálky Luděk Kunc,
zpracovala…
ARA reklamní agentura s.r.o. Karlovy Vary
Vydala: KBM International s.r.o. Aš v roce 1993, jako svoji první publikaci.
Vydání první.
Vytiskla Severografie Most.
Redakce: Jiří Žák, Miroslav Kalčic, Radko Klikar
Hluboko pod ledem Antarktidy objeví sonda francouzské polární základny něco naprosto nečekaného, zvláštního, nepředstavitelného. Stopy neznámé civilizace, trosky budov, schodišť, ulic. A jejich přístroje zachytí signál fungujícího ultrazvukového vysílače. Znamená to snad, že uprostřed změti pohřbených, gigantických zřícenin něco nebo někdo žije, a volá?
Co najdou vědci a technici Mezinárodní expedice, která je pověřená najít odpověď na tuto otázku? Jak dopadne konfrontace civilizace XX. století s mnohem vyvinutější civilizací, která zničila sama sebe? Kde jsou hranice lásky, víry, nenávisti? Před námi se otevře hlubina času, abychom do ní mohli s úžasem pohlédnout.
Proslulý román Hlubina času (La nuit des temps), který se dočkal mnoha vydání jak ve Francii, tak i v zahraničí, vydal René Barjavel v roce 1968. Tento klasik francouzské sci-fi literatury se narodil 24. ledna 1911 v Nyons. V osmnácti letech se stal novinářem a svou tvorbu rozdělil mezi noviny, literaturu a film, pro který psal scénáře a dialogy. Kromě Hlubin času napsal další romány, které získaly obrovskou popularitu, jako např. Zpustošení (Ravage, 1943), Neopatrný cestující (Le voyageur imprudent, 1943), Vítězství Ďábla (Le diable, l'emjporte, 1969), Cesty do Katmandú (Les chemines de Katmandou, 1969) a další.
Český čtenář má Hlubině času příležitost seznámit se s Barjavelovým dílem vůbec poprvé.