Dostat se k nejbližšímu nosníku a umístit nálož nebude nijak složité. Mezi několika traverzami byla dostatečně velká mezera, zahrazená pouze několika kabely, které půjdou snadno odsunout stranou (bude ale muset dávat pozor, aby se o ně něčím nezachytil). Pak bude mít nosník v dosahu. Navíc je tam dost místa na otočení, takže se bude moci vyhnout nepříjemnému couvání.
Rozhlédl se ještě jednou a žádné vážné překážky neviděl. Pro jistotu se ale znovu ujistil u kapitána Hensona, který celou situaci viděl stejně dobře na obrazovce vnější kamery. Potom vplul pomalu do konstrukce a rukama v rukavicích se přidržoval jejích částí. Překvapilo ho, že i v takové hloubce se nachází množství vilejšů a jiných mořských živočichů, díky kterým je nebezpečné dotýkat se předmětů, které zůstaly pod vodou víc než několik měsíců.
Kovová konstrukce se otřásala jako obrovská ladička. Cítil tryskání gejzíru, přenášené vibracemi vody i kovu pod rukama. Připadal si jako vězeň v obrovské otřásající se kleci. Díky neustávajícímu hluku a značnému tlaku začínal jednat zmateně a dostával se do letargie. K dokončení akce bude muset zmobilizovat veškerou vůli. Stále si připomínal, že na jeho schopnostech závisí i životy ostatních.
Dostal se k nosníku a pomalu k němu páskou upevnil plochý balíček. Trvalo mu dlouho, než byl s prací spokojen, ale nakonec byla výbušnina na svém místě a on si byl jist, že ji chvění neposune ani nesetřese. Pak se rozhlédl po druhém nosníku.
Podařilo se mu zvířit vodu v okolí tak, že se značně zhoršila viditelnost. Nic mu ale nemohlo zabránit v pohybu uvnitř jeřábové konstrukce a ve snaze dokončit práci. Jedna možnost byla vrátit se stejnou cestou zpátky a vrak obeplout. Za normálních okolností by to nebylo nic složitého, ale v tuto chvíli si to musel dobře rozvážit a energii vydávat velice hospodárně až ve chvíli, kdy nemá žádné pochybnosti.
S neurčitými obavami se vydal zkalenou vodou středem konstrukce. Dolů k němu nasměrované reflektory ho natolik oslňovaly, že ho začínaly pálit oči. Vůbec ho nenapadlo, že stačí požádat a osvětlení bude ztlumeno na míru, která mu bude vyhovovat. Místo toho se snažil držet ve stínu a hledal volnou cestu ve změti trosek, kterými se pohyboval.
Našel další nosník a dlouho musel uvažovat, co tam vlastně pohledává. Zdálky vnímal hlas kapitána Hensona, který se ho snažil vrátit do reality. Opatrně a pomalu upevnil páskou cennou nálož na místo. Potom se vznášel ve vodě a obdivně si své dílo prohlížel. Hlas z malého reproduktoru k němu doléhal stále naléhavěji. Uvědomil si, že když si sundá masku, bude mít od nepříjemně rušivého hlasu pokoj. Chvilku si s tou myšlenkou pohrával, ale zjistil, že nemá sílu odepnout pásky, přidržující masku na obličeji. Bylo to zlé, ale možná ten hlas zmlkne, když udělá, co po něm požaduje.
Naneštěstí ale neměl nejmenší tušení, kudy vede cesta ven z mlhy, která ho tak příjemně ukrývá. Světlo a hlas ho vyrušovaly. Ať se pohnul kterýmkoli směrem, za chvíli na něco narazil a musel se vrátit. Zlobilo ho to, ale znepokojení si neuvědomoval, protože se cítil naprosto šťastný.
Hlas mu ale nedopřával ani chvilku klidu. Už nezněl přátelsky ani nápomocně, došlo mu, že na něj zlostně křičí a dává mu příkazy. Nemohl si sice vzpomenout proč, ale věděl, že tak se k němu lidé obvykle nechovají. Dostával podrobné informace, které se opakovaly se vzrůstající naléhavostí stále dokola, protože se je zdráhal splnit. Cítil příliš velkou únavu, aby se zmohl na odpověď a rozfňukal se nad neúctou, s jakou s ním zacházejí. Ještě nikdy v životě na něj nikdo takové věci nekřičel a opravdu jen zřídkakdy zaslechl něco tak šokujícího, jako byly věty, které se linuly z reproduktoru. Kdo si dovoluje s ním takhle mluvit? „Tam ne, ty zatracenej pitomče. Doleva, VLEVO! To je ono — a teď ještě kousek dopředu. Nezastavuj se! Panebože, on už zase upadá do spánku. PROBER SE — OKAMŽITĚ SE PROBER, NEBO TI TU TVOU ZATRACENOU PALICI URAZÍM! No konečně, hodnej hoch — jsi skoro na místě — zbývá jen pár metrů…“ a tak stále dokola. Některé věty byly ještě daleko horší.
Potom překvapeně zjistil, že kolem něj už žádný kov není. Pomalu plaval na otevřeném moři, ale nevydrželo mu to dlouho. Nešetrně ho sevřely kovové prsty a odnášely ho do řvoucí tmy.
Zdálky zaslechl čtyři tlumené exploze a cosi hluboko v mysli mu sdělilo, že dvě z nich jsou jeho dílem. Z dramatu odehrávajícího se třicet metrů pod ním nic neviděl. Po odpálení výbušnin se jeřáb rozlomil na dvě části. Část spočívající plnou vahou na ponorce byla stále ještě příliš těžká, aby ji dokázaly nádrže zvednout, ale když se teď mohla pohnout, nadzvedla se jako houpačka, svezla se stranou a dopadla na mořské dno.
Velká ponorka, zbavená závaží, se vydala rychle nahoru. Franklin cítil nárazy vody, jak se kolem něj přehnala, ale byl ještě příliš zmatený, aby dokázal poznat, co to bylo. Stále ještě nebyl plně při vědomí. V hloubce kolem dvou set padesáti metrů začal najednou na Hensonovy provokace reagovat a ke kapitánově úlevě mu začal ve stejném duchu odpovídat. Několik desítek metrů klel jak pohan, ale potom si uvědomil, kde je a zarazil se. Teprve tehdy mu došlo, že úkol úspěšně splnil a že lidé, kterým se vydal na pomoc, jsou už dávno v bezpečí nahoře nad ním.
Franklin se tak rychle vynořit nemohl. Ve sto metrech na něj čekala vyrovnávací komora. V ní ho dopraví do Brisbane, kde stráví osmnáct nudných hodin, než se zbaví všeho vstřebaného vodíku. Až ho doktoři propustí ze svých spárů, bude už příliš pozdě zamezit kolování nahrávky po celém úřadě. Pro celý svět představuje teď hrdinu, ale kdyby ho snad měla ovládnout domýšlivost, stačí si připomenout, že všichni jeho podřízení si s radostí poslechli každé slovo kapitána Hensona, kterým častoval jejich ředitele.
Dvacátá pátá kapitola
Petr se cestou po můstku k raketě, ze které za necelou půlhodinu uvidí vzdalující se Zemi, ani jednou neohlédl. Franklin chápal, proč má syn tvář odvrácenou na druhou stranu. Osmnáctiletý mladík na veřejnosti nepláče. Totéž platí pro ředitele důležitých úřadů ve středních letech, dodal v duchu.
Anna takovými zábranami netrpěla. Plakala nahlas a nedokázala ji uklidnit ani Indra. Až ve chvíli, kdy se dveře rakety zavřely a všechny ostatní zvuky překryla varovná siréna, která se spouští třicet minut před startem, přešly její vzlyky v posmrkávání.
Nával přihlížejících diváků, mezi kterými nechyběli přátelé a příbuzní, kameramani a představitelé Ministerstva vesmírných projektů, začal ustupovat před pohyblivými zábranami. Franklin držel za ruce manželku i dceru a nechal se unášet davem. Jaké naděje a obavy, bolesti a radosti teď prožívá! Snažil se rozpomenout na své pocity při prvním startu. Ta chvíle patřila určitě k největším okamžikům jeho života, ale vzpomínky na ni se vytratily, překryté třiceti lety dalších zážitků a zkušeností.
Petr teď startoval na cestě, po které se jeho otec pohyboval před několika desítkami let. Franklin synovi přál, aby ho mezi hvězdami čekalo víc štěstí než jeho. Toužil být alespoň na chvíli v Port Lowellu, až Irena přivítá chlapce, který by mohl být jejím synem a přemýšlel, jak nevlastního bratra přivítají Roy s Rupertem. Byl si jist, že ho rádi uvidí. Petr nebude na Marsu tak osamělý, jako kdysi poručík Walter Franklin.
Tiše sledovali, jak minuty ubíhají. Touhle dobou bude Petr určitě natolik zabraný do úvah o vzrušujícím vzdáleném světě, který mu bude po celý příští týden domovem, že mu na stesk z odloučení od rodiny nezbyde čas. Není možné se na něj zlobit, že upírá pohled na nový život, který před ním leží v celé své nepoznané lákavé svůdnosti.