A Walter se už nemůže vypravit do kosmu. Dokázali jsme jeho mysl záplatovat natolik, že na Zemi dokáže celkem efektivně fungovat. Ale už nikdy nesnese volný pád, pocit, že kolem něj je volný prostor. Tak se stal ve svém vlastním světě vyhnancem, který se už nikdy nemůže setkat se svou rodinou.
Dělali jsme pro něho, co jsme mohli a stále jsem přesvědčený, že se to povedlo. Při práci tady mohl využít své znalosti i dovednosti a z psychologického hlediska jsme měli dost důvodů předpokládat, že by mu to mohlo prospět, a že by si tu mohl vybudovat nový život. Myslím, že ty důvody jsou vám jasné stejně dobře jako mně, Indro — možná i lépe. Jste mořská bioložka a spojení člověka s mořem je vám jasné. S vesmírem takové vazby nemáme, takže se tam nikdy nebudeme cítit jako doma — alespoň dokud zůstaneme lidmi.
Sledoval jsem Franklina po celou dobu pobytu tady. Věděl o tom a nijak mu to nevadilo. Byl na tom stále líp a novou práci si zamiloval. Don byl s jeho pokroky velice spokojen, Franklin byl nejlepším žákem, jakého kdy měl. A když jsem se dozvěděl — a neptejte se odkud — že s vámi začal chodit, byl jsem nadšený. Musel si totiž vybudovat nový život úplně od základů, víte. Doufám, že vám nevadí můj profesionální pohled, ale když jsem se dozvěděl, že volný čas tráví s vámi, a že se dokonce snaží získat nějaký navíc, bylo mi jasné, že se přestal ohlížet do minulosti. A teď — takový zvrat. Přiznám se vám, že to nechápu. Říkáte, že jste se dívali na vesmírnou stanici, ale to mi nepřipadá jako důvod dostatečné. Když sem Walter přišel, trpěl značnou hrůzou z výšek, ale to už se srovnalo. Mimochodem, stanici musel zahlédnout ráno nebo večer už mnohokrát. Muselo v tom být ještě něco jiného, o čem zatím nevíme.“
Doktor na chvíli zmlkl a potom se co nejohleduplněji zeptaclass="underline" „Řekněte mi, Indro — milovali jste se?“
„Ne,“ odpověděla bez zaváhání a beze studu. „K ničemu takovému nedošlo.“
Bylo sice těžké tomu uvěřit, ale věděl, že dívka mluví pravdu. Z jejího hlasu jasně zaslechl, že toho lituje.
„Uvažoval jsem, jestli důvodem zkratu nebyl pocit viny vůči manželce. Možná si toho není vědomý, ale zřejmě mu ji připomínáte, právě proto jste ho zaujala. Ale ani to by nebylo dostatečným vysvětlením, zapomeňme na to.
Víme, že dostal záchvat, velice těžký. Podání sedativa bylo to nejlepší, co jste za daných okolností mohla udělat. Jste si naprosto jistá, že nedal po návratu ani slovem najevo, co má v úmyslu?“
„Naprosto. Řekl mi jen: Doktoru Myersovi nic neříkej. Tvrdil, že byste pro něj nemohl nic udělat.“
Možná měl pravdu, pomyslel si Myers zachmuřeně a nijak ho to netěšilo. Existuje jediný důvod, proč by se člověk bránil setkání s někým, kdo by mu mohl pomoct. Když se ten člověk rozhodne, že jemu už pomoci není.
„Ale slíbil,“ pokračovala dívka, „že za vámi zajde ráno.“
Myers neodpovídal. Oběma bylo jasné, že tento slib byla jen lest.
Indra se zoufale upnula k poslední naději.
„Kdyby měl v úmyslu udělat něco — drastického,“ pronesla třesoucím se hlasem, „nechal by někomu nějakou zprávu.“
Myers na ni smutně pohlédl. Sám měl už ve věci jasno.
„Jeho rodiče jsou po smrti,“ odpověděl. „S manželkou se rozloučil už dávno. Jakou zprávu měl zanechat?“
Indře bylo jasné, že doktor mluví pravdu. Ona je možná jediný člověk na Zemi, ke kterému Franklin cítil náklonnost. A s ní se rozloučil…
Myers váhavě vstal.
„Nemůžeme dělat nic, jedině zahájit pátrání. Existuje možnost, že jen na plný plyn brázdí vody a během dopoledne se s provinilým výrazem vrátí. Takové věci tu už byly.“
Pohladil Indru po rameni a pomohl jí vstát. „Nepodléhejte smutku, moje milá. Všichni podniknou, co je v jejich silách.“ Ale v duchu mu bylo jasné, že je pozdě. Pozdě už bylo před několika hodinami, ale občas nastaly chvíle, kdy šla logika stranou.
Vydali se společně ke kanceláři hlavního instruktora, kde na ně oba muži čekali. Doktor Myers otevřel dveře — a zůstal jako přimrazený. Chvíli měl pocit, že má další dva pacienty — nebo že sám zešílel. Don s hlavním instruktorem zapomněli na subordinaci, objímali se, poskakovali a hystericky se smáli. Hysterie to skutečně byla a jejím důvodem byla úleva. Nebylo pochyb ani o důvodu jejich smíchu.
Doktor asi pět vteřin zíral na podivný výjev a potom se rozhlédl po místnosti. Všiml si, že na podlaze leží kus papíru. Bez prodlení k němu vykročil a zprávu zvedl.
Musel si ji několikrát přečíst, než pochopil smysl. Vzápětí i jeho zaplavila úleva a nahlas se rozesmál.
Devátá kapitola
Kapitán Bert Darryl se těšil na klidnou plavbu. Jestli existuje na světě nějaká spravedlnost, určitě by si ji zasloužil. Posledně to byla podivná záležitost s policií u ostrova Mackay, předposledně skála u ostrova Lizard, která nebyla zakreslená v mapách, a ještě předtím příhoda s mladým bláznem, který bez váhání vystřelil z harpuny na pětimetrového žraloka. Ten ho potom vláčel po celém mořském dně.
Podle vzhledu svých klientů usoudil, že jsou to rozumní lidé. Sportovní agentura samozřejmě ručila za jejich spolehlivost a bezúhonnost, ale bylo překvapivé, s čím se občas musel vypořádat. No, nějak si člověk na živobytí vydělat musí a udržet tenhle starý pekáč vodotěsný taky něco stojí.
Podivnou shodou náhod se jeho zákazníci jmenovali stále stejně — pan Jones, pan Robinson, pan Brown, pan Smith. Kapitán Bert to považoval za bláhovost, ale agentura to měla ve zvyku. Na druhou stranu bylo ale zábavné odhadovat, kdo s ním skutečně pluje. Někteří z klientů byli tak opatrní, že masku neodložili po celou dobu plavby. Zřejmě to budou vlivní hoši a nechtějí, aby je někdo poznal. To by byl skandál, kdyby se zjistilo, že soudce nebo tajemník Ministerstva vesmírných projektů pytlačí v rezervaci! Kapitán Bret se při té představě málem zakuckal.
Pětimístné sportovní plavidlo se nacházelo šest set padesát kilometrů od okraje útesů. Jistě, operovat tak blízko souostroví Capricorn, přímo na území nepřítele, bylo riskantní. Ale právě tady žily největší ryby, protože byly nejlépe chráněné. Pokud chce člověk klienty uspokojit, nesmí se bát…
Kapitán Bert měl jako obvykle podrobně vypracovanou taktiku. V noci nikde žádné hlídky nejsou, a kdyby náhodou byly, jeho výkonný radar je najde dost brzy, aby stačili zmizet. Je tedy naprosto bezpečné dostat se na místo už v noci, počkat na rozednění a dychtivé bobry vypustit hned po východu slunce. On na ně bude čekat nehnutě na dně a ve spojení budou pomocí vysílaček. Kdyby se dostali mimo jejich dosah, mohou se orientovat podle světelného signálu. A kdyby se dostali tak daleko, že neuvidí ani ten, musí se o sebe postarat sami. V jeho bundě v bezpečí spočívají čtyři prohlášení, která stvrzují, že pokud by se něco stalo pánům Smithům, Robinsonům, Jonesům nebo Brownům, on na tom nenese nejmenší odpovědnost. Občas uvažoval, jestli mají ta prohlášení nějakou cenu, když jsou vystavena na falešná jména, ale v agentuře mu vysvětlili, že to není jeho starost. Kapitán Bert není žádný strašpytel, jinak by se musel s touhle prací už před léty rozloučit.
Pánové S., J., R. a B. leželi každý na svém lůžku a dokončovali úpravy vybavení, které budou potřebovat nejdřív následující den ráno. Nákladné zbraně Smithe a Jonese byly na první pohled úplně nové, ještě se z nich nestřílelo, a na opasku jim zářily všechny možné serepetičky, jaké si je možné představit. Kapitán Bert se na ně díval s despektem. Takové týpky dobře znal. Patří k hochům, kteří jsou tak pyšní na své vybavení, že z něj vůbec nevystřelí — ať už se jedná o pušky nebo o fotoaparáty. Budou se šťastně plácat kolem útesů a budou tropit takový rámus, že všechny ryby v okruhu několika kilometrů budou přesně vědět, o co jim jde. Jejich přepychové zbraně, kterými by mohli na dvacet metrů dostat pětisetkilového žraloka, zůstanou zahálet. Ale jim to bude celkem jedno, budou se dobře bavit.