Pohlédl na pátého z nich — na jeho zachmuřený výraz a šedivou rozježenou bradku. Obnošená čepice dávala výmluvně najevo, že je to kapitán.
Franklinovi třeštila hlava a nebyl schopen uvažovat střízlivě. Až na několikátý pokus se mu podařilo vypravit ze sebe: „Kde to jsem?“
„Na tom nesejde, kamaráde,“ odpověděl kapitán. „My bychom rádi věděli, co děláte v téměř dvousetmetrový hloubce s obyčejným dýchacím přístrojem. Sakra, zase omdlel!“
Když se Franklin probral podruhé, cítil se už výrazně lépe a zajímalo ho, kdo jsou ti lidé kolem. Měl by jim být vděčný, ať je to kdo chce, ale zatím necítil úlevu ani zklamání, že zůstal naživu.
„Co má tohle znamenat?“ zeptal se a ukázal na tváře ukryté za šátky. Kapitán, který seděl u kontrolního panelu, se otočil a lakonicky odpověděclass="underline" „Ještě jste nepřišel na to, kde jste?“
„Ne.“
„Chcete snad říct, že mě neznáte?“
„Je mi to líto — ale neznám.“
Následující zabručení bylo možné si vyložit jako výraz nespokojenosti i překvapení.
„Asi patříte k novejm hochům, co? Já sem Bert Darryl a ocitl jste se na palubě Mořskýho lva. Ty dva gentlemani za váma riskovali krk, aby vás zachránili.“
Franklin se otočil naznačeným směrem a zahlédl jen trojúhelníky látky.
„Díky,“ začal, ale vzápětí se zarazil, protože ho nenapadalo, co říct. Teď už mu bylo jasné, kde se ocitl a co tomu předcházelo.
Tak tohle je ten slavný — nebo nenapravitelný, to záleží na úhlu pohledu — kapitán Darryl, jehož inzeráty se objevovaly ve sportovních a na lodě zaměřených časopisech. Kapitán Darryl, organizátor úchvatných podmořských safari, neohrožený zkušený lovec — a stejně neohrožený a zkušený pytlák, jehož ochrana před jakýmkoli vyšetřováním byla mezi strážci už dlouho zdrojem ironických poznámek a úvah. Kapitán Darryl — podle jedněch poslední skutečný dobrodruh, podle jiných šašek a tajtrlík…
Franklin konečně pochopil, proč se zbytek posádky skrývá za maskami. Kapitán je na jedné ze svých méně legálních výprav. Franklin slyšel, že jeho zákazníky bývají často příslušníci nejvyšších vrstev. Nikdo jiný by si nemohl dovolit takovou cestu zaplatit. Udržet Mořského lva v chodu není laciné, i když o kapitánu Darrylovi se říká, že málokdy platí hotově a že je zadlužený ve všech přístavech od Sydney po Darwin.
Franklin se rozhlédl po anonymních postavách kolem sebe a uvažoval, kdo to může být a jestli někoho z nich zná. Zbraně navršené na vedlejší palandě byly zakryté jen nedbale. Kam kapitán své zákazníky veze a co mají v úmyslu? Za daných okolností bude nejlepší mít oči zavřené a dozvědět se co nejméně.
Ke stejnému závěru dospěl i kapitán.
„Určitě je vám jasný,“ prohodil přes rameno a dobře před Franklinem zakrýval kurs plavby, „že vaše přítomnost na palubě nám komplikuje život. Nemohli jsme vás nechat jít ke dnu, i když za takovou pitomost byste si to zasloužil. Otázkou je — co s váma teď.“
„Mohli byste mě vyložit u Heronu. Nemůžeme být daleko.“ Franklin se při řeči usmíval, aby dal najevo, nakolik vážně svůj návrh chápe. Bylo zvláštní, jak se teď cítil vesele a pobaveně. Možná je to psychická reakce — možná je skutečně rád, že dostal ještě jednu šanci na nový život.
„No to určitě!“ odfrkl kapitán. „Tihle pánové si zaplatili za den zábavy a nestojej o to, abyste jim ho zničili.“
„Klidně mohou ty kapesníky odložit. Vypadá to nepohodlně a mohu slíbit, že pokud bych někoho z nich poznal, nikdo se to nedozví.“
Muži odložili váhavě masky a Franklin si oddychl, když zjistil, že ani jednoho z nich osobně ani z fotografií nezná.
„Můžem udělat jedinou věc,“ pokračoval kapitán. „Budem vás muset někde schovat, než bude po všem.“ V duchu si vybavil souostroví Capricorn a vzápětí se rozhodl. „No, budem to s váma zatím muset vydržet. Spát budem na směny. Jestli chcete bejt užitečnej, můžete se dát do práce v kuchyni.“
„Provedu, pane,“ odpověděl Franklin.
Právě se rozednívalo, když se dostal na písčitou pláž. Postavil se a svlékl ploutve. („Jsou to mý druhý nejlepší, tak mi je nezapomeňte poslat zpátky,“ kladl mu na srdce kapitán, když ho vypouštěl z vyrovnávací komory.) Někde za útesem se Mořský lev připravoval ke svému pochybnému úkolu a lovci se chystali vyrazit. Ačkoli to bylo v rozporu s jeho zásadami i povinnostmi, nedokázal se ubránit, aby jim nepřál štěstí.
Kapitán Bert slíbil, že během čtyř hodin o něm odešle zprávu do Brisbane. Ta se určitě hned dostane na Heron. Ty čtyři hodiny potřebuje kapitán a jeho zákazníci na lov a bezpečný odjezd z chráněných vod.
Franklin se procházel po pláži, potom si svlékl mokré věci, lehl si na písek a vděčně si vychutnával pohled na východ slunce. Má čtyři hodiny času, aby si urovnal myšlenky a znovu pohlédl životu do tváře. Ale ten čas byl zbytečný. Rozhodl se už před několika hodinami.
Jeho život už nepatří jen jemu, aby ho mohl klidně odhodit. Dostal ho zpátky za cenu velkého rizika mužů, které nikdy neviděl a se kterými se už nesetká.
Desátá kapitola
„Určitě je vám jasné,“ pronesl doktor Myers, „že jsem jen místní doktor, žádný věhlasný psychiatr. Musím vás tedy poslat zpátky do péče doktora Stevense a jeho lidí.“
„Je to skutečně nutné?“ zeptal se Franklin.
„Nemyslím, ale nemohu si to vzít na zodpovědnost. Kdybych byl takový dobrodruh jako Don, vsadil bych se, že něco podobného už nezopakujete. Ale doktoři si hazardní hru nemohou dovolit. Navíc si myslím, že vám jen prospěje, když se dostanete na pár dní z Heronu.“
„Za pár týdnů ukončím výcvik. Nemohlo by to do té doby počkat?“
„S doktorem se nedohadujte, Walte — stejně nemůžete vyhrát. A pokud umím počítat, měsíc a půl není pár týdnů. Výcvik klidně pár dnů počká. Myslím, že profesor Stevens vás dlouho nezdrží. Nejspíš vám pořádně vydrbe hlavu a pošle vás zpátky. Pokud vás zajímá, co si o tom myslím já, můžeme si promluvit.“
„Tak se do toho dejte.“
„Zaprvé už víme, co váš záchvat vyvolalo. Čich ze všech smyslů nejpronikavěji vyvolává vzpomínky. Když jste mi teď řekl, že vyrovnávací komora tehdy v kosmu byla cítit Syntenem, dává to smysl. Byla smůla, že jste to ucítil právě ve chvíli, kdy jste sledoval vesmírnou stanici. I mě ty zatracený věcičky téměř hypnotizovaly, když jsem sledoval, jak se ženou oblohou jako nějaký šílený meteor.
Ale to není všechno, Waltře. Musel jste být, řekněme, citově rozjitřený, aby vás to tak zasáhlo. Řekněte mi — máte tady fotografii vaší ženy?“
Franklin se zatvářil překvapeně. Takovou otázku skutečně nečekal.
„Ano,“ odpověděl, „proč se ptáte?“
„Jen tak. Mohl bych se na ni podívat?“
Po dlouhém hledání, podle názoru doktora Myerse zbytečném, vytáhl Franklin kožené pouzdro a podal doktorovi fotografii. Když si doktor prohlížel podobu ženy, kterou od jejího manžela oddělovaly přírodní zákony, které není možné porušit, díval se Franklin jinam.
Byla drobná, tmavovlasá a měla zářivě hnědé oči. Myersovi stačil jediný pohled, aby věděl, co ho zajímalo, ale s výrazem lítosti a zájmu si fotografii prohlížel důkladněji. Jak se s tím vyrovnala ona? uvažoval. Také se snaží vybudovat si na vzdálené planetě, ke které ji navždy váže původ a životní podmínky, nový život? Navždy není přesné určení. Mohla by podniknout cestu na Měsíc, který má podobnou přitažlivost jako její domov. Ale ani to by k ničemu nebylo, protože Franklin by nepřežil ani krátkou cestu ze Země na Měsíc.