Signál volal dál, stále hlouběji. Museli pokračovat v sestupu.
Pokračovali.
OD OKAMŽIKU, kdy se dostali do písečné vrstvy, byli nuceni Šachtu obložit dřevěným bedněním, než vůbec mohli pokračovat v hloubení. Písek, který byl suchý a pohyblivý jako v písečných hodinách a tekl jako voda, proráželi speciálním kovovým pouzdrem.
V sedmnácti metrech pod dolním okrajem skal, razič, který byl uvázaný na laně, začal najednou divoce gestikulovat a cosi křičet.
Přes protiprachovou masku, kterou měl na obličeji, mu nebylo rozumět. Chtěl říci, že pod nohama ucítil něco tvrdého.
Odsávací stroj, jehož rameno bylo ponořeno do písku, začal najednou ječet a vibrovat a jeho hadice splaskla.
Higgins, inženýr, který celou operaci řídil z horní plošiny vypnul motor. Seskočil dolů, připojil se k razičům a začal opatrně odstraňovat písek, nejdřív lopatkou, pak rukou a nakonec košťátkem.
Když Rochefoux, doprovázený Simonem, Brivauxem, půvabnou antropoložkou Leonovovou, která vedla ruskou delegaci, a chemikem Hooverem, vedoucím americké delegace, sestoupil dolů, našel na dně Šachty kovový, lehce zaoblený výčnělek, očištěný od písku, který se zdál mít jednolitý povrch žluté barvy.
Hoover poprosil, aby zastavili všechny motory, včetně ventilace a aby nikdo nemluvil a nehýbal se.
Nastalo mimořádné ticho, které od hluku na povrchu chránilo sto metrů skály a kilometr ledu. Hoover si klekl. Bylo slyšet, jak mu křuplo v levém koleně. Ohnutým prstem zaklepal na kovový výčnělek. Ozval se jen neurčitý, tlumený zvuk, jaký vydává dotek lidského těla s nějakou pevnou překážkou… Hoover vytáhl ze své brašny s nářadím měděné kladívko a zaklepal na kov, nejprve lehce, pak silnými ranami. Neozvala se žádná rezonance.
Hoover polkl a sklonil se blíž, aby prozkoumal povrch. Žádné stopy po úderech na něm nezůstaly. Hoover se pokusil získat vzorek. Ale jeho wolframové kleště na ocel po povrchu sklouzly a nezanechaly na něm ani škrábanec.
Hoover nalil na kov několik kapek nejrůznějších kyselin a pak zblízka zkoumal výsledek přenosným spektroskopem. Nakonec vstal. Tvářil se rozpačitě.
„Nevím, proč je to tak tvrdé,“ řekl. „Je to prakticky ryzí.“
„To? Co je to to? Co je to za kov?“ zeptala se nervózně Leonovová…
Hoover byl zavalitý, ryšavý a dobrácký obr, s pomalými pohyby. Leonovová byla štíhlá, tmavovlasá, nedočkavá. Byla to nejhezčí žena expedice. Hoover se na ni s úsměvem podíval.
„Vy jste to nepoznala? A to jste žena?… Je to zlato!“
Brivaux pustil svůj nahrávací přístroj. Papír se začal navíjet.
Objevila se na něm uzounká, už důvěrně známá linka, bez oklik, bez přerušení: Signál vycházel ze zlata.
UVOLNILI co největší prostor. Ve všech směrech pokračovali v hloubení písku. Vypadalo to, že Šachta narazila na nějakou velikou kouli, ne přímo na její nejvyšší bod, ale vyústila trochu po straně.
Začali tedy tím, že uvolnili temeno koule a pak pokračovali dál. Vzápětí učinili první objev. V kovu se objevila série koncentrických kruhů, z nichž největší měřil v průměru kolem tří metrů.
Kruhy byly vytvořeny z řady ostrých, silných a nakloněných zubů, jako by měly za úkol útočit ve směru rotace“
„Připadá mi to jako nějaké ozubené kolo,“ řekl Hoover. „Aby šel udělat otvor. A aby se z toho dalo vylézt ven.“
„Myslíte si, že je to duté a že tam někdo je?“ zeptala se Leonovová.
Hoover se ušklíbl.
„Spíš byl…“
A dodaclass="underline"
„Než se dostal ven, musel se dostat dovnitř. Někde tu musí být dveře.“
Dva týdny po prvním kontaktu se zlatým objektem mnohé sondážní přístroje poskytly dostatek informací, aby mohly být učiněny prozatímní závěry.
Objekt vypadal jako koule, položená na nějakém podstavci a celé to bylo uložené v jakési kapse, naplněné pískem, která byla vyhloubená ve skále, uměle ztvrdlé.
Koule byla s podstavcem spojená a tvořily spolu jeden celek.
Koule měla průměr 27,42 m. Byla dutá. Její stěny měly tloušťku 2,29m.
Vědci rozhodli odstranit písek a vyprázdnit kapsu, aby uvolnili zlatý objekt aspoň do poloviny.
Zde je nákres, představující stav prací v okamžiku, kdy byly objeveny dveře.
PÍSMENO A označuje část skalní kapsy, z níž byl odstraněn písek.
Písmeno B označuje tu část, která zůstala naplněná pískem. Písmeno C označuje místo, v němž ústí Šachta.
K samozřejmě označuje kouli a P podstavec. Označovali ho tak i nadále, i když už bylo zřejmé, že k podpírání koule neslouží. Sondy prokázaly, že je také dutý.
Výkres nezachycuje úplně skutečnost a čísla jsou nedostačující. Dvacet sedm metrů průměru koule ve skutečnosti představuje výšku desetipatrového domu. A když se odečetla tloušťka stěn, zůstal uvnitř prostor, do něhož by se vešel osmipatrový dům Číslo I označuje umístění hrotu vrtačky.
Číslo 2 místo, kde byly dveře.
Dalo se jen předpokládat1 že se jedná o dveře. Byl to kruh o průměru trochu větším než je výška dospělého člověka. Rýsoval se na povrchu a jeho kresba snad byla svárovým švem.
Jakmile objevili dveře, položili na písek provizorní plošinu, na kterou by se mohli vejít vědci a technici, kteří sestoupili dolů v řízeném vozíku.
Brivaux objel malým přístrojem s číselníkem po celém obvodu kruhu.
„Je to šev, který prochází skrz celou tloušťku stěny,“ řekl.
„Můžete nám říct, jaká je tloušťka dveří v jejich středu?“ požádala Leonovová.
Brivaux položil přístroj na střed a přečetl z číselníku: 2,29 m.
Tloušťka dveří se nelišila od tloušťky stěn celé koule.
„Když byl ten hrnec plný, přidělali na něj víko,“ řekl Hoover. „Vypadá to spíš jako hrob, než jako úkryt.“
„A co ty zuby?“ zeptala se Leonovová. „Aby se mohlo ven dostat co? Kočka?“
„V té době kočky určitě neexistovaly, má drahá,“ řekl Hoover.
Se svou srdečnou americkou nevychovaností, kterou ještě zhoršil pobyt v Latinské čtvrti a na Montparnassu v Paříži, jí chtěl strčit pod bradu chlupatý ukazováček, mající velikost a barvu toulousských párků.
Leonovová ho vztekle plácla přes ruku, kterou zvedal k jejímu obličeji.
„Ona mě kousne!“ řekl Hoover s úsměvem. „Tak pojďte, má drahá, pojedeme nahoru. Běžte první.“
Vozík sice uvezl dva lidi najednou, ale Hoover vydal za tři. Zvedl Leonovovou jako pírko a posadil ji na kovové sedátko. Křikclass="underline" „Jedem!“ Vozík okamžitě začal stoupat. V tu chvíli se však ozvaly výkřiky a hřmot. Hoovera něco udeřilo přes nohy. Upadl dozadu a jeho hlava narazila na nějakou tvrdou a hrbolatou překážku. Slyšel, jak mu v hlavě něco prasklo, a pak omdlel.