Klekla si vedle Listera. Před stehny měli opřený ochranný štít.
Stvol růžového plamenu pronikal do zlata, které se rozteklo do světlých pramínků.
Náhle se ozval pronikavý jekot. Plamen, jiskry a kouř byly vsáty dovnitř. Těžký štít spadl na zlatou podlahu, Leonovová se zapotácela, Hoover nahoře vykřikl a zaklel a Lister se pevně zachytil plaseru. Jeden z techniků vypnul proud. Ječení se proměnilo v pískot, přešlo z vysokého tónu k nízkému a zmlklo. Leonovová se postavila, stáhla si masku a promluvila do svého mikrofonu. Klidně oznámila, že Koule byla proražena. Ačkoliv to bylo nepravděpodobné“uvnitř musela být větší zima než venku, což vyvolalo ono hlasité unikání vzduchu. Teď se teplota vyrovnala.
Rozšířili otvor a spustili do něj kameru.
Simon stál na Kouli vedle Hoovera a anglického inženýra Lansona z TV, který řídil sestup tlustého kabelu. Na jeho konci byly připevněny dva na sobě položené objektivy: jeden sloužil jako miniaturní reflektor, druhý jako minikamera.
Na dně Šachty chytila Leonovová kabel oběma rukama v rukavicích a zastrčila ho do černého otvoru. Když v něm zmizel asi metr, Leonovová zvedla paže. Lanson kabel zastavil.
„Hotovo,“ řekl Hooverovi.
„Počkejte na mě,“ požádala Leonovová.
Vystoupila nahoru na plošinu, aby se spolu s ostatními mohla I podívat na kontrolní monitor, upevněný na okraji Šachty.
„Začněte!“ nařídil Hoover.
Lanson se otočil k jednomu z techniků:
„Světlo!“
Pod zlatou skořápkou se rozsvítil reflektor a oko kamery se rozhlédlo.
Obraz vystoupil nahoru, pronikl bouří, rozletěl se z TV vysílače MPE 1 k satelitu Trio, který nehybně čekal v černé prázdnotě vesmíru, odrazil se od něj k ostatním satelitům a a jako déšť začal pršet do všech televizních přijímačů světa.
Objevil se i na kontrolním monitoru.
Nebylo vidět nic.
Nic, než šedivé víření, kterým se marně snažilo proniknout světlo mini-reflektoru. Podobalo se to marnému úsilí reflektorů aut proniknout londýnskou mlhou.
„Dust!“ vykřikl Hoover. „Horrid dust!.. Tohle víření vyprovokovaly vzdušné víry, které vznikly, když se Koule otevřela… Ale jak se mohl tenhle prokletý prach dostat do té prokleté Koule, když byla tak hermeticky uzavřená?“
Odpověděla mu vysílačka. Byl to Rochefoux, který mluvil z Konferenčního sálu.
„Rychle tu díru rozšiřte,“ řekl. „A běžte se podívat…“
DNO Šachty bylo otevřené. Na plošině se chystala skupina lidí sestoupit dolů. Byli v ní Higgins, Hoover, Leonovová, Lanson a jeho kamera bez filmu, Afričan Shanga, Číňan Lao, Japonec Hoi-To, Němec Henckel a Simon.
Bylo to hrozně moc, nebezpečně moc lidí. Ale bylo třeba uspokojit podrážděnost všech delegátů.
Rochefoux, který se cítil být velmi unavený, přenechal své místo Simonovi. Přítomnost lékaře mohla být ostatně užitečná.
Simon z nich byl nejmladší a požádal o čest, aby směl sestoupit první. Měl na sobě citrónově žlutou vyhřívanou kombinézu, na nohou obuté vysoké kožešinové boty a na hlavě kožešinovou čepici. Průzkumný teploměr ukázal, že uvnitř je minus 37 stupňů.
Přes čepici si natáhl čelní lampu, na řemen přes prsa si pověsil kyslíkovou masku a na opasek připevnil revolver, který chtěl odmítnout, ale Rochefoux ho přiměl, aby si ho vzal. Nikdo nevěděl, co je tam dole čeká.
Kovový žebřík, který současně sloužil jako anténa, byl upevněn na okraji Šachty a visel do neznáma. Simon si nasadil masku a začal sestupovat. Viděli ho, jak mizí ve zlatém světle a pak ve tmě.
„Co vidíte?“ křikl Hoover.
Nejdřív bylo ticho a pak vysílač řekclass="underline"
„Jsem dole. Je tady podlaha.“
„Pane Bože, co vidíte?“ opakoval Hoover.
„Nic… Není nic vidět…“
„Jdu tam!“ křikl Hoover.
Vlezl na kovový žebřík. Jeho kombinéza byla růžová.
Na hlavě měl pletený kulich z tlusté vlny, s mnohobarevnou bambulí.
„Pod vámi to praskne,“ řekla Leonovová.
„Nevážím nic,“ odpověděl Hoover. „Jsem jenom velká vločka.“
Nasadil si masku a začal sestupovat.
Lanson na něj s úsměvem namířil kameru.
STÁL jsem na zlaté podlaze v kulaté a prázdné místnosti. Lehoučký prach poletoval kolem zlatých zdí, v nichž bylo vyhloubeno tisíce kulatých buněk, v nichž snad mělo něco být, ale teď byly prázdné.
Ostatní sestupovali za mnou, rozhlíželi se, mlčeli.
Skoro neviditelný prach tlumil paprsky čelních lamp a vytvářel aureolu kolem našich postav v maskách.
Pak sestoupili dva technici s bateriovými reflektory. Jasné světlo proměnilo prostor v to, co měl ve skutečnosti být: prostě prázdnou místností. Naproti mně byla část stěny hladká, bez buněk. Měla lichoběžníkový tvar, nahoře byla trochu širší než dole, uprostřed jako by se sbíhala. Pomyslel jsem si, že by to I mohly být dveře a vykročil jsem k nim.
Tak jsem udělal své první kroky k Tobě.
NEEXISTOVAL žádný viditelný prostředek, jak ty dveře otevřít, byly-li to opravdu dveře. Neměly ani zámek ani kliku.
Simon zvedl pravou ruku v rukavici a položil ji na dveře u pravého okraje a strčil do nich. Pravý okraj se oddělil od stěny a pootevřel se. Simon ruku sundal. Tiše, bez klapnutí, se dveře vrátily do původní polohy.
„Tak na co čekáme?“ řekl Hoover. „Jdeme…“
Protože stál vlevo od Simona, zvedl spontánně levou ruku a položil ji k levému okraji dveří.
A dveře se otevřely doleva.
Hoover se o oboustranné dveře nezajímal. Postrčil je dozadu a ony zůstaly otevřené. Simon zamával na jednoho z techniků a ten zvedl reflektor a namířil ho do otvoru.
Za dveřmi byla několik metrů dlouhá chodba. Její podlaha byla zlatá a stěny byly z nějakého porézního, zeleného materiálu.
Konec chodby uzavíraly modré dveře ze stejného materiálu. Dvoje další dveře byly vpravo a jedny vlevo.
Simon, následovaný Hooverem, Higginsem a dalšími, vstoupil do chodby. Když došel k prvním dveřím, zastavil se, zvedl ruku a strčil do nich…
Ruka, navlečená v rukavici, prošla skrz dveře.
Hoover překvapeně polkl a udělal krok dopředu. Masa jeho těla postrčila Higginse, který se ve snaze najít rovnováhu opřel o zeď.
A propadl se skrz ni.
Vykřikl, a Překladatelka předala jeho výkřik do všech ušních přijímačů. Pak se někde dole ozvalo měkké žuchnutí a Higginsův výkřik odumřel.
Hluk rozechvěl stěny. Bylo vidět, jak se zachvěly, svraštily, prohnuly a začaly se hroutit, proměňujíce se v jemný prach a odhalujíce propasti, osvícené reflektorem, v nichž bezhlučně padaly další stěny a odkrývaly svět, v němž se všechno rozplývalo, nábytek, stroje, zvířata, oblečené postavy, zrcadla, neznámé objekty, to všechno se deformovalo, klouzalo po svém vlastním povrchu a rozpadalo se na hromadu na podlahách, které se samy kroutily a roztékaly.
Ze dna Koule, kde všechno končilo, vystupovaly husté a šedivé voluty prachu. Vědci a technici měli tak: akorát čas všimnout si Higginse, který tam ležel s rozpaženýma rukama a hruď měl proraženou zlatým kůlem. Pak ho zahalil mrak prachu, který stoupal vzhůru.
„Masky!“ vykřikl Hoover.