„Hluk?“ nechápal Horác. „Jaký hluk?“
„Bouchání, klepání, řinčení,“ stručně odpověděl Gilan. „Nezapomínej, že Celtikové se nezabývají jen těžbou železné rudy. Zpracovávají ji na železo. Při jihozápadním větru, který fouká teď, by bylo slyšet kovárny až sem, i na takovou dálku.“
„Tak se na to podíváme,“ prohlásil Will a začal pobízet Cuka vpřed. Gilan ale zvedl ruku, aby ho zastavil.
„Myslím, že bych měl jet napřed sám,“ řekl pomalu a nespouštěl oči z města v údolí pod nimi. Will se na něj zmateně podíval.
„Sám?“ podivil se a Gilan přikývl.
„Včera jsi říkal, že jsme moc nápadní, když jsme vjížděli do Pordellathu. Je možná načase být trochu opatrnější. Něco se tu děje a já bych rád věděl, o co jde.“
Will musel uznat, že to je dobrý důvod, aby Gilan jel dál sám. Když se to tak vezme, Gilan je v umění pohybovat se nepozorovaně nejspíš nejlepší z celého hraničářského sboru a hraničáři jsou zase nejlepší v celém království.
Gilan jim pokynul, ať sestoupí z hřebene, kde stáli, a přejdou na druhou stranu k místu, kde voda stékající po úbočí vytvořila mělký žlab vhodný pro táboření a chráněný před větrem.
„Tamhle se utáboříte,“ řekl jim. „A žádný oheň. Budeme si muset vystačit se studeným jídlem, dokud nezjistíme, co se děje. Já se vrátím někdy po setmění.“
A s těmi slovy otočil Blaze a klusal zpátky přes hřeben a dolů směrem ke Gwyntalethu.
Will s Horácem měli tábořiště vybudované zhruba za půl hodiny. Moc práce s tím nebylo. Nepromokavou plachtu připevnili k zakrslým keřům, které vyrůstaly z kamenné stěny žlabu, a dole ji zatížili kameny, kterých tu byl přímo nadbytek. Vznikl tak trojúhelníkový přístřešek pro případ, že by znovu začalo pršet. Před ním nachystali ohniště. Gilan jim sice kladl na srdce, aby oheň nerozdělávali, ale kdyby se vrátil o půlnoci a příkaz změnil, byli by na to připraveni.
Podstatně delší dobu jim zabralo sbírání dřeva na oheň. Dal se použít jedině keřovitý vřes, kterým bylo porostlé úbočí hor. Kořeny i větve keřů byly tuhé, ale velmi dobře hořely. Nasekali jich dostatečnou zásobu — Horác používal malou sekyrku, kterou měl v ranci, a Will saxonský nůž. Když se postarali o vše, co bylo třeba, sedli si k prázdnému ohništi a zády se opřeli o skálu. Will několik minut přetahoval brouskem saxonský nůž, aby měl zase ostří jako břitva.
„Já mám vážně radši táboření v lesích,“ prohlásil Horác a snad podesáté si u skály poposedl, aby ho tolik netlačila do zad.
Will jen něco neurčitě zabručel. Jenže Horác se nudil, a tak mluvil dál, spíš proto, aby něco dělal, než že by se mu skutečně chtělo.
„V lese máš taky spoustu dřeva, hned u ruky. Prostě ti spadne ze stromu.“
„Ale ne zrovna tehdy, když to potřebuješ,“ odtušil Will. I on mluvil jen tak, aby řeč nestála.
„Ne. To ne. Obvykle k tomu dojde, ještě než přijedeš,“ prohlásil Horác. „Navíc v lese máš obvykle na zemi jehličí a listí. A díky tomu můžeš spát na měkkém. A jsou tam kmeny a stromy, u kterých se dá sedět a opírat se. A ty mají podstatně míň ostrých hran než skály.“
Znovu se zavrtěl a hledal alespoň dočasně příjemnější oporu pro záda. Podíval se na Willa, tak trochu doufal, že hraničářský učeň se s ním začne přít. Aspoň by se nějak zabavili. Jenže Will znovu jen něco zabručel. Prozkoumal čepel saxonského nože, zasunul ho zpátky do pouzdra a natáhl se. Neleželo se mu pohodlně, a tak se opět posadil, rozepnul opasek s nožem a přehodil ho přes svůj ranec vedle luku a toulce. Nato si lehl a hlavu položil na placatý kámen. Zavřel oči. Po bezesné noci, kterou měl za sebou, byl vysílený a zničený.
Horác vzdychl, pak si vzal meč a začal ostřit jeho čepel — poměrně zbytečně, protože i tak byl ostrý jako břitva. Ale aspoň měl co dělat. Brousil a pokukoval po Willovi, aby zjistil, jestli kamarád už spí. Na chvíli to vypadalo, že ano, ale pak se menší chlapec najednou zavrtěl, posadil se a natáhl se pro pláštěnku. Svinul ji, položil ji na kámen, který mu sloužil jako podhlavník, a opět si lehl.
„S těmi lesy máš pravdu,“ prohodil mrzutě. „Jsou to o moc příjemnější místa na táboření.“
Horác na to neřekl nic. Usoudil, že meč už je ostrý dost, a zasunul ho zpátky do naolejované kožené pochvy a zbraň i s pouzdrem opřel o skálu vedle sebe.
Znovu sledoval Willa, jak se pokouší najít pohodlnější polohu. Ať se kroutil a otáčel jak chtěl, pokaždé se našel kamínek nebo kousek špičaté skály, který ho tlačil do zad nebo píchal do boku. Uplynulo dalších pět nebo deset minut a Horác nakonec navrhclass="underline"
„Nechceš se trochu pocvičit? Zabijeme čas.“
Will otevřel oči a uvažoval o tom nápadu. Ač nerad, musel si přiznat, že na takové tvrdé, kamenité zemi se mu nikdy nepodaří usnout.
„Proč ne?“ Vyhledal v ranci cvičné zbraně, potom přešel na druhou stranu přístřešku, kde Horác v písčitém dně úžlabiny upravoval prostor pro cvičení. Oba zaujali své místo a na Horácovo znamení začali.
Will se zlepšoval, ale Horác byl při tomhle cvičení bezesporu mistr. Will musel obdivovat rychlost a jistotu, s jakou ovládal dřevěný meč v ohromujících sledech seků zleva i zprava, šikmých seků a střech. A co víc, když zjistil, že dokáže prolomit Willovu obranu, na poslední chvíli ránu zadržel a Willa neudeřil. Místo toho pokaždé lehce ťukl do místa, kam by jinak úder dopadl, aby si to Will uvědomil.
Nedělal to však s pocitem nějaké nadřazenosti. Cvičení se zbraněmi, třeba jen s dřevěnými, se nyní stalo důležitou součástí Horácova života. Neměl důvod vychloubat se, když byl zrovna v něčem lepší než protivník. Horác se při desítkách cvičných zápasů v bojové škole až moc dobře naučil, že se nikdy nevyplácí soupeře podceňovat.
Raději svou převahu využil, aby Willovi pomohl, a vysvětloval mu, jak předvídat údery, ukazoval mu základní sestavy, které užívají všichni šermíři, a učil ho, jak je co nejlépe krýt.
Will si neradostně přiznával, že vědět, jak na to, vůbec nestačí. Něco úplně jiného znamenalo skutečné cvičení. Zjistil, jak moc jeho někdejší protivník vyspěl, a uvažoval, jestli jsou stejné změny vidět i na něm. Nemyslel si to. Nepřipadal si jiný. A kdykoli někde spatřil svůj odraz, nezdálo se mu, že by se nějak změnil.
„Spouštíš pravou ruku moc nízko,“ upozornil Willa Horác, když si udělali přestávku.
„Já vím,“ řekl Will. „Čekám boční sek a chci být na něj připravený.“
Horác vrtěl hlavou. „To je všecko hezké, ale když ji spustíš moc nízko, já tě můžu jednoduše oklamat, předstírat boční sek a pak švihnout nahoru do střechy. Chápeš?“
Předvedl Willovi to, co popisoval, nejprve zeširoka máchl mečem do strany, pak ho obratným pohybem zápěstí zvedl vysoko nahoru do prudkého seku směřujícího shora dolů. Zadržel dřevěnou čepel těsně nad Willovou hlavou a hraničářský učeň pochopil, že jeho obrana by přišla moc pozdě.
„Tyhle věci se nikdy nenaučím,“ povzdechl si.
Horác ho povzbudivě poplácal po rameni. „Děláš si legraci?“ řekl. „Den ode dne jsi lepší. A kromě toho, já nikdy nebudu umět střílet z luku nebo zacházet s vrhacím nožem tak, jak to umíš ty.“
I když byli na cestě, trval Gilan na tom, aby Will procvičoval své hraničářské dovednosti, jak jen to bylo možné. Na Horáce udělalo velký dojem, když sledoval, jakou zručnost štíhlý a drobný Will získal. Párkrát ho zamrazilo, když si představil, co by se asi stalo, kdyby se musel utkat s takovým střelcem, jako je Will. Willova přesnost při střelbě z luku byla nepochopitelná, alespoň tak to viděl Horác. Bylo mu jasné, že kdyby Will chtěl, dokázal by vstřelit šíp do každé mezírky v Horácově zbroji. I do úzkého průhledu zavřené turnajové přilby.