Carney opět švihl mečem a následně ztratil rovnováhu. Horácova čepel zachytila čepel jeho meče, otočila s ní dokola a potom po ní se skřípotem podélně sjela, až se záštity do sebe zaklesly.
Nyní stáli těsně u sebe. Carney funěl námahou, ale Horác byl naprosto klidný a vše měl pevně pod kontrolou. Carney pochopil, že boj s tímhle klukem beznadějně prohrál, a poprvé mu strach sevřel útroby.
A v tom okamžiku přešel Horác do útoku.
Vrazil ramenem Carneymu do prsou, uvolnil záštity a loupežník se zapotácel. Horác potom klidně postupoval vpřed a švihal mečem v sledu hrozivých a překvapivých úderů. Boční sek, střecha, výpad. Boční sek, boční sek, rubový sek, střecha. Výpad. Výpad. Výpad. Šikmý sek. Rubový sek. Jedna řada úderů plynule navazovala na druhou a Carney se zoufale snažil, aby svou čepelí udržel od těla neúprosný meč, který jako by měl vlastní život a nevyčerpatelnou sílu. Cítil, jak mu ochabuje zápěstí i celá paže. Horácovy údery přitom byly čím dál silnější a tvrdší, až Carneymu nakonec s posledním tupým třesknutím meč prostě vyrazil ze strnule sevřené ruky.
Carney klesl na kolena. Pot se z něj jen lil a stékal mu do očí. Nemohl popadnout dech a čekal na poslední úder, který udělá všemu konec.
„Nezabíjej ho, Horáci!“ zavolal Gilan. „Rád bych se ho na pár věcí zeptal.“
Horác vzhlédl, překvapený, že vidí vysokého hraničáře. Pokrčil rameny. Stejně nebyl z těch, kdo by protivníka chladnokrevně zabili. Odkopl Carneyův meč stranou, daleko z dosahu. Potom jednou nohou šťouchl poraženého loupežníka do ramene a povalil ho do prachu.
Carney tam ležel, tekly mu slzy a nedokázal se pohnout. Byl vyděšený. Byl zničený. Na těle i na duchu.
„Kudy jste přišel?“ rozhořčeně se ptal Horác Gilana. „A proč jste mi nepomohl?“
Gilan se na něj usmál. „Podle toho, co jsem viděl, se nezdálo, že nějakou pomoc potřebuješ,“ odpověděl. Nato ukázal za Horáce, kde se Bart zvolna zvedal ze země a potřásal hlavou. Účinky rány jilcem vyprchávaly.
„Myslím, že tvůj druhý přítelíček potřebuje trochu pozornosti,“ podotkl. Horác se otočil, ledabyle zdvihl meč a naplocho praštil čepelí do Bartovy lebky. Se slabým zaúpěním se Bart znovu poroučel do písku, obličejem dolů.
„Já si vážně myslím, že jste se mohl ozvat,“ řekl Horác.
„Byl bych to udělal, kdybys měl potíže,“ odvětil Gilan. Potom přešel na druhou stranu a postavil se nad Carneyho. Popadl loupežníka za ruku, vytáhl ho na nohy a postrkoval napříč přes volné prostranství. Na druhé straně ho přitlačil ke skále, nijak zvlášť šetrně. Když se Carney začal nachylovat dopředu, ozval se krátký suchý zvuk, jak se ocel otřela o kůži, a Carney měl náhle pod krkem Gilanův saxonský nůž a musel držet hlavu vzpřímenou.
„Tihle dva vás pěkně nachytali na hruškách, co?“ rýpl si Gilan do Willa. Chlapec zahanbeně přikývl. A potom, když plně pochopil význam těch slov, se zeptaclass="underline"
„Jak dlouho už tady jsi?“
„Od té doby, co se objevili,“ řekl Gilan. „Ujel jsem jen kousek a pak jsem je zahlédl, jak se plíží mezi skalami. Takže jsem sesedl, vrátil jsem se a sledoval je. Bylo jasné, že mají za lubem něco nekalého.“
„Tak proč jsi se neozval?“ nechápavě se ptal Will.
Gilanovy oči na chvilku ztvrdly. „Protože vy dva jste potřebovali dostat lekci. Jste na nebezpečném území, zdejší obyvatelé podle všeho nějak záhadně zmizeli a vy si tu klidně cvičíte s dřevěnými klacky tak, aby to celý svět viděl a slyšel.“
„Ale,“ koktal Will, „já myslel, že cvičit máme.“
„Ne když tu není nikdo jiný, kdo by hlídal, co se děje kolem,“ namítl oprávněně Gilan. „Jakmile začnete s takovým cvičením, nedokážete vnímat nic jiného. Ti dva nadělali tolik rámusu, že by to zburcovalo starou hluchou babičku. Dvakrát tě dokonce varoval Cuk, ale ty sis toho ani nevšiml.“
Will byl úplně schlíplý. „Nevšiml?“ divil se a Gilan přikývl. Na chvíli se zahleděl Willovi do očí, dokud si nebyl jistý, že je všechno naprosto správně a jasně pochopeno. Pak lehce kývl, což znamenalo, že tím je věc uzavřená. Will odpověděl rovněž kývnutím. Už se to nebude opakovat.
„Tak,“ prohlásil Gilan, „zjistíme, jaký mají tihle dva krasavci přehled o ceně uhlí.“
Obrátil se zpátky ke Carneymu. Ten už pomalu šilhal z toho, jak se snažil sledovat blýskavý saxonský nůž přitlačený k jeho krku.
„Jak dlouho jste v Celtice?“ zeptal se ho Gilan. Carney se podíval na něj a potom na mohutný nůž.
„De-de-de-set nebo jedenáct dní, můj pane,“ vykoktal konečně.
Gilan se zatvářil mrzutě. „Neříkej mi ‚můj pane‘,“ nařídil mu a k chlapcům poznamenaclass="underline" „Tihle lidi se člověku vždycky snaží vlichotit, když zjistí, že jsou v maléru. Tak…“ Obrátil pohled na Carneyho. „Proč jste sem přišli?“
Carney váhal, uhýbal očima před Gilanovým upřeným pohledem, takže Gilan poznal, že bude lhát, a to ještě dřív, než loupežník vůbec promluvil.
„Jen… jsme se tu tak porozhlíželi… pane,“ na poslední chvíli si vzpomněl, že mu Gilan zakázal oslovení „můj pane“. Gilan si povzdechl a podrážděně zavrtěl hlavou.
„Podívej, nejradši bych ti rovnou uříznul hlavu. Vážně pochybuju, že se od tebe dozvím něco užitečného. Ale dám ti ještě poslední šanci. Teď chci slyšet PRAVDU!“
Poslední slovo rozhněvaně vykřikl, s obličejem těsně u Carneyova. Náhlý přechod od předchozího klidného, žertovného tónu byl pro loupežníka šokem. Na pouhých několik vteřin nechal Gilan sklouznout clonu dobrosrdečnosti a Carney spatřil zlost, která vřela hned pod povrchem. Vmžiku dostal strach. Podobně jako většina lidí se hraničářů bál. Hraničáře nebylo dobré dopalovat. A tenhle vypadal hodně, hodně dopáleně.
„Slyšeli jsme, že se tu dá leccos snadno sbalit,“ odpověděl okamžitě.
„Sbalit?“ opáčil Gilan. Carney uctivě kýval a slova se z něj jen hrnula.
„Všechny vesnice i města jsou tak nějak opuštěný. Nikdo je nehlídá a spousta věcí se povaluje kolem, takže si můžem vzít, co se nám líbí. Nikomu jsme neublížili,“ dodal na svoji obranu.
„Ó ne. Vy jste jim neublížili. Vy jste se tam jenom připlížili, když byli všichni pryč, a ukradli jste, co mělo nějakou cenu,“ obořil se na něj Gilan. „Snad aby vám za takovou pomoc ještě byli vděční!“
„To byl Bartův nápad, ne můj,“ pokoušel se vytáčet Carney. Gilan jen smutně kroutil hlavou.
„Gilane?“ promluvil nejistě Will. Hraničář se obrátil a podíval se na něj. „Jak se mohli doslechnout, že města jsou opuštěná? My jsme o tom nic nevěděli.“
„Zlodějská šeptanda,“ vysvětloval Gilan chlapcům. „Probíhá to stejně, jako když se supové slétají k nemocnému zvířeti. Předávání zpráv mezi zloději a lupiči je neuvěřitelně rychlé. Jakmile se někde vyskytnou potíže, rozšíří se ta zvěst rychlostí požáru a oni se tam přihrnou po desítkách. Umím si představit, že v těchhle horách bude hodně takových jako oni.“
Když domluvil, otočil se ke Carneymu a vtlačil saxonský nůž hlouběji do mužova krku, přesně natolik, aby málem tekla krev.
„Je to tak?“ zeptal se. Carney hodlal přikývnout, ale uvědomil si, k čemu by došlo, kdyby pohnul krkem, takže jen polkl a zasípaclass="underline" „Ano, pane.“