Jednu chvíli se za ním pustil veliký žralok — největší, s jakým se kdy setkal. Velký protáhlý obrys za sebou zanechával lesklou stopu zvířené vody a najednou se objevil přímo před ním. Nijak se nesnažil mu vyhnout. Jak ho ryba míjela, zachytil upřený pohled jejího oka, zahlédl žábry a všiml si i nevyhnutelného doprovodu pilotů pruhovaných a štítovců lodních. Když se ohlédl, zjistil, že žralok je za ním. Netušil, jestli ho k pronásledování nutí zvědavost nebo hlad a ani ho to nezajímalo. Asi minutu se za ním žralok držel, ale potom ho díky značné rychlosti setřásl. S takovou reakcí se u žraloka ještě nesetkal. Obyčejně je zvuk motorů vyplaší. Ale pravidla, kterými se život pod vodou řídí ve dne, zřejmě ve tmě neplatí.
Hnal se jasnou nocí, která teď pokrývá polovinu světa, ukrytý za štítem, jenž ho chránil před náporem vody, kterou rozrážel cestou na otevřené moře. I teď využíval při řízení všech dovedností a neztrácel orientaci. Přesně věděl, kde se nachází, kam míří i jak hluboká je voda v místech, kam vplouval. Za několik minut se začne dno příkře svažovat a nastane čas loučení.
Natočil příď torpéda přímo do hlubin a snížil rychlost na čtvrtinu. Hluk motorů a zvířené vody ztichl a Franklin začal zvolna klouzat po svahu, jehož konec už neuvidí.
Měsíční světlo začalo blednout a voda pod ním houstla. Záměrně se vyhýbal pohledu na hloubkoměr, nechtěl vědět, kolik vody má nad hlavou. Každou minutou cítil na těle zvyšující se tlak, ale nebylo mu to nepříjemné. Skutečně, Franklin ten pocit vítal, stal se vědomou obětí a s radostí se odevzdával do rukou velké matky života.
Tma se stala neproniknutelnou. Byl tu sám. Občas zahlédl v hloubce, kterou nedokázal odhadnout, záblesk těla některého z obyvatel moře, který se vydal za svými tajemnými záležitostmi. Někdy se stane, že se objeví nová galaxie, která během několika vteřin zanikne. Možná ani další galaxie nemají delšího trvání a ve srovnání s věčností nejsou důležité.
Začal se ho zmocňovat narkotický spánek z otravy dusíkem. Žádný člověk s dýchacím přístrojem se z takové hloubky nevrátil, aby mohl vyprávět, jaké to je. Dýchal při tlaku, který převyšoval normální tlak víc než desetkrát a torpédo se nořilo stále níž do temných hlubin. Z mysli se mu vytratily všechny obavy, odpovědnost, strach i zklamání a nahradila je euforie, která zaplavila všechny vrstvy jeho vědomí.
Najednou, úplně na konci, se objevil pocit provinění. Pocítil hluboký smutek nad tím, že Indra bude muset znovu začít hledat štěstí, které jí mohl dát on.
Potom už zbývalo jen moře a stroj, nořící se stále níž ke dnu Pacifiku, jehož hloubka v těch místech dosahovala dvou set metrů.
Osmá kapitola
V místnosti byli čtyři lidé a všichni mlčeli. Hlavní instruktor si nervózně kousal ret, Don Burley seděl a vypadal zaskočený a Indra dusila pláč. Ovládnout se dokázal jen doktor Myers, který tiše klel, jaká nevysvětlitelná smůla jim tuhle situaci přinesla. Byl by přísahal, že Franklin je na nejlepší cestě k uzdravení a všechny vážné krize má už za sebou. A teď tohle!
„Můžeme udělat jediné,“ ozval se hlavní instruktor. „Vyšleme všechna plavidla na pátrací akci.“
Don Burley se pomalu choulil do sebe, jako by mu na zádech spočívala obrovská tíha.
„Uplynulo už dvanáct hodin. Za tu dobu mohl urazit osm set kilometrů. Na stanici je navíc jen šest kvalifikovaných pilotů.“
„Já vím — bude to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale nic jiného dělat nemůžeme.“
„Občas může několik minut přemýšlení nahradit hodiny pátrání,“ ozval se doktor Myers. „Po celém dni čekání už pár minut nic neznamená. Pokud dovolíte, rád bych si promluvil se slečnou Langenburgovou mezi čtyřma očima.“
„Samozřejmě — pokud souhlasí ona.“
Indra přikývla. Za to, co se stalo, dávala vinu sobě — za to, že hned po návratu na ostrov nešla za doktorem Myersem. Intuice ji tehdy zklamala a teď jí napovídala, že už není nejmenší naděje. Modlila se, aby se znovu mýlila.
„Indro,“ oslovil ji Myers, když ostatní odešli z místnosti, „jestli chceme Franklinovi pomoct, musíme dát hlavy dohromady a pokusit se odhadnout, co mohl udělat. Přestaňte si za to dávat vinu — vy za to nemůžete. Mám pocit, že za to nemůže nikdo.“
Nebo možná já, dodal v duchu zachmuřeně. Ale kdo to mohl tušit? O astrofobii toho víme ještě tak málo, i dnes… a bůh ví, že to není právě můj obor.
Indře se podařilo vykouzlit na tváři statečný úsměv. Do včerejška měla pocit, že je dospělá a dokáže se o sebe postarat v každé situaci. Ale včerejšek jí připadal nekonečně vzdálený.
„Řekněte mi, prosím vás, co vlastně Walterovi je? Možná by mi to pomohlo pochopit, co se stalo.“
Byl to rozumný požadavek a Myers došel ke stejnému závěru dřív, než ho vyslovila.
„Dobře — ale mějte na paměti, že je to velice důvěrné, hlavně kvůli Walterovi. Říkám to jen vám, protože došlo k výjimečné situaci. Když budete znát fakta, mohla byste mu pomoct.
Ještě před rokem byl Walter vysoce kvalifikovaným astronautem. Zastával místo hlavního inženýra na lince na Mars, což, jak jistě víte, je velice zodpovědné postavení. A to byl teprve na začátku kariéry.
No, při jedné z cest došlo k nějaké závadě a bylo nutno vypnout napájení. Walter se vydal ven do kosmického prostoru v pohyblivém skafandru. Nebylo to nic nezvyklého. Než dokončil práci, skafandr se porouchal. Ne, nešlo o to, že by netěsnil, nebo že by se roztrhl. Zasekla se pohonná jednotka a Franklin nemohl vypnout motory, které mu umožňovaly pohyb v kosmu.
Tak se ocitl miliony kilometrů od lidí a stále rychleji se vzdaloval od lodi. A aby toho nebylo dost, když motory začaly pracovat, narazil na loď a urazil anténu vysílačky. Nemohl tedy s nikým mluvit ani přijímat zprávy — nemohl přivolat pomoc ani zjistit, co pro něj dělají jeho přátelé. Byl zcela sám a během několika minut už loď neviděl.
Nikdo, kdo se v takové situaci neocitl, si nedokáže představit, jaké to je. Můžeme se o to pokusit, ale nikdo neví, co to je ocitnout se v naprosté izolaci obklopený hvězdami, aniž by člověk tušil, jestli se dočká záchrany. Takovým pocitům se nic na Zemi nepřibližuje — ani mořská nemoc v té nejhorší podobě, a to už je něco.
Trvalo čtyři hodiny, než ho zachránili. Ta situace nebyla nijak zvlášť nebezpečná a on to zřejmě věděl, ale to na věci nic nemění. Radar na lodi ho okamžitě zaměřil, ale vydat se za ním mohli až po dokončení opravy. Když ho dopravili na palubu — no, řekněme, že byl v bídném stavu.
Nejlepším psychiatrům trvalo rok, než ho dali trochu dohromady, ale jak vidíte, ani jejich práce nebyla dokonalá. A byla tu jedna věc, kterou nedokázali ovlivnit ani oni.“
Myers se odmlčel a uvažoval, jak to Indra přijme a nakolik to ovlivní její vztah k Franklinovi. Zdálo se, že prvotní šok už zvládla a naštěstí nepatřila mezi hysterky, se kterými bylo velice obtížné něco podniknout.
„Víte, Walter byl ženatý. Manželku a děti měl na Marsu a měl je moc rád. Jeho žena patřila ke druhé generaci osadníků a děti tvořily už třetí generaci. Celý život prožily na Marsu, v jeho gravitačním poli — byly tam počaty a narodily se tam. Na Zemi přijet nemohou, v místních podmínkách by nepřežili.