Franklin vyprovodil mladíka z kanceláře a bylo mu trochu líto, že přichází o zábavného společníka, který sice pokládal podivné otázky, ale bohatě to vynahradil mořem historek o nejslavnějších lidech planety. Nyní k nim bude patřit i on sám, protože nejnovější článek ze seriálu Lidé planety si přečte minimálně sto milionů lidí.
O čtyři týdny později článek skutečně vyšel. Byl přesný, dobře napsaný a obsahoval jedinou drobnou chybu, kterou při čtení korektur přehlédl i Franklin. Fotografický doprovod byl skvělý a zahrnoval i udivující snímek, na kterém mládě saje mléko — získat takový záběr bylo určitě vrcholně nebezpečné a autora stálo jistě měsíce trpělivého vyčkávání. Čtenář nemohl tušit, že fotograf ho pořídil v bazénu u ostrova Heron, aniž by si omočil palec u nohy.
Kromě šokující slovní hříčky pod fotografií na obalu „Prince of Whales“, (whale = velryba, pozn. překl.) s ním byl Franklin spokojen. Nadšení panovalo i v Úřadu pro chov velryb, na ministerstvu a dokonce i v samotné Světové organizaci pro výživu. Nikdo netušil, že během několika týdnů bude článek důvodem největší krize, jaká se kdy v Úřadu pro chov velryb odehrála.
Důvodem nebyl nedostatek předvídavosti. Někdy je možné události předvídat a podle toho si promyslet, jak jim čelit. Občas se ale stane, že události, které by podle všech předpokladů neměly mít žádnou souvislost-jsou tak rozdílné, jako by ke každé z nich došlo na jiné planetě — spolu zareagují zdrcujícím způsobem.
Úřad pro chov velryb existoval padesát let a po celou tu dobu se formoval do současné podoby. Zaměstnával dvacet tisíc lidí a hodnota jeho majetku převyšovala dvě miliardy dolarů. Byla to typická součást současné hierarchie včetně vlivu a prestiže, které z takového postavení plynou.
A teď se od základů zatřese pod vlídnými slovy muže, který žil tisíc let před Kristem.
Všechno začalo, když byl Franklin v Londýně. Nebylo nijak nezvyklé, že úředníci Světové organizace pro výživu přeskočili ministerstvo a kontaktovali přímo jeho. Nezvyklá byla ale skutečnost, že tajemník SOV osobně narušil každodenní práci úřadu a přiměl Franklina zrušit všechny závazky a okamžitě odletět na druhý konec světa do malého městečka na Srí Lance, jehož název nikdy neslyšel a ani ho nedokázal vyslovit.
Naštěstí bylo tou dobou v Londýně horko a dalších deset stupňů v Colombu nebylo tak strašných. Na letišti Franklina očekával místní představitel SOV. Byl oblečen do sarongu, který už přijali i nejkonzervativnější obyvatelé Západu, a vypadal svěže a spokojeně. Okázale si potřásli rukama a Franklin si s úlevou všiml, že nikde kolem nejsou žádní novináři, kteří by o důvodu jeho cesty věděli víc než on sám. Nastoupili do menšího letadla, kterým urazí posledních patnáct set kilometrů cesty.
„Tak,“ pronesl, když sledoval pohledem tisíce kilometrů úhledných, automaticky ošetřovaných čajových plantáží, „teď byste mi měl konečně vysvětlit, o co se jedná. Proč je tak důležité hnát mě do té Anna — jak se to místo vlastně jmenuje?“
„Anuradhapura. Tajemník vám to neřekl?“
„Setkali jsme se na letišti v Londýně na pouhých pět minut. Takže můžete začít pěkně od začátku.“
„No, tato situace se začala vyvíjet už před několika lety. Varovali jsme vedení, ale nikdo nás nebral vážně. A vaše interview v Zemi věci urychlilo. Mahanayake Thero z Anuradhapury — je to nejmocnější a nejvlivnější muž Východu a brzy se o něm dozvíte víc — si článek přečetl a okamžitě nám nařídil, abychom mu zařídili cestu do sídla Úřadu pro chov velryb. Samozřejmě to nemůžeme odmítnout, ale dobře víme, co má v úmyslu. Přijede s týmem kameramanů a pořídí dostatek materiálu na širokou kampaň proti úřadu. Po nějakém čase bude požadovat referendum. A pokud dopadne v náš neprospěch, ocitneme se ve značných potížích.“
Jednotlivé dílky skládačky do sebe začaly zapadat a vzor začínal zřetelně vystupovat. Na chvíli Franklina ovládla nevole, že ho posílají na druhý konec světa, aby se zabýval něčím tak absurdním. Vzápětí si ale uvědomil, že ti, kdo ho sem poslali, to za absurdní nepovažují. Určitě jsou daleko lépe než on obeznámeni se silami, které se připravují k útoku. Nikdy se nevyplatilo podceňovat sílu náboženství, ani tak mírumilovného a tolerantního, jako je buddhismus.
Ještě před sto lety by jeho současnou sílu nikdo nepředpokládal, ale katastrofální politické a společenské změny v minulém století mu poskytly nové možnosti. S oslabením nebo pádem svých tří největších rivalů se stal buddhismus jediným náboženstvím, které si zachovalo skutečný vliv na myšlení lidí.
Křesťanství, které se nikdy zcela nevzpamatovalo z ran, jež mu uštědřili Darwin a Freud, se nakonec nečekaně vytratilo ještě před archeologickými nálezy ve dvacátém století. Hindské náboženství s udivujícím panteonem bohů a bohyní nepřežilo rozvoj vědeckého racionalismu. A islám, oslabený stejnými vlivy, ztratil zbytky prestiže, když vycházející Davidova hvězda zastínila Prorokův půlměsíc.
Tato náboženství sice stále existovala a jistě se ještě po generace udrží, ale jejich vliv dávno pominul. Přežilo jen učení Buddhy, kterému se dokonce podařilo svůj vliv posílit, protože vyplnilo uprázdněný prostor po ostatních vírách. Buddhismus sám se označoval za filozofický směr a nestavěl na tvrzeních, která je možné vyvrátit archeologickým kladívkem. Díky tomu se vyhnul otřesům, které ostatní giganty zničily. Vnitřními reformami se očistil a zjednodušil, ale základní struktura zůstala neporušená.
Franklin věděl, že jedním ze základních kamenů buddhismu je úcta ke všem živým tvorům. Byl to zákon, který někteří buddhisté obcházeli tvrzením, že jíst maso zvířete, které zabil někdo jiný, je v souladu s vírou. V posledních letech se objevily pokusy dodržovat toto pravidlo co nejpřísněji, takže na nejrůznějších úrovních probíhaly nekonečné debaty mezi vegetariány a příznivci masa. Že by tyto dohady mohly mít vliv na činnost Organizace pro výživu, by Franklina nenapadlo ani ve snu.
„Řekněte mi,“ zeptal se, když se pod nimi míhaly úrodné hory, „jaký je ten Thero jako člověk?“
„Thero je jeho titul. Pokud chcete, překlad by byl asi arcibiskup. Jeho skutečné jméno je Alexander Boyce a narodil se před šedesáti lety ve Skotsku.“
„Ve Skotsku?“
„Ano — byl prvním člověkem ze Západu, který se dostal na vrchol buddhistické hierarchie a musel na té cestě překonat řadu překážek. Jeden můj přítel, bhikku — ehm, mnich — si stěžoval, že Maha Thero je typický církevní starší, který se narodil o několik set let později. Takže namísto skotské církvi se věnoval reformaci buddhismu.“
„Jak se dostal na Srí Lanku?“
„Věřte nebo ne, přišel sem, jako začínající filmový technik. Tehdy mu bylo asi dvacet. Říká se, že se vydal natáčet sochu umírajícího Buddhy do jeskyně chrámu Dambulla a poté se vzdal své víry a přestoupil na buddhismus. Pak se dvacet let snažil propracovat se až na vrcholek a jeho dílem jsou téměř všechny reformy, ke kterým od té doby došlo. Náboženství se po několika tisíciletích existence naruší a je potřeba je pročistit. Maha Thero významně ovlivnil buddhismus na Srí Lance tím, že ho zbavil všech hinduistických bohů, kteří se usadili v chrámech.“
„A jak hledá nové nápady?“