Horác ovšem nevěděl, že ve srovnání s běžnou úrovní hraničářů byla Willova přesnost pouze průměrná.
„Zkusíme to znovu,“ navrhl nespokojený Will. Vyrušil je však cizí hlas.
„Nezkusíme, chlapečkové. Zahodíme ty ošklivé špičaté klacky a budeme úplně v klidu stát, jo?“
Oba učňové se prudce otočili za hlasem. Na kraji malé úžlabiny ve tvaru písmene U, tam, kde postavili tábor, spatřili dvě odrbané postavy. Byli to zarostlí a rozcuchaní chlapi a oba měli na sobě podivnou směsici oblečení — něco bylo děravé a otrhané, některé kusy zas nové a zjevně velmi drahé. Vyšší z nich měl oblečenou hedvábnou vestu bohatě zdobenou brokátem, avšak pokrytou tlustým nánosem špíny. Druhý se honosil rudým kloboukem, z kterého trčelo ucourané okrasné péro, a v ruce omotané špinavým hadrem držel dřevěný kyj se železným bodcem. Jeho společník měl dlouhý meč s čepelí, jež byla samý zub a škrábanec. Teď s ním mával směrem k oběma chlapcům.
„Tak jen pojďte, hošíci. Špičatý klacíky jsou néébezpečný pro takový, jako jste vy,“ prohlásil posměšně a zachechtal se chraplavým hrdelním smíchem.
Willova ruka samovolně sjela pro saxonský nůž — a nic nenahmátla. Všechno se v něm sevřelo, když si uvědomil, že opasek s nožem, luk i toulec, to vše nechal úhledně naskládané na druhém konci ohniště, kde předtím seděl. Kdyby se tam chtěl dostat, ti dva cizinci by mu v tom zabránili. Proklínal svou neopatrnost. Halt by zuřil, pomyslel si. Potom se podíval na meč a kyj a pochopil, že Haltova zlost je teď nejspíš to nejmenší, kvůli čemu by si měl dělat starosti.
Osm
Will ucítil na rameni Horácovu ruku, jak se ho Horác snažil udržet od loupežníků dál.
„Zpátky, Wille,“ varoval ho tiše.
Chlap s kyjem se zachechtal. „Jasně, Wille, zpátky. Drž se dál od toho ošklivýho malýho luku, co leží tamhle. My se o luky nezajímáme, že ne, Carney?“
Carney se na svého kumpána zašklebil. „To teda ne, Barte, to teda ne.“ Opět se podíval na oba chlapce a zlostně se zamračil. „Copak jsme vám neřekli, ať zahodíte ty klacky?“ připomněl zvýšeným hlasem a velmi, velmi nebezpečným tónem. Oba muži se k nim začali přibližovat.
Horácovo sevření teď zesílilo. Odstrčil Willa stranou, až ho povalil. Will upadl na zem a viděl, jak se Horác vrátil dozadu ke skále. Popadl meč, jednou s ním mávl a pochva hladce sjela z čepele. Už pouhá rychlost, s jakou to provedl, měla Barta a Carneyho varovat, že mají proti sobě někoho, kdo není v zacházení se zbraněmi začátečník. Ani jeden z nich však nebyl nijak zvlášť bystrý. Viděli v něm prostě jen šestnáctiletého kluka. Možná velkého, ale pořád jen kluka. Vlastně dítě, které má v ruce zbraň pro dospělé.
„No ne,“ posmíval se Carney. „Ono to s sebou má tatínkův meč?“
Horác se na něj upřeně zadíval, náhle úplně klidný. „Dávám vám poslední možnost,“ prohlásil, „abyste se otočili a okamžitě zmizeli.“
Bart s Carneym si vyměnili naoko vyděšené pohledy.
„Jémine, Barte,“ řekl ustaraně Carney. „Máme poslední možnost. Co budeme dělat?“
„Jémine,“ odpověděl Bart. „Tak prcháme.“
Začali postupovat směrem k Horácovi. Horác je pozorně sledoval, cvičný klacek měl teď v levé ruce a meč v pravé. Byl ve střehu, jen přešlapoval na špičkách. Šli na něj, Carney přitom mával rezavým zubatým mečem, Bart měl kyj s bodcem opřený o rameno, připravený k okamžitému použití.
Will se vyhrabal na nohy a začal se sunout ke svým zbraním. Carney si ho všiml a chtěl mu to překazit. Neudělal ještě ani krok, když Horác zaútočil.
Vyrazil vpřed a jeho meč se zablýskl v seku střechou na Carneyho hlavu. Carney měl tak tak čas zvednout své ostří do nemotorného střehu. Byl zaskočen překvapivým útokem i silou úderu, takže ztratil rovnováhu, klopýtl vzad a rozplácnul se v prachu.
Když Bart viděl, že kumpánovi se nedaří, ihned přiskočil a švihl těžkým kyjem v záludném oblouku směrem k Horácovu nekrytému levému boku. Počítal s tím, že Horác se pokusí uskočit, a ráně se tak vyhnout. Místo toho však bojovnický učeň udělal krok vpřed. Cvičný klacek v jeho levé ruce se mihl směrem vzhůru od těla, zachytil spodní část mohutného kyje a odklonil ho od původního směru rány. Špičatý bodec kyje tvrdě narazil do skalnaté půdy, Bart jen překvapeně vyhekl a náraz mu ochromil paži od ramene až po zápěstí.
Ale Horác ještě neskončil. Pokračoval výpadem vpřed a teď stáli s Bartem těsně proti sobě. Bylo to příliš blízko na to, aby Horác mohl použít meč. Takže švihl pravou pěstí a těžká mosazná hruška meče přistála jako kladivo v Bartově obličeji.
Se skelným výrazem v očích se loupežník zhroutil napůl v bezvědomí na kolena a hlava se mu kývala ze strany na stranu.
Carney zuřivě hrabal nohama v písku a znovu se postavil na nohy. Stál a pozoroval Horáce, zmatený a rozzuřený. Nedovedl pochopit, jak je oba mohl porazit takový usmrkanec. Měl jen štěstí, pomyslel si. Velikou kliku!
Vycenil zuby, pevně sevřel meč, znovu se hrnul na chlapce a přitom chrlil nadávky a hrozby. Horác neohroženě stál na místě a vyčkával. Cosi v chlapcově klidném výrazu přimělo Carneyho zaváhat. Měl by poslechnout, co mu velí instinkt, a vzdát to hned teď. Jenomže vztek zvítězil a hnal Carneyho vpřed.
Willa si už nevšímal. Hraničářský učeň jako šipka letěl k ohništi, popadl luk a toulec, chvatně nakročil pravou nohou, luk podepřel levou a usadil tětivu v drážce.
Rychle vybral šíp a vložil ho do tětivy. Právě se ji chystal napnout, když tichý hlas za jeho zády pronesclass="underline"
„Nestřílej po něm. Já bych se raději díval na tohle.“
Polekaně se otočil a spatřil za sebou Gilana. Zahalený v hraničářské pláštěnce byl téměř neviditelný a nenuceně se opíral o svůj dlouhý luk.
„Gilane!“ vyrazil ze sebe překvapeně, ale hraničář sykl, ať je zticha.
„Jen ho nech,“ řekl tlumeně. „Když ho nebudeme rozptylovat, půjde mu to skvěle.“
„Ale…“ začal zoufale Will a upíral pohled k místu, kde proti jeho kamarádovi stál dospělý, rozzuřený chlap. Gilan pochopil jeho obavy a pospíšil si s tím, aby ho uklidnil.
„Horác si s ním poradí,“ ujišťoval Willa. „Je vážně moc dobrý, víš. Patří k vyvoleným šermířům, pokud se to vůbec o někom dá říct. Ten zásah cvičným klackem a ta rána jilcem, ty byly jedna báseň. Prostě nádhera!“
Will udiveně kroutil hlavou a otočil se zpátky k místu boje. Carney teď útočil, sekal a řezal se slepou zuřivostí a hrozivou silou. Horác před ním pomalu ustupoval, jeho meč opisoval malé půlkruhy, které kryly každý sek, řez i výpad. Síla a neproniknutelnost Horácovy obrany otřásaly Carneymu zápěstím a předloktím.
„Skvělý kluk!“ prohlásil Gilan. „Vidíš, jak toho chlápka nechává postupovat? Dopřává mu, aby si myslel, kdovíjak není šikovný. Nebo naopak. Páni, to jeho načasování obrany je prostě dokonalé! Dívej na to! A na tohle! Nádhera!“
Horác se teď podle všeho rozhodl neustoupit už ani o krok. S nápadnou lehkostí dál kryl každý Carneyho úder, stál pevně na místě a loupežníka nechal, ať svoji sílu vyčerpává podobně jako mořský příboj, když naráží do skály. A zatímco Horác stál, Carneyho údery ztrácely na síle a pravidelnosti. Ruka ho od dlouhého, těžkého meče začínala bolet. Vlastně byl spíš zvyklý zaútočit zezadu nožem, a pokud šlo o tenhle způsob boje, obyčejně potřeboval jednu nebo dvě drtivé a prudké rány, aby prorazil obranu soupeře a zabil ho. Jenže kluk jeho nejstrašnější údery pohrdlivě odrážel.