Franklin prošel úspěšně testem z bezpečnostních pravidel, zkouškou dekomprese a zkouškou vlivu dusíku. Burley ho posadil do „mučicí kabiny“, kde se pod lékařským dohledem pomalu zvyšoval tlak a simulovala situace při ponoru. Do padesáti metrů neměl Franklin potíže. Potom začal reagovat zmateně a nedokázal ani správně sečíst několik čísel. Ve sto metrech se začal chovat jako pod vlivem alkoholu a začal vykřikovat věty, které ho nutily k pláči nebo nekontrolovanému smíchu, ale těm venku nijak vtipné nepřipadaly. Když si je později Franklin přehrál, cítil zahanbení. Ve sto dvaceti metrech byl stále při vědomí, ale odmítal reagovat na Donův hlas, i když na něj instruktor křičel nadávky. V hloubce sto čtyřicet metrů byl úplně odepsaný a technici ho pomalu začali vracet zpátky.
Ačkoli to zřejmě nikdy v praxi nevyužije, prodělal i testy se zvláštními dýchacími směsmi, které umožňují člověku zůstat při vědomí a přiměřeně reagovat i ve velkých hloubkách. On se nebude potápět s dýchacím přístrojem, bude sedět pohodlně v ponorce a dýchat za normálního tlaku normální vzduch. Ale strážce musí zvládnout veškerou činnost pod vodou a nikdy neví, jaké zařízení bude muset v případě nouze použít.
Burley měl na začátku obavy, že bude muset s Franklinem sdílet těsný prostor dvoumístné cvičné ponorky. Teď už z toho obavy neměl. Přes Franklinovu mlčenlivost a tajemství, které ho obklopovalo, se stali partnery a dokázali spolupracovat. Nebylo možné je označit za přátele, ale dosáhli stavu, který by se dal nazvat tolerantní úctou.
Při první plavbě v ponorce se drželi v mělkých vodách mezi pevninou a Velkým bariérovým útesem. Franklin se seznamoval s přístroji na palubní desce a s prostředky pro navigaci. Don mu řekl, že pokud dokáže řídit ponorku v této změti útesů a ostrůvků, dokáže to potom už kdekoli. Krom snahy smést v rychlosti šedesáti uzlů ostrov Masterhead si Franklin vedl výborně. Prsty se pohyboval po páčkách a tlačítkách na palubní desce s pečlivou přesností, která se brzy změní v automatický návyk. Brzy bude kontrolky i obrazovky sledovat podvědomě, nebude si vědom, že se na ně dívá — dokud něco neupoutá jeho pozornost.
Don dával Franklinovi stále obtížnější úkoly. Zadal mu například bez možnosti kontroly nezvyklý kurs a potom měl podle obrazovky radaru zjistit, kde ve skutečnosti jsou. Do větší hloubky za útesem se pustili až ve chvíli, kdy si byl Don zcela jistý, že Franklin zvládl. řízení.
Navigace je v ponorce zásadní věc. Člověk se musí sžít s jejími přístroji, dokázat rozeznat a rozšifrovat údaje z palubní desky, které neustále informují o všem, co se pod vodou děje. Nejdůležitější jsou přístroje fungující na bázi zvuku. V tmavé a zvířené vodě dokáží na vzdálenost patnáct kilometrů rozeznat překážky velice přesně. Informují o obrysu dna, na téměř kilometrovou vzdálenost zaznamenají každou rybu delší než metr. Velryby a větší vodní živočichy najdou na daleko větší vzdálenost s velkou přesností.
Na světlo bylo možné spoléhat jen v omezené míře. Ve velkých hloubkách daleko od pobřeží s nánosem sedimentů snášejících se z pevniny, byla viditelnost až sedmdesát metrů, ale to bylo vzácné. V mělkých pobřežních vodách bylo možné sledovat kamerou maximálně patnáct metrů, ale v daném okruhu byla spolehlivá a poskytovala informace, kterých jiná zařízení nebyla schopná. Ale orientovat se v ponorce nestačí. V ponorce je třeba jednat. Franklin se musel naučit používat celý arzenál nástrojů a zbraní: vrták na odebírání vzorků mořského dna, měřidla na zjišťování funkčnosti ohrad, zařízení na odběr vzorků, bezbolestné značkovače neposlušných velryb, elektrické sondy na odrazování mořských dravců od přílišné zvědavosti a nejméně užívaná, ale nezbytná malá torpéda a střely s jedem, které během několika vteřin zneškodní i to největší zvíře.
Na každodenních plavbách daleko do Pacifiku se Franklin naučil tyto nástroje používat. Někdy projeli ohradou a Franklin měl pocit, že cítí zvuky o vysokých frekvencích v každičké kosti. Generátory zajišťovaly zvukovými ohradami dosahujícími ze dna až na hladinu polovinu světa.
Franklin uvažoval, co by si o tom myslely generace předků. V určitých ohledech se zdálo, že je to nejodvážnější projekt lidstva. Moře, které od začátku věků dokázalo prosazovat svou vůli, bylo konečně pokořeno. Ani ovládnutí vesmíru nepředstavuje větší vítězství.
Přesto však se jedná o vítězství, které nebude nikdy definitivní. Moře stále vyčkává a každý rok si vybírá oběti. Franklin si na krátké návštěvě na ředitelství všiml pamětní desky. Bylo na ní hodně jmen a mnohá ještě přibudou.
Franklin se pomalu s mořem sžíval, stejně jako ostatní lidé, kteří se v něm pohybují. Neměl sice moc času, ale začetl se do Moby Dicka, díla, kterému se napůl žertem, napůl vážně přezdívalo bible Úřadu pro chov velryb. Některé pasáže mu připadaly nudné a pro svět, ve kterém se zatím pohyboval, neměly význam. Občas se ale Melvillova archaická próza dotkla některé ze strun jeho nitra a pomohla mu proniknout blíž k moři, které se i on musí naučit nenávidět a milovat.
Donu Burleovi Moby Dick nic neříkal a z těch, kdo ho často citovali, si dělal legraci.
„Melvillovi bychom určitě měli co předvést!“ poznamenal jednou pohrdlivě.
„Určitě,“ souhlasil Franklin. „Ale měl byste odvahu zabodnout z otevřené lodi vorvani obrovskému do těla harpunu?“
Don neodpověděl. Byl natolik čestný, aby připustil, že neví.
Jednu věc ale věděl určitě. Sledoval, jak rychle Franklin získává nové návyky a bylo mu jasné, že během čtyř, pěti let se z něho stane nejlepší strážce. Stále netušil, čím byl jeho žák původně. Když se rozhodl držet to v tajnosti, je to jeho věc. Dona sice nedostatek důvěry ze strany budoucího kolegy mrzel, ale říkal si, že dřív nebo později se mu Franklin svěří.
Ale nebyl to Don, kdo se pravdu dozvěděl jako první. Shodou náhod se s ní dřív seznámila Indra.
Šestá kapitola
Setkávali se teď alespoň jednou za den v jídelně, ale zásadní krok, jaký tu nemá obdoby, totiž aby se přesunul ke stolu, kde sedali výzkumníci, zatím nepodnikl. Bylo by to vyzývavé přiznání, po kterém by s radostí skočil každý jazyk na ostrově. V každém případě, okolnosti ničemu podobnému nenasvědčovaly. Často zneužívaná fráze: My jsme jen přátelé, byla v případě Franklina a Indry zcela pravdivá.
Měli se ale navzájem moc rádi a všem, kromě Dona, to bylo na první pohled jasné. Několik Indřiných kolegů prohlásilo, že se jí podařilo rozehřát ledovec. Jako kompliment ji to velice těšilo. Několik lidí, kteří se s Franklinem znalo natolik dobře, že s ním žertovali, ho varovalo před Donem a poukázalo na to, že jako hlavní strážce má co dohánět. Franklin reagoval křečovitým úsměvem a snažil se zakrýt city, ve kterých se sám zatím nevyznal.
Pocit osamění, potřeba uniknout před vzpomínkami, spolehlivý ventil proti tlaku, pod kterým pracoval — to byly faktory minimálně stejně důležité jako city každého normálního muže k pohledné a přitažlivé dívce. Sám nevěděl, jestli se z jejich vztahu vyvine něco vážnějšího. Nebyl si ani jistý, jestli o to stojí.
Stejné pocity prožívala i Indra, i když její původní předsevzetí sláblo. Někdy začínala mít dojem, jako by se její kariéra dostávala až na druhé místo. Jednoho dne se samozřejmě vdá a muž, kterého si zvolí za životního partnera, se bude hodně podobat Franklinovi. Ale že by to mohl být Franklin, to byla myšlenka, kterou stále odsouvala do pozadí.