Jen čas ukáže, jestli se zkušenosti a úsilí vložené do tohoto případu vrátí i finančně. Ale i kdyby k tomu nedošlo, ti, kdo se na léčení podíleli, už byli odměněni. Podařilo se jim pomoci najít nový smysl života, který bude jistě užitečný a možná bude mít neocenitelný přínos.
DRUHÁ ČÁST
STRÁŽCE
Dvanáctá kapitola
Zástupce hlavního strážce Walter Franklin se právě holil, když se ozvalo naléhavé volání. Když jednou za měsíc odstraňoval vousy, vždycky se divil, že ani po tolika letech výzkumů se biochemikům stále ještě nepodařilo najít způsob, jak růst vousů zastavit jednou provždy. No, člověk by neměl být nevděčný, pomyslel si. Ještě před několika generacemi se muži museli holit každý den pomocí složitých, nákladných a někdy i smrtelně nebezpečných pomůcek.
Franklin si dál roztíral po tváři vrstvu krému, když zaslechl pípat poplašný signál. Z koupelny se dostal přes kuchyň do haly těsně poté, co přístroj zmlkl, ale vzápětí se ozval znovu. Stiskl tlačítko příjem, obrazovka se rozsvítila a na ní se objevila důvěrně známá, ale obavami zachmuřená tvář operátora velitelství.
„Máte se okamžitě hlásit do služby, pane Frankline,“ oznámil jedním dechem.
„Co se děje?“
„Jde o farmy, pane. Ohrada se někde prolomila a jedno ze stád se dostalo ven. Právě požírá jarní úrodu a musíme je odtamtud co nejrychleji dostat.“
„To je všechno?“ ujistil se Franklin. „Za deset minut jsem v přístavu.“
Byla to sice výjimečná situace, ale ne tak závažná, aby ho mohla nějak vykolejit. Farmy budou křičet, že jejich produkci požírá několik tisíc půltunových rybek. On sám byl ale v duchu na straně velryb. Jestli se jim podařilo proniknout na planktonové plantáže, ať si ten výlet užijí.
„Co se děje?“ vynořila se z ložnice Indra. Její dlouhé tmavé vlasy vypadaly i v tak časnou ranní hodinu krásně a splývaly jí přes ramena jako zářivá opona. Když jí Franklin vysvětlil, co se stalo, zatvářila se ustaraně.
„Je to možná vážnější, než si myslíš,“ vysvětlila mu. „Pokud si nepospíšíte, budete mít za chvíli co dělat s houfem nemocných zvířat. Jarní úroda je největší, jakou pamatuju, takže tvoji nenasytní miláčci se můžou pořádně přežrat.“
Franklin si uvědomil, že má naprostou pravdu. Farmy na plankton nepatřily do jeho kompetence a tvořily v rámci Úřadu pro moře a oceány samostatnou sekci. Ale věděl o nich dost, protože představovaly alternativní a v jistém smyslu i konkurenční způsob získávání potravy z moře. Zastánci planktonu tvrdili, a zřejmě právem, že pěstování zelené stravy je účinnější než péče o velryby, protože zvířata se planktonem živí a tím se v potravinovém řetězci ocitají podstatně níž. Proč vyhodit pět kilo planktonu na získání půl kila masa, když je možné plankton sklidit přímo?
Debata na toto téma probíhala už nejméně dvacet let a zatím se ani jedné straně nepodařilo získat převahu. Občas se spor přiostřil a připomínal, i když v daleko větším měřítku a na jiné úrovni, rivalitu mezi statkáři a vlastníky stád v době osidlování amerického středozápadu. Naneštěstí pro moderní letopisce však proti sobě stojící sekce Úřadu pro moře a oceány Světové organizace pro výživu bojovaly výhradně prostřednictvím oficiálních memorand a účinných, avšak neviditelných byrokratických zbraní. Nikdo nehájil pastviny se zbraní v ruce a pokud se zhroutila ohrada, bylo to výhradně díky technické poruše, nikoli úmyslné noční sabotáži…
V moři stejně jako na souši závisí všechen život na vegetaci. A množství vegetace souvisí s kvalitou živné půdy, ve které roste — na množství dusičnanů, fosfátů a poměru dalších důležitých složek. V oceánu mají tyto životně důležité substance tendenci klesat ke dnu do hloubek, kam už neproniknou sluneční paprsky a rostliny tam nemohou existovat, natož růst. Zdrojem života je moře do přibližně stometrové hloubky. Všechno, co je níž, těží nějakým způsobem z potravy vyprodukované nahoře.
Každý rok na jaře, když teplo nového roku sestoupí do hlubin, zareaguje na neviditelné slunce i voda ve velké hloubce. Rozpíná se a stoupá vzhůru, aby s sebou přinesla na hladinu miliardy tun solí a ostatních živin, které obsahuje. Plovoucí rostliny tak dostanou zdola živiny a shora světlo a tempo jejich růstu se zněkolikanásobí. Stejně dobře se pak daří i živočichům, kteří se jimi živí. Tak přichází na mořské pastviny jaro.
Tento cyklus se zopakoval bezpočtukrát dávno předtím, než se na scéně objevil člověk. A ten do něj důrazně zasáhl. Nebyl spokojen s nerostnými látkami vyprodukovanými přírodou, které vynášely spodní vody oceánu k hladině a ponořil na strategická místa do hlubin jaderné generátory. Díky jejich žáru tryskaly nahoru gejzíry vody, přinášející s sebou chemické poklady. Toto umělé zvýšení přírodního koloběhu představovalo snad nejoriginálnější a zároveň velice přínosné využití jaderné energie. Tímto způsobem se produkce potravin v mořích zvýšila téměř o deset procent.
A teď se velryby snaží ze všech sil nastolit rovnováhu.
Na zátah bude nutné využít síly na moři i ve vzduchu. Ponorek bylo příliš málo a byly příliš pomalé, než aby dokázaly operaci zvládnout bez pomoci. Tři z nich — včetně Franklinova průzkumného plavidla — dopraví k porušené ohradě nákladní letoun. Spustí je dolů a dál bude sledovat pohyb velryb ze vzduchu, protože je možné, že se zvířata rozptýlí na takové ploše, že radar ponorek je nedokáže zachytit. Dva další letouny se pokusí velryby vyplašit sirénami. Tato taktika se ale nikdy v minulosti příliš neosvědčila, a tak si od ní nikdo moc nesliboval.
Dvacet minut po vyhlášení poplachu už Franklin sledoval obrovské úrodné plochy Pearl Harboru z dopravního letadla. Stále ještě neměl rád létání a pokud to bylo jen trochu možné, snažil se mu vyhnout. Ale výšky ho už neděsily a dokázal se klidně podívat dolů bez pocitu nevolnosti.
Sto šedesát kilometrů východně od Havaje barva vody přešla nečekaně z modré ve zlatavou. Pohyblivá pole s první úrodou pokrývala hladinu Pacifiku až k obzoru. Letadlo pokračovalo směrem k vycházejícímu slunci, ale planiny se zdály nekonečné. Tu a tam se na hladině vznášely jeden a půl kilometru dlouhé sklízecí stroje, které připomínaly záhadné hračky nějakých obrovských dětí. Vedle nich bylo možné vidět menší pontony a čluny, na kterých se shromažďovalo potřebné vybavení. Vypadalo to velkolepě i v době mamutích strojů, ale Franklina to nijak neohromilo. Nehnul s ním ani pohled na miliardu tun tříděných rozsivek a garnátů — a nic na tom neměnila ani skutečnost, že mohou nasytit polovinu lidstva.
„Právě přelétáme nad havajským koridorem. Za chvíli uvidíme, kudy zmizely,“ ozval se pilot z reproduktoru.
„Už je vidím,“ prohodil jeden ze strážců, naklonil se přes Franklina a ukazoval dolů na hladinu. „A zažívají nejlepší okamžiky svého života.“
Naskytl se jim pohled, při kterém si farmáři musí rvát vlasy. Franklinovi se najednou vybavila písnička, kterou se učil v mateřské škole a snad třicet let si na ni nevzpomněl.