Kapitán Henson kolem něj plaval, dokud nebyla ověřena spolehlivost všech součástek, připevnil mu pás se zátěží a vyzkoušel vysílačku. Zpočátku bude dýchat stlačený vzduch a na směs kyslíku a vodíku přejde až ve stometrové hloubce. Změna proběhne automaticky a stejně probíhá i regulace toku kyslíku, aby směs odpovídala hloubce, ve které se potápěč pohybuje. Musí být přijatelná v prostředí, kde člověk původně neměl co pohledávat…
Nakonec bylo všechno připraveno. Nálože s výbušninou měl připevněné k opasku, chytil se zábradlí kolem věže ponorky. „Můžeme dolů,“ oznámil. „klesej asi sedmnáct metrů za minutu a rychlost udržuj na dvou uzlech.“
„Klesání je nařízené na sedmnáct metrů za minutu. Kdybychom začali nabírat rychlost, přibrzdím to zpětným chodem motorů.“
V tu chvíli se denní světlo začalo vytrácet a nahradila ho pochmurná zeleň. Voda těsně pod hladinou byla díky tryskající ropě téměř neprůhledná. Franklin neviděl ani celou věž ponorky. Půl metru před očima mu kovová tyč mizela v nicotě. Neměl ale obavy. V případě potřeby dokázal pracovat jen pomocí hmatu. Navíc věděl, že voda je u dna daleko čistší.
V desetimetrové hloubce se musel zastavit a téměř minutu počkat, než mu odlehnou uši. Zběsile funěl a polykal, dokud nezaslechl uvnitř hlavy cvaknutí — jasné znamení, že všechno je v pořádku. Pomyslel si, jak ponižující by bylo, kdyby se musel vrátit na hladinu kvůli neprůchodné Eustachově trubici! Nikdo by ho samozřejmě z ničeho nevinil. Nejednoho výborného potápěče vyřadil i chlad — ale zklamání by ho provázelo po celý zbytek života.
Sluneční paprsky ztrácely v zakalené vodě sílu a světlo rychle sláblo. Ve třiceti metrech měl pocit, jako by se ocitl v zamlženém měsíčním světle. Svět tu ztratil barvy i teplo. Uši už mu nedělaly potíže a dýchal zcela lehce. Cítil ale, že se ho zmocňuje mírná deprese. Byl si jist, že je to jen důsledek úbytku světla, nikoli hrůza z tří set metrů hloubky, které má ještě před sebou.
Aby se nějak zaměstnal, zavolal pilota ponorky a zeptal se ho na poslední zprávy o situaci dole. K jeřábu bylo už připevněno padesát nádrží, které dokázaly nadzvednout víc než tisíc tun. Šest cestujících v ponorce upadlo do bezvědomí, ale zdá se, že akutní nebezpečí jim nehrozí. Zbylým sedmnácti nebylo sice dobře, ale pomalu se na zvýšený tlak začínali adaptovat. Trhlina se zatím nezvětšuje, ale v řídicí místnosti je asi sedm centimetrů vody. Zanedlouho nastane nebezpečí zkratu.
„Jsi ve sto metrech,“ ozval se kapitán Henson. „Zkontroluj si měření přívodu vodíku. Pomalu bys měl přejít ze stlačeného vzduchu na hlubinnou směs.“
Franklin se podíval na malý displej. Ano, automatika funguje a úprava směsi už začala probíhat. Subjektivně žádnou změnu necítil, ale po několika následujících desítkách metrů klesání se začne nebezpečný dusík vytěsňovat. Zdálo se divné nahradit ho vodíkem, který v plynném stavu daleko snáz reaguje a navíc je výbušný, ale vodík nepůsobí tlumivě a nezachycuje se v tkáních tak rychle jako dusík.
Za posledních třicet metrů tma přestala houstnout, Franklin si přivykl na slabé osvětlení a voda se začínala pročišťovat. Dokázal rozeznat téměř metr hladkého povrchu pláště ponorky, která ho dopravovala do hlubin, kam pronikla bez ponorky zatím jen hrstka lidí — a ještě míň se jich vrátilo, aby o tom mohli vyprávět.
Znovu se ozval kapitán Henson: „Teď bys měl dostávat padesát procent vodíku. Cítíš to?“
„Ano — je to taková kovová příchuť. Ale nijak nepříjemná není.“
„Mluv co nejpomaleji,“ nabádal ho kapitán. „Je ti špatně rozumět, hlas ti teď zní hrozně vysoko. Cítíš se dobře?“
„Jo,“ odpověděl Franklin s pohledem upřeným na hloubkoměr. „Zrychlil bys klesání na třicet tři metrů za minutu? Nemáme času nazbyt.“
Ponorka se začala ponořovat rychleji a on zahlédl vznášející se vztlakové nádrže. Poprvé pocítil kolem sebe hmatatelný nápor tlaku. Klesal tak rychle, že úprava tlaku v obleku se lehce zpožďovala. Ruce a nohy měl jako v obrovském svěráku, který jako by zpomaloval jeho pohyby, ale nijak je neomezoval.
Teď už se ocitl v téměř neproniknutelné tmě. Pilot jako by mu četl myšlenky a rozsvítil oba reflektory. V tomto pustém prostoru mezi nebem a mořským dnem neměly sice co osvětlovat, ale pohled na dva světlé body před ním ho uklidňoval. Fialové filtry kvůli němu odstranili, a když teď měl kam zaměřit pohled, necítil se už tak stísněně.
Dvě stě sedmdesát sedm metrů, téměř tři čtvrtiny cesty ke dnu, má za sebou. „Tady se tři minuty zdržíme,“ ozval se kapitán Henson. „Raděj bych tě tu nechal půl hodiny, ale to zvládneme až na zpáteční cestě.“
Franklin na zdržení přistoupil bez námitek, ale tři minuty mu připadaly k nepřežití dlouhé. Možná už ztratil pojem o čase a každá minuta mu připadala jako deset. Právě se chystal zeptat kapitána, jestli se mu nezastavily hodinky, když si uvědomil, že má svoje. Skutečnost, že zapomněl na něco tak triviálního, považoval za špatné znamení. Byl to jasný signál, začíná být zmatený. Když si ale uvědomuje, že se chová zmateně, nemůže to být ještě tak hrozné… Než se stačil do úvah zabrat, začali znovu klesat.
Teď už slyšel stále sílící řev obrovského gejzíru, řinoucího se z vrtu, který na mořském dně vytvořil zvídavý a nenechavý člověk. Kolem byl takový hluk, že sotva rozuměl pokynům a radám svých pomocníků. Kromě tlaku tu hrozilo ještě jedno nebezpečí. Kdyby se dostal do gejzíru, proud by ho během několika sekund vyvrhl o několik set metrů výš a on by vybuchl jako ryba, žijící v hloubce, kterou rychle vyzvednou na hladinu.
„Jsme skoro na místě,“ oznámil pilot ponorky po klesání, které Franklinovi délkou připadalo jako věčnost. „Za chvíli bys měl zahlédnout jeřáb. Zapnu spodní světla.“
Franklin se přehoupl přes okraj zvolna se pohybující ponorky a snažil se ve světlech směřujících ke dnu něco zahlédnout. Zpočátku nic neviděl, ale za chvíli rozeznal nějaké záhadné obdélníky a kruhy. Na chvíli ho vyděsily, ale vzápětí si uvědomil, že to jsou vztlakové nádrže, připravené zvednout rozlomený jeřáb.
Téměř ve stejnou chvíli zahlédl pokroucené nosníky a vzápětí i jasnou hvězdu — na takovém místě působila neskutečně, která jasně zářila mimo kužele světla. Sledoval při práci jednu z elektrod ovládanou mechanickýma rukama ponorky, která byla mimo jeho dohled.
Ponorka ho opatrně dopravila až k jeřábu a Franklin si poprvé uvědomil, jak beznadějné by bylo orientovat se tu poslepu. Viděl oba nosníky, na které musí nálože upevnit. Překrývala je změt tenčích trubek, tyčí, kabelů a nosníků, kterou se musí nějak prodrat.
Pustil se ponorky, která ho tak lehce dopravila až na dno, a pomalu plaval k jeřábu. Jak se k němu blížil, poprvé uviděl i obrovskou uvězněnou ponorku a srdce mu pokleslo, když si uvědomil, kolik problémů bude nutno ještě vyřešit, aby se plavidlo uvolnilo. Dostal se až k plášti ponorky a zabušil na něj několikrát velkými kleštěmi na štípání drátů ze své sady nářadí. Lidé uvnitř budou vědět, že je na místě, ale signál na ně může zapůsobit různě.
Potom se dal do práce. Snažil se nevnímat silné vibrace, pohybující masami vody kolem, a začal pečivě zkoumat kovovou změt, kterou musí proniknout.